Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1653/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1653.10.1
Datum podání08.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 50, § 26, § 85


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1653/10 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M. del O., zastoupeného JUDr. Janou Závodskou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 18 Co 36/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 25 Nc 170/2009, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2009, sp. zn.25 Nc 170/2009, v řízení na úpravu poměrů k nezletilému, bylo rozhodnuto tak, že nezletilý byl svěřen do péče matky, stěžovateli (otci) bylo uloženo přispívat na výživu v určené částce a rovněž mu bylo uloženo uhradit nedoplatek na výživném. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden od čtvrtka 16,00 hod. do pondělí 8,00 hod., tři týdny o letních prázdninách, dále každý sudý rok o vánočních svátcích od 23. 12. od 16,00 hod. do 25. 12. do 16,00 hod. a v lichém roce od 26. 12. od 9,00 hod. do 1. 1. roku následujícího do 16,00 hod. Konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 18 Co 36/2010, bylo rozhodnuto tak, že (I.) ve výroku o výchově byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku (II.) o výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatel (otec) je povinen platit na výživu nezletilého částku 10.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 5. 2008 a rozhodnuto bylo o povinnosti uhradit dlužné výživné. Výrokem (III.) bylo rozhodnuto o úpravě styku každý sudý týden od čtvrtka 16,00 hod. do pondělí 8,00 hod. a o letních prázdninách tři týdny, které stěžovatel matce označí do 31. 3. běžného roku. Dále na dobu dalších tří týdnů o letních prázdninách, které matka označí stěžovateli do 31. 5. běžného roku. Dále každý sudý rok o vánočních svátcích od 23. 12. od 16,00 hod. do 25. 12. do 16,00 hod. a v lichém roce od 26. 12. od 9,00 hod. do 1. 1. roku následujícího do 16,00 hod. Výrokem (IV.) bylo rozhodnuto, že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení a výrokem (V.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil zásadní nesouhlas se skutkovým i právním hodnocením soudu. Stěžovatel především namítá, že ačkoliv soudy konstatovaly, že "je bez jakýchkoliv pochybností, že oba rodiče jsou schopni o nezletilého pečovat," přesto nevyhověly návrhu stěžovatele, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Stěžovatel dále uvádí, že je v zájmu nezletilého, aby se naučil španělsky, za situace, kdy stěžovatel sám je španělským státním občanem, nemluví česky a slovensky, matka je narozena ve Slovenské republice a nezletilý se tak musí naučit čtyři jazyky - španělštinu, od matky slovenštinu, ve škole češtinu a rovněž angličtinu. Soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie.

Stěžovatel dále poukázal své pracovní a časové možnosti, kdy se jeho povinná přítomnost na pracovišti v zásadě kryje s pobytem nezletilého v mateřské škole, a zároveň uvádí svou částečnou možnost práce z domova, což v řízení doložil potvrzením. Své bytové poměry rovněž hodnotí jako vhodné pro výchovu nezletilého (což soudy nerozporovaly).

Naopak za nesprávné považuje hodnotící závěry soudů ohledně výchovných možností matky, která je vysokou bankovní manažerkou. Přes její dohodu se zaměstnavatelem o práci z domova, stěžovatel považuje za zřejmé, že se nemůže věnovat nezletilému do té míry, kterou by umožňovala střídavá péče (jeden týden důraz na práci, druhý týden důraz na výchovu).

Stěžovatel poukázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, z něhož plyne, že ani rivalita rodičů, hraničící s obstrukcí a s trýzněním jednoho rodiče druhým skrze své vlastní dítě, nesmí vést automaticky k výlučnému svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Uvádí, že soudy své závěry opřely výhradně o bezdůvodný nesouhlas matky se střídavou péčí, nikoliv o zájem dítěte.

V závěru stěžovatel poukázal na roli Ústavního soudu ve věcech, v nichž je podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání nepřípustné (tj. ve věcech upravených zákonem o rodině), v nichž tedy není jiný prostředek pro sjednocování judikatury než ústavní stížnost.

III.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 25 Nc 170/2009 (sp.zn. 41 P 94/2010). Z něho bylo zjištěno, že dne 27. 5. 2008 podala matka nezletilého návrh na úpravu poměrů k nezletilému s tím, že matka a otec nezletilého nejsou manželi, ve společné domácnosti žili do dubna 2008, když několik měsíců před tím se jejich vztahy značně vyhrotily. Po vylíčení rozhodných skutečností navrhla, aby soud svěřil nezletilého do výchovy matce (č. l. 13).

Dne 10. 6. 2008 doručil stěžovatel soudu návrh, v němž zdůraznil, že mu matka znemožňuje styk s nezletilým. V tomto návrhu uvedl, že nezletilý je ve věku, kdy potřebuje více matku, zdůraznil však, že i na jeho straně jsou vhodné podmínky pro výchovu nezletilého (zejm. s ohledem na jeho zdravotní stav) a navrhl proto svěřit nezletilého do péče matky s širokou úpravou styku nezletilého s otcem (č. l. 21).

V řízení soud opakovaně rozhodoval o návrzích otce na nařízení předběžného opatření (č. l. 51, č. l. 65, č. l. 82, č. l. 94, č. l. 131), některým návrhům bylo vyhověno (usnesení ze dne 22. 1. 2009 či 1. 7. 2009, sp. zn. 25 Nc 170/2009).

Jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 se konalo dne 23. 7. 2009, kde právní zástupkyně otce přednesla návrh na střídavou péči, a dále dne 31. 8. 2009, kdy otec na tomto návrhu setrval. Matka setrvala na návrhu svěřit nezletilého do péče jí.

Rozsudek soudu prvního stupně v zásadě konstatoval, že za rozhodnou skutečnost pro svěření nezletilého do péče matky považuje jeho počáteční zdravotní handicap způsobení předčasným porodem a pobytem v inkubátoru, přičemž následnou péči zajišťovala převážně matka. Dále soud hodnotil skutečnost, že dítě se narodilo do bilingvní rodiny, přičemž s ohledem na problémy s rozvojem řeči považoval za vhodné svěřit dítě matce, které zároveň hovoří i španělsky, takže může nezletilého na styk s otcem připravit. Kromě toho má matka již zaběhnutý režim koordinace práce a péče o nezletilého, zatímco otec uvedené nemá vyzkoušené, kromě dovolené bez každodenních povinností.

Otec i matka ve věci podali odvolání, o němž bylo rozhodnuto výše řečeným rozsudkem soudu druhého stupně. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se zjištěními i rozhodnutím soudu prvního stupně, vyjádřil prioritu stabilního rodinného prostředí pro nezletilého a soustředil se ve výroku na explicitní vyjádření vztahu běžného a prázdninového styku, který by jinak působil interpretační potíže.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu výchovy nezletilého obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.

Ústavní soud tedy opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vycházel z jiné skutkové situace, než je tomu v projednávané věci. I když tehdy byla znalcem střídavá výchova dítěte doporučena, nebyla soudem nařízena pro nesouhlas matky, který nebyl nijak racionálně odůvodněn. V nyní předložené věci zjevně nebyl nesouhlas matky, resp. vyhrocené vztahy mezi otcem a matkou nosným důvodem argumentace obou soudů. Odvolací soud konstatoval, že "za situace, kdy vzájemné vztahy rodičů jsou konfliktní, není z hlediska těchto priorit střídavá výchova pro nezletilého vhodným modelem výchovy." Toto stanovisko však nelze interpretovat tak, že bylo důvodem pro odmítnutí střídavé péče, neboť navazuje na zjištění konkrétních skutečností. Těmi jsou jednak zdravotní a vývojový handicap nezletilého po předčasném porodu, s tím že převážně o nezletilého v této souvislosti dosud pečovala matka, a rovněž náročné bilingvní prostředí, do něhož se nezletilý narodil. Za významnou z hlediska Ústavního soudu lze považovat především skutečnost, že matka ovládá španělštinu, která je rodným jazykem otce, který česky nehovoří, a proto za povinnost matky "nezletilého na styk řádně připravit" ve smyslu výroku (III.) napadeného rozsudku lze považovat i jazykovou přípravu. V opačném případě by hrozilo postupné odcizení nezletilého otci pro komunikační bariéru, což nepochybně nebylo cílem úpravy přijaté obecnými soudy.

Co do úpravy styku i co do úpravy výživného jsou napadené rozsudky založeny na dostatečném dokazování a jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Tím je vyloučena soudní svévole, jejíž eventuální zjištění by jako jediné mohlo odůvodňovat eventuální kasační nález Ústavního soudu. Ve věci výroků o výživném stěžovatel navíc nepředložil relevantní ústavněprávní argumentaci a jeho námitky jsou proto v této oblasti pouze paušální a nekonkrétní.

Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti poukázal na situaci spojenou s nepřípustností dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině. Ústavní soud se však v citovaných i dalších nálezech nad touto právní úpravou pozastavil toliko v souvislosti eventuálními extrémními případy, do nichž by byl nucen zasahovat i nepřípadně v rovině jednoduchého práva. O takový případ ve věci stěžovatele nejde. V rovině obecné lze spíše konstatovat, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru