Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 165/99Nález ÚS ze dne 29.05.2001Povinnost soudu učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínek řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/22 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.165.99
Datum vyhlášení29.05.2001
Datum podání29.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb.

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2, § 79 odst.1, § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 165/99 ze dne 29. 5. 2001

N 81/22 SbNU 177

Povinnost soudu učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínek řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti M. Ř., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne

8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze

dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207, a proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1998, sp.zn.

12 Co 817/98, 12 Co 803/98-217, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze

dne 30. 9. 1998, sp.zn. 12 Co 817/98, 12 Co 803/98-217, a usnesení

Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12

C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998,

č.j. 12 C 280/91-207, se zrušují.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením

tak, že se zastavuje řízení v právní věci stěžovatele proti

odpůrcům ČR - Ministerstvu spravedlnosti a ČR - Ministerstvu

vnitra o jeho nároku na náhradu škody způsobené protiprávním

postupem a rozhodováním v trestním řízení, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že navrhovatel je povinen

zaplatit náklady řízení státu ČR, na účet Okresního soudu

v Olomouci ve výši 384,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Ve

svém rozhodnutí zejména uvedl, že v řízení již byl usnesením,

které nabylo právní moci dne 2. 10. 1992, v plném rozsahu zamítnut

původní návrh, kterým se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši

1.000.000,- Kč nejdříve proti Policii ČR, okresnímu ředitelství

Olomouc, a posléze proti Československému státu, Ministerstvu

spravedlnosti České republiky. Po té, co bylo odvolacím soudem

toto usnesení zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu

řízení s odůvodněním, že Okresní soud v Olomouci jednal a rozhodl,

aniž byly dány podmínky řízení, byl stěžovatel vyzván, aby ve

lhůtě 14 dnů přesně označil odpůrce. Stěžovatel přes výzvu soudu

návrh neopravil a proto bylo usnesením ze dne 31. 3. 1994, č.j.

12 C 280/91-89, řízení o jeho návrhu zastaveno. V dalším odvolání

podanému proti tomuto usnesení, stěžovatel označil za odpůrce ČR

- Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze a ČR

- Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze, a svůj nárok

specifikoval tak, že za dobu od roku 1978 do doby než mu byl

přiznán invalidní důchod činil jeho ušlý výdělek a zisk 21.000,-

Kč, že za dobu od roku 1983, kdy mu byl přiznán invalidní důchod

do doby než mu byl přiznán plný invalidní důchod, tj. 24 měsíců,

činil jeho ušlý výdělek a zisk 85.560,- Kč, že za dobu od roku

1985 do roku 1990, kdy pobíral plný invalidní důchod ve výši

1.000,- Kč, činil jeho ušlý výdělek a zisk 420.000,- Kč, a že za

dobu od roku 1990 do roku 1994, kdy pobírá důchod 2.260,- Kč, činí

jeho ušlý výdělek a zisk 825.160,- Kč. Celkem tedy uplatnil škodu

ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.470,- Kč do

budoucna. Usnesením ze dne 2.5.1996, č.j. 12 C 280/91-153, soud

připustil, aby do řízení přistoupil na straně odpůrce jako další

účastník ČR - Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7.

Napadené usnesení odůvodnil Okresní soud v Olomouci zejména

tím, že návrh stěžovatele dosud postrádá přesný, určitý

a materiálně vykonatelný žalobní petit a vzhledem k tomu, že soud

připustil usnesením ze dne 2. 5. 1996 přistoupení 2. odpůrce do

řízení, je nezbytné, aby bylo z tohoto žalobního petitu zřejmé,

jak má který z odpůrců navrhovateli plnit. Proto vyzval

stěžovatele usnesením ze dne 7. 5. 1998, č.j. 12 C 280/91-202, aby

ve lhůtě 5 dnů svůj návrh doplnil o žalobní petit a zároveň

specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Ačkoliv toto usnesení

-is poučením o tom, že řízení bude zastaveno, pokud nebude návrh

ve stanovené lhůtě opraven - bylo právnímu zástupci stěžovatele

doručeno dne 22. 5. 1998, k opravě a doplnění žalobního petitu ze

strany stěžovatele nedošlo. Pro úplnost Okresní soud v Olomouci

dodal, že stěžovatel uplatňuje škodu celkem ve výši 1.351.660,-

Kč, leč součtem jednotlivých dílčích nároků vychází částka

1.351.720,- Kč. Proto i v tomto směru je třeba výši škody zcela

jednoznačně upřesnit.

V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě

tak, že se usnesení Okresního soudu v Olomouci v napadené části

výroku potvrzuje, v odstavci prvním a druhém (tj. v části výroku

o věci samé), a v napadené části výroku v odstavci třetím mění

tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení

nepřiznává.

V odůvodnění rozsudku v prvé řadě uvedl, že z předloženého

spisu zjistil následující skutečnosti.

Návrhem, který došel Okresnímu soudu v Olomouci dne 16. 12.

1991, se stěžovatel domáhal proti Okresnímu ředitelství policie

v Olomouci náhrady škody za protiprávní postup a rozhodování

v trestním řízení s tím, že výši škody ponechává na rozhodnutí

soudu. K výzvě soudu po té upravil svým podáním ze dne 3. 3. 1992

svůj návrh tak, že náhradu škody požaduje nejméně ve výši

1.000.000,- Kč. Při jednání dne 14. 5. 1992 se stěžovatel domáhal

vydání rozsudku proti odpůrci Čs. státu, Ministerstvu

spravedlnosti ČR, ukládajícího zaplatit mu náhradu škody ve výši

1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, aby soud

současně připustil změnu v osobě odpůrce. Usnesením soudu ze dne

9. 9. 1992, č.j. 12 C 280/91-45, bylo připuštěno, aby dosavadní

odpůrce vystoupil z řízení a na jeho místo vstoupil Čs. stát,

Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha. Rozsudkem

Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1992, č.j. 12

C 280/91-54, byl návrh stěžovatele, aby odpůrce byl povinen

zaplatit stěžovateli 1.000.000,- Kč, zamítnut. K podanému odvolání

byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky

v Olomouci ze dne 13. 8. 1993, č.j. 12 Co 310/93-75, zrušen a věc

vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne

5. 11. 1993 doplnil stěžovatel svůj návrh tak, že požaduje rozdíl

mezi výší invalidního důchodu a výší průměrného výdělku do konce

života stanovený paušální částkou 500.000,- Kč, celkový zisk

určený paušální částkou ve výši 500.000,- Kč, ztrátu na

nemocenských dávkách ve výši nejméně 15.000,- Kč až 20.000,- Kč,

"náhradu za společenské uplatnění" stanovenou paušální částkou

1.000.000,- Kč, náklady na léky stanovené paušální částkou

300.000,- Kč, přičemž upozornil, že náklady na navrácení

částečného sluchového vjemu pomocí inplantátu určuje částkou

1.360,- Kč. Přitom uvedl, že se již nejedná o částku 1.000.000,-

Kč, ale o částku, k níž soud dojde sečtením jednotlivých položek.

Dne 31. 3. 1994 Okresní soud v Olomouci řízení ve věci pro vady

návrhu zastavil. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal

odvolání. Před jeho projednáním upřesnil svůj návrh písemným

podáním ze dne 19. 9. 1994 tak, že na straně odpůrců žaluje Českou

republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR a Českou republiku

- Ministerstvo vnitra ČR. Součástí tohoto podání byla také další

specifikace nároku na náhradu škody tak, že se jedná o ztrátu na

výdělku a zisku za dobu 10-ti měsíců v roce 1978 ve výši 21.000,-

Kč, ztrátu na výdělku od roku 1983 do roku 1984, tj. za 24 měsíců

v celkové výši 85.560,- Kč, ztrátu na výdělku a na ušlém zisku za

léta 1985 - 1990 v celkové výši 420.000,- Kč a ztrátu na výdělku

a ušlém zisku za léta 1990 - 1994 v celkové výši 825.160,- Kč.

Celkem uplatňoval škodu ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve

výši 14.740,- Kč do budoucna. Krajský soud v Ostravě - pobočka

v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 1995, č.j. 12 Co 1052/94-105,

napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil

okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že písemným podáním ze dne

19. 9. 1994 stěžovatel doplnil svůj návrh tak, že je již patrno,

čeho se domáhá. Při jednání dne 28. 3. 1995 stěžovatel trval na

petitu, jak byl dosud označen a uvedl, že v průběhu dalšího řízení

po dokazování petit upřesní. Současně navrhl, aby soud připustil

přistoupení druhého účastníka na straně odpůrce, a to České

republiky, Ministerstva vnitra ČR. Vstup tohoto účastníka do

řízení na straně odpůrce Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne

2. 5. 1996 připustil. Usnesením téhož soudu ze dne 7. 5. 1998 byl

stěžovatel vyzván, aby doplnil svůj návrh o žalobní petit, který

musí být přesný, určitý a materiálně vykonatelný. Přitom byl

upozorněn, že sice vymezil jednotlivé dílčí nároky, z nichž se

sestává jeho požadavek na zaplacení žalované částky, ale protože

označil dva odpůrce, je nezbytné, aby specifikoval, jak má který

z odpůrců plnit. Na tuto výzvu soudu již stěžovatel nereagoval

a proto Okresní soud v Olomouci rozhodl ve věci napadeným

usnesením, jímž - jak již bylo uvedeno - řízení zastavil.

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc v odůvodnění

napadeného usnesení dále zejména uvedl, že z návrhu musí být

patrno, čeho se navrhovatel domáhá, a že žalobní petit musí být

přesný, určitý a srozumitelný, tzn. vymezení práv a jím

odpovídajících povinností v něm obsažených musí být takové, aby po

jejich převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen

a proveden výkon rozhodnutí. Soud totiž nemůže přiznat účastníkům

jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány,

a proto musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí

jej překročit. Samotnému projednání návrhu pak dále brání jeho

nedostatky spočívající v tom, že neobsahuje vylíčení rozhodujících

skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné,

neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký

skutek má být předmětem řízení. V tomto případě Okresní soud

v Olomouci již usnesením ze dne 17. 9. 1993 stěžovatele vyzval,

aby návrh na zahájení řízení upřesnil tak, aby bylo zřejmé, za

které období, z jakého důvodu, na který dílčí nárok, jakou výši

náhrady škody požaduje, tj. zvlášť ušlý zisk, zvlášť ušlý výdělek,

a to jednak za dobu pracovní neschopnosti, jednak po skončení

pracovní neschopnosti, zvlášť náhradu za ztížení společenského

uplatnění, popřípadě jiné nároky. Zároveň byl vyzván k upřesnění

označení odpůrce. Písemné podání navrhovatele ze dne 19. 9. 1994,

na které nyní navrhovatel poukazuje, však nadále nesplňuje shora

uvedené náležitosti návrhu na zahájení řízení, a to pro nedostatek

spočívající v rozporu mezi označením okruhu účastníků na straně

odpůrce, skutkovými tvrzeními a žalobním petitem, což brání

v projednání tohoto návrhu. Z hlediska posouzení vad návrhu a jeho

stavu v době rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci je jedinou jeho

úpravou, která splňuje kritéria přesnosti, určitosti

a srozumitelnosti žalobního petitu a odpovídá okruhu účastníků na

straně odpůrce, ta, která byla stěžovatelem provedena při jednání

Okresního soudu dne 14. 5. 1992, kdy navrhovatel upravil svůj

návrh tak, že se domáhal vydání rozsudku ukládajícího odpůrci

Československému státu, Ministerstvu spravedlnosti ČR, povinnost

zaplatit navrhovateli na náhradu škody částku 1.000.000,- Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku. Od té doby již navrhovatel žádnou

další úpravu žalobního petitu neučinil, "snad s výjimkou podání ze

dne 19. 9. 1994", v jehož rámci však z hlediska formulace

žalobního petitu pouze upřesnil, že celkem uplatňuje škodu ve výši

1.351.660,- Kč a dále uplatňuje rentu, tj. ucházející výdělek

a zisk ve výši 14.740,- Kč do budoucna. Je zřejmé, že oproti

původnímu návrhu, tak jak jej formuloval dne 14. 5. 1992, měl

navrhovatel v úmyslu jednak rozšířit návrh na celkovou částku

1.351.660,- Kč, jednak rozšířit návrh o další nárok na placení

renty. Aby však o této změně návrhu mohl okresní soud rozhodnout,

je třeba, aby změna návrhu z hlediska formulace žalobního petitu

splňovala hlediska přesnosti, určitosti a srozumitelnosti i ve

vztahu k okruhu účastníků na straně odpůrce. Ode dne 14. 5. 1992,

kdy stěžovatel naposled formuloval žalobní petit, totiž došlo ke

změně okruhu účastníků na straně odpůrce, kdy se souhlasem soudu

na stranu odpůrce kromě Českého státu, Ministerstva spravedlnosti

ČR, vstoupil do řízení i Český stát, Ministerstvo vnitra ČR. Co

však stěžovatel vůči pasivnímu společenství na straně odpůrce

konkrétně požaduje, tj. samostatné dílčí plnění každého z nich

nebo jejich společné plnění, ať solidární či dělené, dosud zřejmé

není. V tomto směru je návrh stěžovatele stále neurčitý

a nesrozumitelný, neboť existuje rozpor mezi označením okruhu

účastníků na straně odpůrce, kde jsou uvedeny dva subjekty,

a žalobním petitem, kterým je dosud původní návrh požadující

uložit Českému státu, Ministerstvu spravedlnosti ČR, povinnost

k náhradě škody ve výši 1.000.000,- Kč. Jelikož soud nemůže

účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než

jsou navrhovány, nelze v řízení proti dalšímu odpůrci, kterým je

Česká republika, Ministerstvo vnitra ČR, vůbec jednat, pokud proti

němu není uplatněn žádný nárok, když podání stěžovatele ze dne

19. 9. 1994 řádný žalobní petit akceptující pasivní společenství

na straně odpůrců neobsahuje. Projednat prý nelze výše uvedený

žalobní petit proti odpůrci České republice, Ministerstvu

spravedlnosti ČR - i kdyby šlo proti němu o petit řádný - též

proto, že písemným podáním ze dne 19. 9. 1994 specifikoval

stěžovatel obecně své jednotlivé dílčí nároky tak, že došel

k souhrnné částce 1.351.660,- Kč přesahující původně uplatněný

nárok ve výši 1.000.000,- Kč. Pokud by tedy měl předmětem

projednání i nadále zůstat žalobní petit stěžovatele proti prvému

odpůrci na zaplacení částky 1.000.000,- Kč - když podání ze dne

19. 9. 1994 nesplňuje kritéria řádné změny návrhu - je tento

žalobní petit v rozporu právě se skutkovými tvrzeními stěžovatele

ohledně dílčích nároků v písemném podání ze dne 19. 9. 1994. Je

tomu tak proto, že se v daném případě jedná o nárok na náhradu

škody, který je speciálním nárokem. Ten, ačkoliv je vyčíslen

kapitalizovanou částkou, se skládá z jednotlivých dílčích nároků,

které je třeba odděleně přezkoumat. Stěžovatel je proto povinen je

specifikovat tak, aby bylo zřejmé, z čeho se celkový konečný nárok

skládá. Částka 1.000.000,- Kč veškeré dílčí nároky uvedené

v podání z 19. 9. 1994 nevyčerpává, a proto nelze bez dalšího

posoudit, zda stěžovatel uplatňuje poměrně snížené nároky, nebo

pouze některé z nich. Tato původně uplatněná částka navíc neměla

oporu ve skutkových tvrzeních stěžovatele a byla pouze jakousi

paušální náhradou.

V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě - pobočka

Olomouc dále uvedl, že si Okresní soud v Olomouci vytčený

nedostatek uvědomil teprve v souvislosti s usnesením ze dne 7. 5.

1998, č.j. 12 C 280/91-202, kterým stěžovatele (prostřednictvím

právního zástupce) vyzval k doplnění návrhu o žalobní petit.

Přitom jej upozornil na skutečnost, že označil dva odpůrce a je

proto nezbytné, aby nyní specifikoval, jak má který z odpůrců

plnit. Tuto povinnost stěžovatel nesplnil, takže jeho návrh nadále

nesplňoval náležitosti ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. Jestliže

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc v rámci usnesení ze dne

12. 1. 1995 zaujal stanovisko, že návrh stěžovatele je

projednatelný, vycházel pouze ze zjištění, že nárok byl zatím

uplatněn pouze proti odpůrci České republice - Ministerstvu

spravedlnosti ČR, Praha, přičemž proti tomuto odpůrci byl již

řádně zformulován žalobní petit a podáním ze dne 19. 9. 1994 došlo

pouze k upřesnění návrhu o specifikaci jednotlivých dílčích nároků

a k úpravě celkově žalované částky, případně o rozšíření o další

nárok z titulu renty. S ohledem na změnu v okruhu účastníků na

straně odpůrce však nelze podání ze dne 19. 9. 1994 považovat za

řádnou specifikaci žalobního petitu. V tomto smyslu dospěl Krajský

soud v Ostravě - pobočka Olomouc shodně s Okresním soudem

v Olomouci k závěru, že přes snahu soudu o odstranění nedostatku

podmínek řízení, spočívajících v nedostatečném návrhu na jeho

zahájení podle §104 odst. 2 o.s.ř., se tento nedostatek nepodařilo

odstranit, a to ani postupem podle § 43 odst. 1, 2 o.s.ř. Proto

nezbylo, než řízení ve věci zastavit, neboť v něm nelze pro tento

nedostatek pokračovat. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení,

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc změnil rozhodnutí

Okresního soudu v Olomouci proto, že neshledal důvody uložit

stěžovateli povinnost uhradit státu jeho náklady řízení.

V záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Olomouci

a Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní zejména uvedl, že svou žalobu ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb.

uplatnil "z titulu škody" způsobené nesprávným úředním postupem

státního orgánu. Ten spočívá v tom, že stěžovatel byl v roce 1979

vzat do vazby pro trestný čin příživnictví, přestože trestní

stíhání proti němu bylo následně zastaveno. Proto označil v žalobě

za orgány odpovědné za škodu Český stát - Ministerstvo

spravedlnosti ČR jako právního nástupce Prokuratury ČSR, která ho

vzala do vazby, a Český stát - Ministerstvo vnitra jako právního

nástupce tehdejšího ministerstva vnitra odpovědného za SNB, která

se dopustila vůči stěžovateli nezákonné represe.

Stěžovatel prý nároky, u nichž to bylo možné, specifikoval,

kromě odškodnění za újmu na zdraví, jež nelze finančně vyčíslit

bez posudku soudního znalce, kterého ustanoví soud. Soud to však

stěžovateli uložil a pohrozil mu zastavením řízení pro neurčitost

žalobního návrhu dle § 43 a 79 o.s.ř. Tuto pohrůžku také splnil

a řízení zastavil. Odvolací soud poté prvoinstanční rozhodnutí

potvrdil. Stěžovatel se proto cítí být poškozen na právech

zaručených mu Ústavou ČR a "Mezinárodní úmluvou Rady Evropy

O ochraně lidských práv a základních svobod". Konkrétně prý došlo

k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť

stěžovatel má právo domáhat u nezávislého a nestranného soudu

náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu státního

orgánu. Základem tohoto práva je, že soud o něm musí rozhodnout.

To však Okresní soud v Olomouci neučinil. Soud např. požadoval od

stěžovatele, aby rozdělil odpovědnost v žalobním petitu mezi oba

žalované, přestože se jednalo o "jednočinný souběh", kdy jak orgán

tehdejšího ministerstva vnitra, tak ministerstva spravedlnosti do

případu současně zasahovaly. Občanský zákoník zná tzv. solidární

odpovědnost v případě, kdy se nedá určit míra spoluzavinění

odpovědných subjektů. V případě stěžovatele prý došlo k porušení

čl. 5 a 6 "Úmluvy Rady Evropy O ochraně lidských práv a základních

svobod", která má dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním

zákonodárstvím.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení

zrušil, a požádal o přiznání nákladů řízení spočívajících

v nákladech zastoupení advokátem ve výši 7.500,- Kč + 2 paušálů po

75,- Kč, vše za 2 úkony právní pomoci. Poukázal na to, že je

invalidním důchodcem, který žije ve špatné finanční situaci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc

a vedlejší účastníci - Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo

vnitra.

Okresní soud v Olomouci v prvé řadě předestřel genezi návrhů

stěžovatele a rozhodnutí soudu, obdobně jako v odůvodnění

v záhlaví uvedeného usnesení ze dne 8. 6. 1998. Dodal, že

stěžovatel po výzvě soudu ze dne 17. 9. 1993 (k upřesnění návrhu

svým podáním ze dne 5. 11. 1993) doplnil svůj návrh tak, že

požadoval rozdíl mezi výší jeho invalidního důchodu a výší

průměrného výdělku do konce svého života paušální částkou

500.000,- Kč, celkový zisk určil paušální částkou 500.000,- Kč,

ztrátu na nemocenských dávkách ve výši nejméně 15.000-20.000,- Kč,

náhradu za společenské uplatnění stanovil v paušální částce

1.000.000,- Kč a náklady na léky paušální částkou 300.000,- Kč.

Stěžovatel upozornil též na to, že na vrácení částečného

sluchového vjemu "určuje 1.360.000,- Kč" a také označil jako

odpůrce Českou republiku, zast. Ministerstvem vnitra ČR. Dále

Okresní soud v Olomouci konstatoval, že usnesením ze dne 31. 3.

1994 řízení zastavil, protože stěžovatel přes výzvu návrh

neopravil, a že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka

Olomouc ze dne 12. 1. 1995 bylo toto usnesení zrušeno a věc

vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. K tomu jen

doplnil, že podáním ze dne 14. 9. 1994 označil stěžovatel jako

odpůrce ČR - Ministerstvo spravedlnosti a ČR - Ministerstvo vnitra

a podáním ze dne 19. 9. 1994 upřesnil svůj návrh, pokud se týká

označení odpůrců a zároveň specifikoval jednotlivé dílčí nároky

a dobu za kterou tyto nároky požaduje s tím, že celkem uplatňoval

náhradu škody ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši

14.740,- Kč do budoucna.

Dále Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření nově uvedl

zejména to, že po vrácení věci k dalšímu řízení nařídil znalecký

posudek z oboru zdravotnictví, který znalec podal dne 25. 7.

1995. Usnesením z 2. 5. 1996, č.j. 12 C 280/91-153, soud

připustil, aby do řízení přistoupil na straně odpůrce další

účastník ČR - Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7. Po té

soud prováděl další dokazování, jak výslechem svědků, tak

listinnými zprávami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil se

závěry znaleckého posudku, navrhl vypracování revizního znaleckého

posudku s tím, aby si ustanovený znalec přibral znalce z oboru

psychiatrie, který zhodnotí psychický stav stěžovatele. Předtím

než soud rozhodl o návrhu stěžovatele na vypracování revizního

znaleckého posudku, vyzval stěžovatele usnesením z 7. 5. 1998,

č.j. 12 C 280/91-202, k doplnění návrhu na zahájení řízení

o žalobní petit, který musí být přesný, určitý a materiálně

vykonatelný, stanovil stěžovateli lhůtu pěti dnů a zároveň jej

poučil o tom, že řízení zastaví, jestliže podání neopraví.

V odůvodnění tohoto usnesení Okresní soud v Olomouci mj. uvedl, že

vzhledem k tomu, že soud připustil, aby jako druhý účastník na

straně odpůrce přistoupil ČR - Ministerstvo vnitra, je nezbytné,

aby navrhovatel specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Toto

usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 22. 5.

1998, zůstalo však bez odezvy. Proto Okresní soud v Olomouci

napadeným usnesením z 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, řízení

zastavil. Stěžovatel nebyl vyzván, aby specifikoval jednotlivé

nároky, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, neboť tak učinil již

v podání z 19. 9. 1994. Ve vztahu k odpůrci ČR - Ministerstvu

vnitra však stěžovatel žádný nárok formou žalobního petitu

neuplatnil, a protože soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva

a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, soudu nezbylo

než stěžovatele vyzvat, aby svůj návrh o žalobní petit doplnil.

Okresní soud v Olomouci proto namítl, že zastavil řízení

z důvodů procesních ve smyslu ust. § 43 odst. 2 o.s.ř., neboť

stěžovatel nesplnil přes výzvu soudu svou povinnost, ačkoliv jeho

návrh na zahájení řízení musí splňovat podmínky uvedené v § 79

odst. 1 o.s.ř., v němž je výslovně uvedeno, že z návrhu musí být

patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tj. žalobní petit. Proti

tomuto usnesení podal stěžovatel včas odvolání, v rámci kterého

mohl vadu návrhu stále opravit. Této možnosti však nevyužil

a proto Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením z 30.

9. 1998, č.j. 12 Co 803/98-217, uvedené usnesení z 8. 6. 1998

potvrdil. Okresní soud v Olomouci v závěru svého vyjádření navrhl,

aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Současně sdělil,

že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ve svém vyjádření

zejména uvedl, že se s důvody ústavní stížnosti a právními závěry,

o něž stěžovatel ústavní stížnost opírá, neztotožňuje a poukázal

na podrobné odůvodnění svého (napadeného) usnesení.

V souladu s těmito důvody konstatuje, že ve sporném řízení,

které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán

žalobou. Z toho v prvé řadě vyplývá, že soud nemůže navrhovateli

přiznat více, než požadoval v žalobním petitu. Jde-li o plnění

dělitelné a vystupuje-li na straně odpůrce více účastníků, nemůže

soud jednotlivým odpůrcům uložit povinnost poskytnout vyšší

plnění, než bylo od každého z nich požadováno. Pouze ve

výjimečných případech může soud překročit návrhy účastníků

a přisoudit více, než čeho se domáhají, jestliže z právního

předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky.

Jedná se např. o vypořádání náhrady škody, určené právními

předpisy u škod způsobených několika škůdci, kdy soud není vázán

návrhem potud, pokud navrhovatel požadoval konkrétní výši plnění

od jednotlivých odpůrců, tj. rozdělení výše plnění mezi jednotlivé

odpůrce, celkovou výši plnění však soud nemůže překročit.

Předpokladem pro posouzení, do jaké míry je soud v konkrétním

případě vázán zněním žalobního petitu ze strany ze strany

navrhovatele ve vztahu k jednotlivým odpůrcům, je však to, že zde

existuje řádný žalobní petit, který odpovídá v souladu

s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř. požadavku přesnosti, určitosti

a srozumitelnosti. Pokud je na straně odpůrce navrhovatelem

označeno v řízení o náhradu škody několik škůdců, je nezbytné, aby

žalobní petit odrážel i tuto skutečnost a bylo z něj patrné,

uložení jaké povinnosti ve vztahu ke všem těmto odpůrcům se

navrhovatel domáhá. Lze souhlasit se stěžovatelem do té míry, že

formulace žalobního petitu nevylučuje, aby závazek odpůrců, pokud

mají poskytnout stěžovateli společné plnění, byl formulován

v souladu s ust. § 511 odst. 1, 2 občanského zákoníku buď jako

závazek společný a nerozdílný (tj. solidární) nebo dílčí. Tato

skutečnost pak musí vyplývat ze slovního vyjádření a formulace

žalobního petitu.

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc dále uvedl, že

v rámci odůvodnění svého (napadeného) usnesení poukázal na

zjištění učiněná ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 12

C 280/91. Z těch v podstatě vyplývá, že svůj nárok stěžovatel

původně uplatňoval proti odpůrci Okresnímu ředitelství policie,

Olomouc. V průběhu řízení pak došlo k připuštění záměny účastníků

na straně odpůrce, kdy do řízení vstoupil namísto původně

žalovaného Československý stát, Ministerstvo spravedlnosti ČR,

a v souladu s tím došlo i k úpravě žalobního petitu tak, že se

stěžovatel domáhal vydání rozsudku ukládajícího mu povinnost

zaplatit stěžovateli částku 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní

moci rozsudku. V průběhu dalšího řízení provedl specifikaci

jednotlivých nároků s tím, že celkem uplatňoval škodu ve výši

1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.740,- Kč do budoucna,

přičemž současně upravil okruh účastníků na straně odpůrce tak, že

žaloval 1. Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR a 2.

Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR. Přes upozornění ze

strany soudu, při jednání dne 28. 3. 1995 v souvislosti s návrhem

na připuštění vstupu druhého odpůrce do řízení, trval navrhovatel

na původním znění žalobního petitu, byť došlo k úpravě výše

žalované částky i ke změně okruhu účastníků řízení na straně

odpůrce. O této změně návrhu z hlediska jeho rozšíření co do výše

žalované částky Okresní soud v Olomouci nerozhodl, neboť

stěžovatel přes výzvu neupravil žalobní petit tak, aby uložení

povinnosti k náhradě škodu z hlediska charakteru závazku

odpovídalo skutečnosti, že na straně odpůrce jsou žalováni dva

účastníci řízení; proto bylo nezbytné specifikovat, zda

navrhovatel uplatňuje svůj nárok i proti druhému odpůrci České

republice - Ministerstvu vnitra ČR, který vstoupil do řízení

teprve dodatečně a jehož účastenství nebylo stěžovatelem v rámci

žalobního petitu "vyjádřeno" s tím, že pokud by stěžovatel

uplatňoval svůj nárok skutečně vůči oběma odpůrcům společně, bylo

by třeba, aby formulace žalobního petitu odpovídala tomu, zda se

ze strany odpůrců jedná o společný a nerozdílný závazek nebo dílčí

plnění ze strany každého z nich. Těmto požadavkům však žalobní

petit tak, jak byl stěžovatelem naposledy formulován a jak byl

předmětem tohoto řízení, neodpovídal, když se v jeho rámci

navrhovatel domáhal uložení povinnosti pouze proti prvému odpůrci

ve výši 1.000.000,- Kč. Byť lze tedy souhlasit se stěžovatelem do

té míry, že závazek může být vyjádřen jako solidární a že ve

vztahu k odpůrcům jako škůdcům není soud vázán jejich podílem na

škodě vyjádřeným v rámci žalobního petitu, je soud vždy vázán

žalobním petitem v tom, vůči kterým odpůrcům se navrhovatel

uložení konkrétní povinnosti domáhá. V tomto směru žalobní petit,

který je zatím předmětem řízení, neodpovídá okruhu účastníků na

straně odpůrců. Zde je pak v rozporu i se skutkovými tvrzeními

navrhovatele, že se na vzniku škody podíleli oba odpůrci, resp.

jejich předchůdci, přičemž je třeba v této souvislosti

konstatovat, že ani změna návrhu, v jejímž rámci se navrhovatel

domáhá náhrady škody ve výši 1.351.660,- Kč a renty, tj.

ucházejícího výdělku a zisku ve výši 14.740,- Kč do budoucna

(o níž však Okresní soud v Olomouci dosud nerozhodl), těmto

kritériím neodpovídá a neodpovídá ani "v části renty" kritériu

určitosti tohoto nároku z hlediska charakteru jako opakujícího se

plnění a doby, od které jej navrhovatel požaduje.

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc proto trval na

závěru, že za stavu, kdy neexistoval řádný návrh na zahájení

řízení, jehož petit by splňoval z hlediska ustanovení § 79 odst.

1 o.s.ř. požadavek přesnosti, určitosti a srozumitelnosti

(a přitom by byl v souladu s okruhem účastníků a skutkovými

tvrzeními stěžovatele), nebylo možno pro tento nedostatek v řízení

pokračovat a byl proto na místě postup podle § 43 odst. 2 o.s.ř.,

když stěžovatel byl o těchto následcích poučen. Vzhledem k tomu

navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná

zamítnuta, a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Vedlejší účastník - Ministerstvo spravedlnosti ve svém

vyjádření sdělil, že souhlasí s tím, aby v dané věci bylo od

ústního jednání upuštěno, a že nehodlá v řízení využít jiných mu

náležejících procesních oprávnění, než práva na doručení písemného

vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.

Vedlejší účastník - Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření

uvedl, že se plně ztotožňuje, jak po stránce procesní, tak i po

stránce věcné, se závěry uváděnými v napadených usneseních

Okresního soudu v Olomouci, resp. Krajského soudu v Ostravě

- pobočka Olomouc. Má za to, že "aplikace institutu jednočinného

souběhu" použitého v ústavní stížnosti je zcela pochybená, neboť

se jedná o termín vyskytující se v trestním řízení. Ministerstvo

vnitra usuzuje, že v dané věci nelze použít institut tzv.

solidární odpovědnosti, jak ji zná občanský zákoník, neboť se

jedná o žalobu o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., kde

odpovídá za případnou škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jako

jediný subjekt stát, a to prostřednictvím příslušného ústředního

orgánu. Je nepochybné, že povinností žalujícího je označit orgán

státu, který ve smyslu citovaného zákona za škodu a její výši

odpovídá. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako

neoprávněnou zamítl, a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná, byť v podstatě z jiných příčin

než uvádí stěžovatel.

Obě v záhlaví této ústavní stížnosti uvedená usnesení

Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka

Olomouc, jsou odůvodněna stejným závěrem vycházejícím ze splnění

podmínek uvedených v ust. § 43 odst. 2 o.s.ř. Tato usnesení

poukázala na to, že stěžovatel, ačkoliv byl vyzván k úpravě svého

návrhu s poučením, že soud řízení zastaví, jestliže jeho podání

nebude ve lhůtě stanovené soudem opraveno, svůj návrh neopravil

a nedoplnil o žalobní petit, který by byl přesný, určitý

a materiálně vykonatelný s ohledem na existenci dvou odpůrců.

Podle výzvy Okresního soudu v Olomouci měl stěžovatel

specifikovat, jak má který z odpůrců, tj. ČR - Ministerstvo

spravedlnosti a ČR - Ministerstvo vnitra, plnit. Podle názoru

krajského soudu - jenž ve svém (v záhlaví uvedeném) usnesení

konstatuje shodně s Okresním soudem v Olomouci, že se přes snahu

soudu o odstranění nedostatku podmínek řízení ve smyslu ust. §

104 odst. 2 o.s.ř. nezdařilo ani postupem podle § 43 odst. 2

o.s.ř. odstranit nedostatek spočívající v nedostatečném návrhu na

jeho zahájení - pak byl stěžovatelem uplatněný návrh (žalobní

petit) proti jednomu z odpůrců nejen v rozporu s označením více

účastníků na straně odpůrce, ale i v rozporu se skutkovými

tvrzeními stěžovatele z hlediska charakteru a výše jednotlivých

dílčích nároků. Zatímco tedy Okresní soud v Olomouci požadoval

k odstranění nedostatku návrhu od stěžovatele (jak je patrno

z odůvodnění jeho usnesení), upřesnění návrhu v tom smyslu, aby

bylo zřejmé, jak má každý z odpůrců plnit nároky uplatněné

stěžovatelem v souhrnné výši 1.351.660,- Kč, včetně tzv. renty

(srov. napadené usnesení str. 1 p.v. - č.l. 204 p.v.), Krajský

soud v Ostravě - pobočka Olomouc byl v odůvodnění svého

potvrzujícího usnesení názoru, že návrh stěžovatele nelze za

současného stavu řízení projednat (nehledě k tomu, že se domáhá

náhrady škody zatím jen vůči ČR - Ministerstvu spravedlnosti,

nikoliv i vůči ČR - Ministerstvu vnitra) také proto, že se

stěžovatel svým návrhem dosud domáhá náhrady škody ve výši

1.000.000,- Kč, byť ve svém podání ze dne 19. 9. 1994 specifikoval

své jednotlivé dílčí nároky a došel k souhrnné částce 1.351.660,-

Kč. Skutková tvrzení ohledně těchto dílčích nároků jsou tak

- podle mínění Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc

- v rozporu s částkou 1.000.000,- Kč uvedenou v žalobním petitu,

neboť citované podání nelze považovat za změnu návrhu, jestliže

nesplňuje kritéria řádné změny návrhu, ani za řádnou specifikaci

žalobního petitu s ohledem na změnu v okruhu účastníků na straně

odpůrců.

V této souvislosti Ústavní soud ze spisu Okresního soudu

v Olomouci, sp. zn. 12 C 280/91, zjistil, že obsahem podání

stěžovatele z 19. 9. 1994 je skutečně specifikace jeho

jednotlivých dílčích nároků (tak, jak je uvedena v odůvodnění

napadeného usnesení Okresního soudu v Olomouci), a dále označení

odpůrců, tj. - ČR - Ministerstva spravedlnosti a ČR - Ministerstva

vnitra. V usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 1998

(kterým byl stěžovatel vyzván k úpravě svého návrhu předtím než

bylo usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998 řízení zastaveno), se

praví, že: "podáním z 19. 9. 1994 navrhovatel (stěžovatel) doplnil

svůj návrh na zahájení řízení tak, že je z něj nyní patrno, čeho

se domáhá, vymezil, jaké konkrétní částky a za která konkrétní

období požaduje a z jakých dílčích nároků sestává jeho požadavek

na zaplacení žalované částky." Dále se v něm také odkazuje na

usnesení soudu ze dne 2. 5. 1996, kterým bylo připuštěno

přistoupení ČR - Ministerstva vnitra jako účastníka na straně

odpůrce. Z těchto zjištění je zřejmé, že Okresní soud v Olomouci

vyzval stěžovatele k opravě jeho návrhu ve znění podání ze dne

19. 9. 1994.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12

C 280/91, dále zjistil, že podání stěžovatele z 19. 9. 1994 bylo

doplněním odvolání stěžovatele ze dne 15. 6. 1994 proti usnesení

Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 12

C 280/91, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka

Olomouc usnesením ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 1052/94, tak,

že se napadené usnesení zrušuje a věc se vrací soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Toto usnesení Krajský soud v Ostravě

- pobočka Olomouc zdůvodnil mj. tím (což posléze uvedl i Okresní

soud v Olomouci ve svém usnesení z 7. 5. 1998), že je již patrno,

čeho se stěžovatel domáhá, a že jeho návrh je tudíž projednatelný.

Po vrácení věci pak Okresní soud v Olomouci nařídil několik

jednání. Při prvním z nich konaném dne 28. 3. 1995 se stěžovatel

vyjádřil k dotazu soudu tak, že trvá na stávajícím petitu

a navrhuje rozhodnout o přistoupení druhého účastníka na straně

odpůrce. Na to soud reagoval tak, že vydal dne 2. 5. 1996

usnesení, jímž připustil přistoupení druhého účastníka - ČR

- Ministerstvo vnitra, pak přistoupil k vlastnímu projednávání

věci, nařídil několik jednání (např. dne 9. 7. 1996, dne 29. 11.

1996, dne 13. 3. 1997, 21. 11. 1997, dne 23. 2. 1998) a provedl

určité důkazy (např. znalecký posudek o zdravotním stavu

stěžovatele, výslechy svědků, atd.). Teprve poté Okresní soud

v Olomouci usoudil, že v řízení nejsou splněny podmínky pro

projednání a rozhodnutí věci, což řešil dne 7. 5. 1998 usnesením,

ve kterém vyzval stěžovatele k odstranění vad ve lhůtě 5 dnů

s poučením, že řízení bude zastaveno, pokud nebude podání ve

stanovené lhůtě opraveno. Protože stěžovatel resp. jeho právní

zástupce vytčené vady ve lhůtě neodstranil, Okresní soud

v Olomouci řízení zastavil. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele

potvrdil i Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc s odkazem na

ust. § 104 odst. 2 o.s.ř. a poukázal na to, že postupem dle ust.

§ 43 odst. 2 o.s.ř. nepodařilo nedostatek podmínky řízení

odstranit, takže muselo být zastaveno.

Podle názoru Ústavního soudu uvedené závěry Okresního soudu

v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc nelze

z ústavněprávního hlediska akceptovat. Z obsahu spisu totiž

vyplývá, že po té, co Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne

12. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 1052/94, uložil Okresnímu soudu

v Olomouci pokračovat v řízení a konstatoval, že návrh je vzhledem

k podání stěžovatele ze dne 19. 9. 1994 projednatelný, se Okresní

soud v Olomouci jako soud prvního stupně procesně zabýval

- s ohledem na obsah tohoto podání - pouze přistoupením druhého

účastníka do řízení na straně odpůrce, když na vyjádření

stěžovatele k specifikaci jeho žalobního návrhu procesně

nereagoval. Podání stěžovatele v tomto smyslu začal Okresní soud

v Olomouci zkoumat až v souvislosti s výzvou k odstranění vad

návrhu ze dne 7. 5. 1998, tj. více než 2 roky poté, co bylo

rozhodnuto o přípustnosti přistoupení druhého účastníka, tj. ČR

- Ministerstva vnitra, do řízení usnesením soudu ze dne 2. 5.

1996, v důsledku něhož se změnil okruh účastníků, jež byl hlavním

důvodem požadovaného odstranění vad návrhu. Zejména nelze

přehlédnout, že k tomu okresní soud přistoupil až po té, kdy do

značné míry provedl dokazování a proběhla před ním četná jednání,

k nimž došlo až po vydání zmíněného usnesení ze dne 2. 5. 1996. Za

tohoto stavu věci tedy mohl stěžovatel vycházet z toho - i se

zřetelem na výše uvedené konstatování krajského soudu - že

projednání řízení nebrání nic.

Ústavní soud nemohl v této souvislosti abstrahovat ani od

skutečnosti, že citované usnesení okresního soudu ze dne 7. 5.

1998 uložilo navrhovateli (stěžovateli) doplnění návrhu o žalobní

petit, který musí být "přesný, určitý a materiálně vykonatelný"

v bezprecedentně krátké lhůtě 5 dnů od doručení uvedeného

usnesení. Nepřiměřená krátkost této lhůty je zřejmá zejména

v souzené věci, která napadla soudu již v prosinci 1991, přičemž

jde podle obsahu spisu o věc procesně značně nepřehlednou

a komplikovanou. Za tohoto stavu lze usnesení obecného soudu,

vyzývající stěžovatele k doplnění návrhu ve lhůtě 5 dnů, stěží

považovat za "vhodné opatření" ve smyslu ustanovení § 104 odst.

2 o.s.ř., kterým tento předpis podmiňuje možné zastavení řízení.

Jestliže se tedy Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc

ztotožnil se závěrem Okresního soudu v Olomouci a jím vydané

usnesení o zastavení řízení potvrdil (vycházeje zřejmě i z toho,

že podle ust. § 103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoliv za řízení

k tomu, zda jsou podmínky řízení splněny), je třeba v souzené věci

považovat jeho názor za stojící v rozporu s principy spravedlivého

procesu. Ty totiž zaručují v souladu s ust. čl. 36 odst. 1 a čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každému občanu zejména

právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a právo

na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Aby byla

respektována uvedená ústavně zaručená práva fyzických

a právnických osob, je zásada uvedená v ust. § 103 o.s.ř.

vykládána tak, že je (přirozeně) úkolem soudu zkoumat v průběhu

řízení z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek

řízení (viz Občanský soudní řád, komentář, 4.vydání, C.H.BECK,

str. 261); pokud jej nalezne, musí se postarat podle navazujícího

ust. § 104 o.s.ř. vhodným způsobem o nápravu. Vhodnost zvoleného

způsobu (opatření) pak závisí i na čase jeho provedení, neboť

- i ve vztahu k souzené věci - jen včasné zajištění návrhu,

o kterém lze rozhodnout, minimalizuje možnost toho, aby vlastní

řízení provázely průtahy způsobené nadbytečným dokazováním anebo

nadbytečnými procesními úkony účastníků i soudu.

Vzhledem k těmto úvahám dospívá Ústavní soud k závěru, že

Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc

porušily napadenými usneseními právo stěžovatele na spravedlivý

proces zakotvené v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu

v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 12 Co

817/98, č.j. 12 Co 803/98-217, a usnesení Okresního soudu

v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění

opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207,

zrušil.

Ústavní soud neuložil obecným soudům, aby nahradily

stěžovateli jeho náklady řízení. To proto, že podle obsahu spisu

se na komplikovanosti a nepřehlednosti řízení před obecnými soudy

a na době jeho trvání podílel i stěžovatel § 82 odst. 1 a odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. 5. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru