Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 165/2000Nález ÚS ze dne 05.09.2001Účinky výzvy k vydání nemovitostí podané před účinností zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/23 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.165.2000
Datum vyhlášení05.09.2001
Datum podání15.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 35, § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 165/2000 ze dne 5. 9. 2001

N 132/23 SbNU 259

Účinky výzvy k vydání nemovitostí podané před účinností zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti

JUDr. J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. N. T., proti rozhodnutí

Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu ze dne 7.

12. 1998, č.j. 2205/98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn.

38 Ca 52/99, se zrušuje. Část ústavní stížnosti, brojící proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu

ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad napadeným

rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí

blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. (dále jen "předmětné

nemovitosti").

V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že

stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných

nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon

o půdě"), a to jako právní nástupce svého děda. Podanému návrhu

prý nebylo možno vyhovět především proto, že nárok nebyl uplatněn

v zákonné lhůtě (tzn. do 31. 1. 1993), neboť "nárok uplatněný

předčasně, tedy před účinností zákona o půdě, nelze uznat, neboť

není možné domáhat se určitého práva, když toto právo není

podloženo platnou právní normou". Stěžovatel totiž požádal

o vydání předmětných nemovitostí již v únoru 1991, zákon o půdě

nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, a stěžovatel tuto žádost

urgoval až dne 26. 10. 1998. Okresní úřad dále dovodil, že návrhu

stěžovatele nebylo možno vyhovět ani proto, že jeho právní

předchůdce se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí.

Kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1954, č.j. Nz 104/54 N 125/54, totiž

manželé B. sice prodali předmětné nemovitosti V. S., nicméně ONV

v Děčíně prý podle § 1 zákona č. 65/1951 Sb. dne 6. 4. 1957, č.j.

zem.8/Ci, rozhodl "o zamítnutí" a odvolání do tohoto rozhodnutí

vzal V. S.zpět.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citované rozhodnutí

okresního úřadu potvrdil.

V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že nárok podle

zákona o půdě musel být uplatněn nejpozději do 31. ledna 1993,

jinak právo na vydání nemovitostí zaniklo prekluzí. V souzené věci

prý stěžovatel teprve v dopise Okresnímu pozemkovému úřadu ze dne

23. 10. 1998 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných

nemovitostí., tzn. dávno po uplynutí zákonné prekluzívní lhůty.

Případná výzva stěžovatele povinné osobě ze dne 30. 1. 1992 prý

neměla právní účinky - co do včasnosti - neboť nebyla uplatněna

u pozemkového úřadu. Dopis stěžovatele Městskému úřadu v Děčíně ze

dne 18. 2. 1991, "z něhož by se obsahově dalo dovodit uplatnění

nároku na vydání zemědělských nemovitostí", byl prý vyřízen

konečným způsobem dopisem Okresního úřadu v Děčíně - finančního

referátu ze dne 15. 3. 1991. O konečné vyřízení šlo proto, že

tehdy ještě nebyl zákon o půdě schválen, nenabyl tedy ještě

účinnosti a nebylo ani známo, v jaké podobě schválen bude. Proto

městský soud dospěl k závěru, že předmětný nárok nebyl uplatněn

v zákonné lhůtě do 31. 12. 1993 a právo na vydání předmětných

nemovitostí tak zaniklo. V důsledku zániku tohoto práva pak prý

nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku

stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně

bezvýznamnými."

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými

rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl.

36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost těchto rozhodnutí

stěžovatel spatřuje především v tom, že již dne 18. 2. 1991 zaslal

3 dopisy, a to primátorovi města Ústí nad Labem, starostovi města

Děčín a starostovi obce V., v nichž je žádal o navrácení

předmětných nemovitostí. Primátor města Ústí nad Labem postoupil

žádost přednostovi Okresního úřadu Děčín, který stěžovateli

dopisem ze dne 15. 3. 1991 sdělil stručný přehled situace kolem

předmětných nemovitostí a závěrem napsal, že "pokud nebude Váš

případ řešit zákon o půdě, který v současné době není schválen, je

nutné uplatnit své požadavky u Okresního soudu". Po nabytí

účinnosti zákona o půdě se stěžovatel domníval, že řízení o jeho

restitučním nároku bylo zahájeno, protože se na něj zákon o půdě

vztahoval. Proto prý vyzval dopisem ze dne 30. 1. 1992 povinnou

osobu k vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel tvrdí, že zákon

o půdě sice stanoví prekluzívní lhůtu pro uplatnění nároku (31.

1. 1993), avšak neupravuje, kdy je možné nárok uplatnit nejdříve.

Proto se domnívá, že od nabytí účinnosti zákona o půdě měl

pozemkový úřad vést řízení o předmětném nároku a v této

souvislosti se odvolává i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS

111/97. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí pozemkového

úřadu trpí právními i skutkovými vadami, neboť údajně správní

rozhodnutí vydaná v této věci v době komunistické persekuce byla

v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy a že převody

předmětných nemovitostí byly učiněny platně.

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými

rozhodnutími byla porušena jeho citovaná základní práva a proto je

navrhuje zrušit.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky

řízení Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad a Městský

soud v Praze a dále vedlejší účastníky řízení - Statek Ch.,

s.p. a Pozemkový fond ČR. Vedlejší účastníci se však ve smyslu

ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

tohoto postavení výslovně vzdali.

Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad toliko odkázal

na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal, a sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku. Dále zdůraznil, že stěžovatel uplatnil svůj restituční

nárok opožděně a že se proto z důvodu nadbytečnosti ani nezabýval

tvrzenou nezákonností správních rozhodnutí. Městský soud považuje

ústavní stížnost za nedůvodnou a sděluje, že souhlasí s upuštěním

od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je (částečně) důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám

neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená

základní práva nebo svobody stěžovatele.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že Okresní úřad v Děčíně

nevyhověl restitučnímu nároku stěžovatele ze dvou důvodů: (1.)

nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě a předčasně uplatněný nárok

nebylo možno uznat a (2.) právní předchůdce stěžovatele se prý

nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Městský soud

v Praze shora citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil, když

dospěl k závěru, že nárok stěžovatele zanikl prekluzí a proto

nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami stěžovatele, které prý

byly za dané situace bezvýznamné.

Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 111/97

(Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 271,

275), požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání

nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní

uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce

§ 9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost

oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce § 13 odst. 4

zákona, která předpokládá splnění podmínek § 6 zákona. Písemná

výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je

podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty

k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její

uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před

účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně

a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí

odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech

ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo

na vydání nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno

realizovat až po účinnosti zákona.

Ústavní soud, který ve své judikativní činnosti brojí proti

přepjatému formalismu orgánů veřejné moci (a to zejména v oblasti

restitucí), z předmětného správního spisu zjistil, že stěžovatel

přípisem ze dne 18. 2. 1991 skutečně požádal starostu obce

Valkeřice o "podniknutí příslušných kroků k vyřešení předmětné

záležitosti", tzn. právního nároku na majetek po dědovi V. S.

(č.l. 106). Tato žádost byla postoupena Okresnímu úřadu v Děčíně,

který stěžovateli přípisem ze dne 15. 3. 1991 (č.l. 130) sdělil

stručné skutečnosti ohledně tehdejšího stavu vlastnictví

předmětných nemovitostí. V závěru tohoto přípisu okresní úřad

uvedl, že "pokud nebude Váš případ řešit zákon o půdě, který

v současné době není schválen, je nutné uplatnit své požadavky

u Okresního soudu". Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel svou výzvu

řádně uplatnil; ostatně i Městský soud v Praze v odůvodnění

napadeného rozsudku konstatoval, že z předmětného dopisu "by se

obsahově dalo dovodit uplatnění nároku na vydání zemědělských

nemovitostí". Citovaný přípis okresního úřadu stěžovateli ze dne

15. 3. 1991 proto nelze chápat - jak se mylně domnívá městský soud

- jako konečné vyřízení věci, jelikož v té době ještě nebyl

schválen zákon o půdě, nýbrž jako reakci na uplatněnou výzvu,

o níž mělo být po nabytí účinnosti tohoto zákona meritorně

rozhodováno.

Jak Ústavní soud judikoval v citovaném nálezu, k řádnému

uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Přitom Ústavní

soud konstatuje, že nevidí důvod, proč by se měl od právních

názorů, obsažených v tomto citovaném nálezu, v souzené věci

odchylovat. Protože však se Městský soud v Praze v napadeném

rozsudku nezabýval meritem restitučního nároku stěžovatele

a toliko konstatoval, že "v důsledku zániku tohoto práva pak

nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku"

stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně

bezvýznamnými", porušil tím ústavně zaručené základní právo

stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.

38 odst. 2 Listiny.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadenými rozhodnutími

nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11

odst. 1 Listiny, jelikož podle ustálené judikatury Ústavního soudu

toto ustanovení chrání pouze vlastnické právo již existující,

konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na něj.

Ústavní soud - který ve své činnosti důsledně respektuje

princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů

veřejné moci a proto tam, kde je to možné, preferuje možnost

nápravy v rámci systému státních orgánů - zrušil jako protiústavní

toliko napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Okresní úřad

v Děčíně totiž - na rozdíl od rozsudku městského soudu - návrh

stěžovatele zamítl nejen z formálního důvodu (prekluze

restitučního nároku), nýbrž i z důvodu meritorního, když dospěl

k závěru, že právní předchůdce stěžovatele se nestal vlastníkem

předmětných nemovitostí. Po zrušení napadeného rozsudku Městského

soudu v Praze tak Ústavní soud otevírá procesní prostor k tomu,

aby městský soud nově posoudil i meritorní stránku případu

a zjednal tak nápravu v rámci řízení o opravném prostředku proti

shora označenému rozhodnutí okresního úřadu.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti

částečně vyhověl, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11.

1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, zrušil a část ústavní stížnosti,

brojící proti rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního

pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, jako

nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. 9. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru