Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1643/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1643.11.1
Datum podání06.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1643/11 ze dne 20. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s.r.o., IČ 28067592, se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem, se sídlem Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 č. j. 14 Co 392/2010-60 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2010 č. j. 273 EC 2429/2009-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 7. 6. 2009 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 015 Kč s přísl., představující jednorázové jízdné a přirážku k jízdnému za použití vozidla městské hromadné dopravy dne 15. 7. 2008 bez platného jízdního dokladu a náhrady nákladů řízení. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor, v němž uvedl, že částku 1 015 Kč dne 10. 7. 2009 zaplatil. Stěžovatelka podáním ze dne 24. 5. 2010 vzala žalobu zpět, přičemž netrvala na přiznání úroků z prodlení pro jejich bagatelnost, trvala však na náhradě nákladů řízení ve výši 8 280 Kč. Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 273 EC 2429/2009 řízení zastavil a žalovanému uložil, aby zaplatil stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 4 140 Kč (výrok II.). Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 14 Co 392/2010 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (k důvodům rozhodnutí srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 638/11 ze dne 12. 5. 2011).

Stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů jejich nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost s tím, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje v situaci, kdy zavinění za zastavení řízení je jednoznačně na straně žalovaného, aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných nemá žádný význam, že stěžovatelka nezasílala před podáním žaloby výzvu k dobrovolnému splnění. Žalovaný měl plnit již na základě sepsaného zápisu o přepravní kontrole, kde byl dostatečně upozorněn, že mu žádná další upomínka před podáním žaloby zasílána nebude. Vyslovuje přesvědčení, že není povinností věřitele vyzývat dlužníky k plnění jejich povinností. Stěžovatelka rovněž polemizuje s argumentací obecných soudů týkající se nutnosti informovat dlužníka o postoupení pohledávky. Dovozuje přitom, že došlo k řádnému oznámení o postoupení pohledávky žalovanému. Na aplikaci § 150 o. s. ř. nemá žádný význam ani skutečnost, že stěžovatelka vzala žalobu zpět až s určitým časovým odstupem. Tato argumentace se jeví ve světle prodlevy se zaplacením ze strany žalovaného jako zcela nepřípadná. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že nedostala procesní prostor k tomu, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06. S ohledem na kontradiktornost řízení o nákladech řízení považuje toto za porušení principu rovnosti účastníků řízení. Pokud soudy poukazují na ust. § 3 odst. 2 občanského zákoníku, pak aplikace tohoto ustanovení a následná argumentace soudů není namístě, a to s ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008. Závěrem zdůrazňuje, že náhradu nákladu řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění a podle těchto zásad měly obecné soudy všechny věci posuzovat.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 4 140 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 638/11 ze dne 12. 5. 2011). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru