Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1650/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
neplatnost
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1650.11.1
Datum podání06.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 184 odst.6, § 183

99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1650/11 ze dne 1. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 29 Cdo 4796/2010-97, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 183/2009 - 72, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, č. j. 72 Cm 228/2008-39, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a byl také k porušen zákaz svévole vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v jeho právní věci chybně na danou situaci aplikovaly normy jednoduchého práva, konkrétně § 184 odst. 6 obch. zák., aniž by své počínání smysluplnně odůvodnily. Nesprávná interpretace zákona obecnými soudy pak může mít závažné právní následky, když jediným kritériem vhodnosti místa svolání valné hromady ve smyslu § 184 odst. 6 by byla dopravní dostupnost takového místa, a to bez ohledu na to, že by místo konání valné hromady bylo vzdáleno i tisíce kilometrů od místa bydliště či sídla většiny akcionářů. Stěžovatel je přesvědčen, že výše popsaný extrémně nesprávný výklad obecných soudů by měl být ze strany Ústavního soudu zhojen, když má za to, že obecné soudy svým výkladem svévolně vystoupily z kolejí zákona a zcela proti jeho smyslu interpretovaly vhodnost místa konání valné hromady ve smyslu § 184 odst. 6 obch. zák., což v konečném důsledku poškodilo stěžovatele a došlo tak k zásahu do jeho základních práv a svobod.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 72 Cm 228/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 183/2009-72, potvrdil k odvolání stěžovatele usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, č. j. 72 Cm 228/2008-39, ve znění usnesení ze dne 29. 1. 2009, č. j. 72 Cm 228/2008-44, kterým byl zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady společnosti České vinařské závody a. s. (dále jen "společnost") konané v Brně dne 25. června 2008 za přítomnosti akcionářů s akciemi, jejichž jmenovitá hodnota představovala 39,78 % základního kapitálu společnosti. Odvolací soud uzavřel, že místo, datum i hodina konání valné hromady byly určeny v souladu s ustanovením § 184 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 30. listopadu 2009. Zdůraznil přitom, že valná hromada se nemusí konat v sídle společnosti, přičemž fakticky není možné, aby místo konání valné hromady bylo pro všechny akcionáře stejně dostupné, v projednávané věci je důležitá dostupnost místa konání valné hromady. Odvolací soud dovodil, že Brno je dostupné všemi dopravními prostředky a zároveň není tak vzdálené, aby nebylo možné dostavit se na valnou hromadu, svolanou na odpolední hodinu, a vrátit se téhož dne zpátky. K omezení možnosti akcionářů účastnit se valné hromady tudíž nedošlo. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve ktrém namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní stížností napadeným usnesením dovolací soud dovolání stěžovatele zamítl.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace § 184 odst. 6 obch. zák., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem § 184 odst. 6 obch. zák., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace § 184 odst. 6 obch. zák. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ustanovení § 184 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 30. listopadu 2009 stanoví: "Místo, datum a hodina konání valné hromady musí být určeny tak, aby co nejméně omezovaly možnost akcionářů účastnit se valné hromady."

V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR stěžovateli vyložil, že posouzení, zda při svolání valné hromady bylo místo, datum a hodina jejího konání určeny v souladu s vykládaným ustanovením a jeho účelem, závisí na poměrech konkrétní společnosti. Přitom při úvaze o vhodnosti zvoleného místa je významná zejména jeho dopravní dostupnost pro akcionáře společnosti, a to i s ohledem na určené datum a hodinu. V dané věci Nejvyšší soud ČR považuje závěry odvolacího soudu o dodržení požadavků kladených obchodním zákoníkem na místo, datum a hodinu konání valné hromady za správné s tím, že i kdyby většina akcionářů společnosti (jichž část pochází podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů z Moravy) měla bydliště (či sídlo) v Praze (jak tvrdí stěžovatel), nebylo by možné (s ohledem na dopravní dostupnost Brna, den a hodinu konání valné hromady) považovat určení Brna jako místa konání valné hromady za odporující ustanovení § 184 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr dovolacího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 184 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění, byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že obecné soudy učinily skutkové závěry, které nemají žádnou oporu v dokazování a neprovedly důkaz seznamem akcionářů, který je dle názoru stěžovatele klíčovým a pravděpodobně i jediným důkazem, na jehož základě může být objektivně posouzeno, zda k omezení možnosti akcionářů valné hromady se zúčastnit z důvodu místa konání valné hromady skutečně došlo či nikoliv. Ústavní soud, pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Tak tomu v dané věci nebylo.

Ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2009, č. j. 72 Cm 228/20008-39, Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelem navrhovaný důkaz - seznam akcionářů ohledně počtu akcionářů z Prahy a z Moravy - neprovedl, neboť z jiného listinného důkazu, a to ze zápisu z valné hromady a prezenční listiny má soud za prokázané, že na valné hromadě byli přítomni akcionáři z Moravy, kteří přestavovali 39,78% kapitálu společnosti. I za předpokladu, že se valné hromady zúčastnili všichni akcionáři z Moravy, je poměr akcionářů na Moravě vůči akcionářům v Čechách 40% ku 60%. Také Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne ze dne 29. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 183/2009 - 72, v této souvislosti konstatoval, že prezenční listinou bylo prokázáno, že se valné hromady zúčastnili akcionáři z Brna a okolí s dostatečným počtem hlasů, a jak bylo zjištěno, počtem hlasů přítomných akcionářů se tato valná hromada nijak nevymykala, což stěžovatel ani netvrdil. Je tedy zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci pochybení ani v jednom směru, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru