Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1651/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
sankce
Podnikání
celní řízení
kolaudace
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1651.16.1
Datum podání23.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

353/2003 Sb., § 135d odst.1, § 134 odst.2

500/2004 Sb., § 96


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1651/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 4 VIP s. r. o., Velké Kunratické 1362/29, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 Afs 173/2015-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka v roce 2008 obchodovala s kolkovanými alkoholickými a tabákovými výrobky, a to velkoobchodním způsobem prodeje. Stěžovatelka prováděla prodej z prostor, na něž měla uzavřenou nájemní smlouvu, přičemž prostor byl fakticky uzpůsoben pro velkoobchodní prodej zboží, kdy se jednalo o klasické skladovací prostory, v nichž bylo zboží uskladněno.

V roce 2008 byla u stěžovatelky celním orgánem provedena kontrola, a to z důvodu, zda stěžovatelka prodává zboží v prostoru, který je stavebně technicky určen pro takový prodej, tedy zda je prostor zkolaudován pro tento účel. Celní orgán po zjištění, že nebytový prostor není zkolaudován stavebně technicky na prodejnu, v níž by mohl být prodáván alkohol a cigarety, zajistil veškerý alkohol a cigarety.

Celní orgány následně uložily stěžovatelce za porušení formální povinnosti, kterou je nedoložení kolaudace prostor (fakticky však vyhovujících prostor) sankci 100.000 Kč a propadnutí zboží v hodnotě cca 3 mil. Kč. Celní orgán realizoval faktické zničení zboží dne 26. 11. 2009.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůraznila, že z podnětu Krajského soudu v Plzni se daným případem, resp. ústavností části ustanovení § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., účinném od 1. července 2005 do 31. prosince 2012, jež mělo být ve věci aplikováno, v minulosti již zabývalo Plénum Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. 37/11. V něm mimo jiné Ústavní soud poukázal na nezbytné posouzení likvidačního či rdousícího účinku ukládané sankce. I přes toto rozhodnutí správní orgán a i soudy řešily věc podle stěžovatelky zcela formálním a formalistickým způsobem, který nerespektuje závěry vyslovené Ústavním soudem. V projednané věci nebyla provedena žádná analýza, která by dala odpověď na otázku, zda ukládaná sankce nemá rdousící či likvidační účinek. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka přednesla ekonomická kritéria, jež by měla být při ukládání sankce hodnocena a vzata v potaz. V opačném případě vzniká nebezpečí, že uložená sankce bude příliš vysoká, v důsledku čehož může sankce nabýt rdousící či dokonce likvidační povahy. V dané věci podle stěžovatelky žádná finanční analýza fakticky provedena nebyla.

Stěžovatelka v rámci své argumentace odkázala mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle něhož každý zásah do osobní sféry jednotlivce, ať už je činěn v rámci jakéhokoliv postupu státu vůči jednotlivci, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností a nemůže být proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Dále stěžovatelka odkázala např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, I. ÚS 431/04 či II. ÚS 2268/07, jež se obecně věnují limitům užití veřejné moci.

Závěry obecných soudů považuje stěžovatelka za extrémní a velice zjednodušující, neboť vychází ze dvou skutečností, a to z toho, že i nadále podniká a že podniká proto, že jí společníci dodali chybějící finanční prostředky. Uvedené podle stěžovatelky znamená, že pokud se najde zachránce, a to i náhodně, pak stěžovatelka nemůže být rdoušena či zlikvidována účinkem jakékoliv sankce. Podle uvedených tvrzení soud zcela popřel individualitu jakékoliv osoby a její schopnosti se samostatně o sebe postarat. Soud tak opomenul základní otázku, zda osoba postižená sankcí je schopna fungovat bez cizí pomoci a je schopna sankci takto bez cizí pomoci překonat vlastními silami, aniž by se podstatným způsobem narušil "život" osoby. Soud podle stěžovatelky svým rozhodnutím popřel důvod jejího podnikání, neboť místo zisku a potažmo majetku, řadí na první místo stěžovatelčina podnikání jeho způsob financování - půjčky společníků stěžovatelce. Poskytování půjček ze strany společníků je jen dalším důvodem pro zodpovězení otázky finančního zdraví stěžovatelky v tom smyslu, že toto finanční zdraví nebylo dobré již před uložením sankce, a proto si musela stěžovatelka půjčovat od svých společníků. Již ze srovnání cizích zdrojů a vykazovaného majetku je podle stěžovatelky patrné, že tato byla předlužena a že negenerovala žádné zvláštní zisky. Sankce propadnutí věci v hodnotě okolo 3 mil. Kč je zjevně citelným zásahem do ekonomiky celé společnosti, kdy v případě propadnutí věci v této hodnotě se jedná o více jak desetinásobek ročního zisku společnosti. Propadnutí věci v uvedené hodnotě představuje cca 20% majetku společnosti. Přitom majetek společnosti, jako aktivní položku je nutno srovnávat s položkou cizích zdrojů (hlavně půjček společníků), kdy majetek je ve výši cizích zdrojů. Z ekonomického náhledu je nutno podle stěžovatelky zohlednit i to, že majetek společnosti je tvořen především zásobami a pohledávkami, nikoliv dlouhodobým majetkem. Stěžovatelka dále uvedla, že dalším ukazatelem je srovnání majetku stěžovatelky a jejich závazků, přičemž pokud by byly závazky společnosti okamžitě splatné za situace, kdy majetek je kryt výhradně cizími zdroji, pak by společnost již byla v konkurzu. Ohledně přiměřenosti sankce stěžovatelka namítla, že soud neprovedl samostatný test přiměřenosti uložené sankce.

Dále má stěžovatelka za to, že se obecné soudy nevypořádaly s novou skutečností, která vznikla až po zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č. j. 6889-02/09-1601-21 a č. j. 095/09-086100-021 ze dne 20. 8. 2009, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary č. j. 4592-3/2009-086100-021, a to s otázkou, zda je možno uložit sankci propadnutí zboží, které již v době ukládání sankce neexistuje, neboť již došlo k jeho zničení. Dotčené zboží bylo fakticky zničeno dne 26. 11. 2009 a v době posledního rozhodnutí správního orgánu tak již neexistovalo. I přes výše uvedené bylo rozhodnuto o jeho propadnutí, což stěžovatelka z hlediska bazální logiky považuje za nonsens. Zvláště pak za situace, kdy podle § 96 odst. 2 SŘ se soulad rozhodnutí s právními předpisy posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. Podle stěžovatelky je tak pro posouzení situace rozhodný stav v době rozhodnutí.

Stěžovatelka následně doplnila svoji ústavní stížnost tak, že zpochybnila způsobilost státních úředníků provádět kvalifikovanou finanční analýzu, na jejímž základě by mohli ukládat správní sankce. Již v tomto spatřuje stěžovatelka zásah do svých základních práv a svobod. Stěžovatelka zdůraznila, že celkem ve třech z celkem pěti sledovaných účetních období vykázala ztrátu. Ve dvou zbývajících obdobích pak dosáhla zisku, avšak zcela minimálního. Účetní ztráta jednotlivých účetních období se kumuluje a vede k tomu, že společnost má dlouhodobě záporný vlastní kapitál. Společníci stěžovatelky musí její činnost prostřednictvím půjček neustále sanovat.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě třeba posoudit především to, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s propadnutím zboží v hodnotě cca 3mil. Kč a s uložením peněžní sankce ve výši 100.000 Kč, resp. zda takto uložené sankce neměly pro stěžovatelku rdousící či dokonce likvidační povahu. Ve výše citovaném plenárním nálezu Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že stanovení několika druhů sankcí, ať již alternativně nebo kumulativně, představuje standardní právní úpravu sankcionování. Zákonodárce jím zpravidla vhodně kombinuje represivní a preventivní účel sankcí, který spočívá mj. v tom, že kromě citelného postihu nedisciplinovaných pachatelů je pachatelům znemožňováno pokračování či opakování deliktů. Přesto, že v zamítavém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/11 nepovažoval Ústavní soud část ustanovení § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., účinném od 1. července 2005 do 31. prosince 2012 za protiústavní, samo o sobě to ještě neznamená, že v konkrétním případě by sankce uložená dle napadených ustanovení nemohla znamenat zásah do základních práv a svobod sankcionované osoby. Jinými slovy řečeno, je na správních orgánech, potažmo soudech, aby správní sankce ukládaly v rozsahu, jež by pro delikventa nebyl rdousící či likvidační.

Ustanovení § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních obsahuje oprávnění kontrolního orgánu zajistit lihoviny a tabákové výrobky prodávané v nevyhovujících prostorách a ustanovení § 135d citovaného zákona upravuje oprávnění kontrolního orgánu nařídit propadnutí takto zajištěných lihovin a tabákových výrobků. Na základě uvedeného lze uzavřít, že zákonný podklad pro vytýkaný postup správního orgánu byl dán.

Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nezabýval, ostatně stejně jako krajský soud, v souvislosti s ukládáním sankcí jejími majetkovými poměry, nelze jí dát za pravdu. Z napadeného rozsudku naopak vyplývá, že Nejvyšší správní soud se této námitce věnoval, když přezkoumal závěry krajského soudu vyplývající z účetních závěrek stěžovatelky. Ta nepovažuje informace obsažené ve sbírce listin obchodního rejstříku za dostatečné a poukázala na celou řadu ekonomických ukazatelů, vypovídajících o stavu společnosti - před uložením sankce měly správní orgány podle stěžovatelky provést podrobnou analýzu její finanční situace.

Správní uvážení správního orgánu je vždy nadáno jistou mírou diskrece, což však neznamená, že by správní delikventi byli vydáni na milost a nemilost správních orgánů. Ty se finanční situací ve společnosti musí vždy zabývat, neboť co by pro jednu společnost bylo sankcí likvidační, bylo by pro společnost jinou zanedbatelným zásahem, postrádající jakoukoli preventivní i represivní funkci. Správní orgány, potažmo obecné soudy, nejsou přizpůsobeny k tomu, aby v souvislosti s ukládáním sankcí činily hloubkové analýzy finančního stavu společnosti. Ve své běžné činnosti vychází především z účetních závěrek za sledované období, jež umožňují učinit si alespoň rámcovou představu o majetku, resp. jmění společnosti. To se stalo i v předmětném případě, kdy krajský soud hodnotil hospodářské výsledky několika po sobě jdoucích účetních období. Např. uzavřel, že majetek společnosti v roce 2008 vzrostl oproti roku 2007 o 29% a v roce 2009, v němž byla stěžovatelce sankce uložena, vzrostl o 38%. Soud přitom zohlednil i strukturu majetku stěžovatelky, kdy z účetní závěrky vyplynulo, že většinu majetku má v oběžných aktivech - v zásobách. Poukazuje-li stěžovatelka na nutnost využívání cizích zdrojů, lze souhlasit s obecnými soudy, že v případě stěžovatelky se jedná o běžný způsob jejího financování. Jsou to především její společníci, kdo rozhoduje o skladbě kapitálové struktury. Z odborné literatury (Růčková, P. Finanční analýza, 5. vyd. Praha: GRADA Publishing, a.s., str. 30) vyplývá ke kapitálové struktuře následující závěr: "Obecně však platí, že využívání vlastního kapitálu je dražší než využívání kapitálu cizího. Také je možné říci, že využití cizího kapitálu za určitých podmínek zvyšuje rentabilitu vlastního kapitálu. Výhodou využití cizího kapitálu může rovněž být fakt, že úroky z cizího kapitálu snižují daňové zatížení podniku, protože úrok představuje součást nákladů snižující daňový základ." Z výše uvedených důvodů nelze jednoznačně uzavřít, že využívání cizích zdrojů vypovídá jednoznačně o nezdravém stavu společnosti, zvláště pak za situace, kdy většina majetku je v oběžných aktivech, jejichž nákup a prodej slouží ke generování zisku stěžovatelky. Z účetních závěrek z let 2006 - 2014 vyplývá, že navzdory nelehké finanční situaci se stěžovatelce daří neustále navyšovat majetek společnosti, reprezentovaný jejími aktivy, zatímco zdroje krytí majetku, tedy pasiva, jsou rok od roku navyšovány právě ze strany společníků. K navyšování majetku dochází uvedeným způsobem soustavně nejméně osm let. Společníci svými půjčkami neudržují pouze společnost v chodu, nepokrývají jimi případnou ztrátu, ale své podíly ve společnosti neustále navyšují a společnosti umožňují realizovat čím dál větší objemy nákupu a prodeje zboží (dlouhodobý investiční majetek je řadu let prakticky totožný a pohybuje se kolem 1 mil. Kč). Stěžovatelka se tak fakticky rozvíjí, a společníci zvoleným způsobem financování prokazují svůj zájem na trvání společnosti. Za uvedeného stavu není důvod, aby společníci kromě rozvoje společnosti nenesli náklady spojené s jejím chodem. V opačném případě by jen díky zvolenému způsobu financování společnosti nebylo možno uložit stěžovatelce jakoukoli sankci, a to navzdory tomu, že prakticky každoročně dochází k navyšování jejího majetku.

Navíc i za situace, kdy by byla provedena podrobná ekonomická analýza, nelze vždy očekávat jednoznačný závěr. Hodnocení jednotlivých ekonomických veličin se provádí v souvislostech, které jsou mnohdy zatíženy subjektivním náhledem hodnotitele. Výše ukládané sankce tak nemusí zcela přesně odpovídat finančnímu či hospodářskému stavu společnosti, ale je důležité, aby to byla sankce přiměřená výši, jež je společnost schopna unést a kterou současně nebude vnímat jako zanedbatelnou.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. krajského soudu se dále podává, že stěžovatelka v letech 2007-2009 zobchodovala zboží v hodnotě od téměř 37 mil. do 61 mil. Kč. Na základě uvedeného učinil Nejvyšší správní soud úvahu o tom, že hodnota propadlého zboží činila necelých 7 % ročního obratu společnosti v roce 2008 a stěžovatelku nelze považovat za drobného podnikatele.

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že uložená sankce nezasáhla do majetkové podstaty stěžovatelky takovou měrou, jež by měla pro ni rdousící či likvidační efekt. I za situace, že by stěžovatelka musela část svého majetku zpeněžit, aby mohla uhradit uloženou sankci, samo o sobě to neznamená, že by sankce byla nepřiměřená.

Stran námitky, že správní, resp. soudní orgány rozhodovaly o jejím majetku v době, kdy tento již neexistoval, lze zcela odkázat na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se s tímto tvrzením ústavně konformním způsobem vypořádal.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru