Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 164/97Nález ÚS ze dne 10.03.1999K dispozitivnosti žaloby ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/13 SbNU 277
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.164.97
Datum vyhlášení08.04.1999
Datum podání14.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1984 Sb., § 1 odst.3

71/1967 Sb., § 1 odst.1, § 69

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 250b, § 250h


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 164/97 ze dne 10. 3. 1999

N 39/13 SbNU 277

K dispozitivnosti žaloby ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. P., proti rozhodnutí Policejního prezidia

Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca

34/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že proti

rozhodnutí (správnímu aktu) OS VB Praha 4, kterým byl vydán dne

3. 4. 1991 stěžovatelce M. P. občanský průkaz č. 017046 série AD,

podal náměstek Městského prokurátora v Praze - v souladu s ust.

§ 15 zákona o prokuratuře - dne 9. 7. 1992, pod č.j. Kd

359/92-13, protest. V protestu namítl, že je pochybné, zda má

stěžovatelka trvalý pobyt na území ČSFR a že tedy vydáním

občanského průkazu bylo porušeno ust. § 1 odst. 3 vyhl. č.

119/1984 Sb. ve znění vyhl. č. 178/1988 Sb. a vyhl. č. 125/1991

Sb.

Sekce správní služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR

rozhodnutím ze dne 10. 2. 1993, č.j. PSP-299/Spr.-92, s odkazem na

ust. § 69 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní

řád), protestu prokurátora nevyhověla a napadené rozhodnutí

potvrdila. Proti rozhodnutí sekce správní služby Správy hl. m.

Prahy Policie ČR o protestu prokurátora podala odvolání J. R.

Rozhodnutím odvolacího orgánu - Policejního prezidia Policie

ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, bylo výše uvedené

rozhodnutí sekce správní služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR

změněno tak, že k protestu náměstka Městského prokurátora v Praze

ze dne 9. 7. 1992 byl správní akt OS VB Praha 4, kterým byl dne

3. 4. 1991 M. P. vydán občanský průkaz, zrušen. Policejní

prezidium Policie ČR při rozhodování o opravném prostředku

vycházelo z právní úpravy charakteru občanského průkazu jako

veřejné listiny (ust. § 1 odst. 1 zák. č. 75/1957 Sb.,

o občanských průkazech), z toho, že trvalý pobyt občana na území

ČSFR je podmínkou vydání občanského průkazu (ust. § 1 odst. 3

vyhl. č. 119/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z legální

definice trvalého pobytu (ust. § 3 odst. 2 zák. č. 135/1982 Sb.,

o hlášení a evidenci pobytu občanů). Ze spisového materiálu bylo

zjištěno, že se v případě stěžovatelky nejednalo o faktický trvalý

pobyt, ale jen o formální přihlášení k trvalému pobytu. Pražáková

prý území republiky navštěvuje vždy krátkodobě, zpravidla na

několik dnů v roce, a to vesměs za účelem úředních jednání.

Odvolací orgán proto došel k závěru, že nebyla splněna jedna ze

základních podmínek pro vydání občanského průkazu, neboť místo,

k němuž byla stěžovatelka přihlášena k trvalému pobytu, nemělo

charakter trvalého pobytu.

Rozhodnutím ministra vnitra ČR, ze dne 14. 2. 1994, č.j.

OSS-2421/93, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí

Policejního prezidia ČR ze dne 10. 9. 1993, č.j. PPR-75/Spr.-93,

jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na obnovu řízení

ukončeného výše uvedeným pravomocným rozhodnutím Policejního

prezidia ČR. Dopisem ministra vnitra ČR, ze dne 14. 2. 1994, č.j.

OSS-2421/93, byl též odložen jako nedůvodný podnět stěžovatelky

k přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 2. 6.

1993, č.j. PPR-75/Spr.-93, mimo odvolací řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994, sp.

zn. 28 Ca 77/94, bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba na zrušení

rozhodnutí žalovaného (Policejního prezidia ČR) ze dne 2. 6.

1993, č.j. PPR-75/Spr.-93, jímž bylo změněno rozhodnutí Policie

ČR, Správy hl. m. Prahy ze dne 10. 2. 1993, č.j. PSP-299/Spr.-92,

tak, že se zrušuje správní akt OS VB Praha 4 (jímž byl žalobkyni

vydán občanský průkaz), a že se žádosti o odklad vykonatelnosti

tohoto rozhodnutí nevyhovuje. V odůvodnění rozsudku soud v prvé

řadě uvedl, že rozhodl o žalobě rozsudkem bez jednání (§ 250f

o.s.ř.), neboť šlo především o posouzení právní otázky. Dále soud

konstatoval, že žalobkyně (stěžovatelka) spatřovala nezákonnost

napadeného rozhodnutí v tom, že ji v řízení o protestu prokurátora

záměrně nikdo nepovažoval za účastnici řízení a že se neměla

možnost seznámit se závěry šetření správního orgánu. Tuto námitku

nepovažoval Městský soud v Praze za důvodnou. Protest prokurátora

(podle ust. § 15 odst. 1 tehdy platného zák. č. 60/1965 Sb.,

o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů) byl kvalifikovanou

formou návrhu, kterým byl správní orgán povinen se zabývat

a vyřídit jej ve stanoveném termínu a způsobem, jak předpokládá

ust. § 69 správního řádu. Podáním protestu vzniká vztah pouze mezi

prokurátorem a správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal,

popř. mezi správním orgánem vyššího stupně, pokud prokurátor podal

protest u správního orgánu nadřízeného orgánu, který rozhodnutí

vydal. Při rozhodování o protestu prokurátora vychází správní

orgán ze skutkového stavu, na jehož základě bylo napadené

rozhodnutí vydáno a skutkové zjištění nemůže být doplňováno.

Správní orgán posuzuje toliko, zda bylo protestem napadené

rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem nebo jiným právním

předpisem. Správní orgán proto nepostupuje v řízení o protestu

prokurátora podle ustanovení správního řádu o průběhu řízení,

nedává účastníkům původního řízení podklady k vyjádření

a nevyžaduje od nich stanovisko k obsahu protestu. Protože

žalobkyně (stěžovatelka) neuvedla jiné důvody nezákonnosti

napadeného rozhodnutí a soud není povinen ani oprávněn sám

vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu, nezbylo než žalobu

podle ust. § 250j odst. 1 o.s.ř. zamítnout.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994,

sp. zn. 28 Ca 77/94, podala stěžovatelka ústavní stížnost, o níž

Ústavní soud ČR rozhodl nálezem, ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS

98/94, kterým návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí

Policejního prezidia ČR, ze dne 2. 6. 1993, č. j. PPR-75/Spr.-93,

zamítl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Pokud

jde o tvrzené porušení základních práv stěžovatelky postupem

Policejního prezidia ČR, byl Ústavní soud toho názoru, že žádné

z těchto práv porušeno nebylo. Z provedených důkazů ostatně

vyplynulo, že "jediný důvod nezákonnosti napadeného správního

rozhodnutí byl spatřován v tom, že navrhovatelka nebyla v řízení

o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když tomu

tak býti mělo. S touto jedinou námitkou se soud neztotožnil, neboť

- dle jeho stanoviska - na řízení o protestu prokurátora nebylo

možno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení § 14

správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle

správního řádu a v tomto směru tedy neshledal postup správních

orgánů nezákonným. Ústavní soud vychází dále z toho, že přezkum

zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při

přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř. o správním

soudnictví." Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelce

v otázce tvrzeného porušení jejího práva a svobody pohybu a pobytu

a práva volebního.

Pokud se však jednalo o porušení práva na spravedlivý proces

postupem Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že

v té době k jeho porušení došlo. Z rozsudku Městského soudu

v Praze vyplývá, že rozhodl o žalobě proti rozhodnutí Policejního

prezidia ČR bez ústního jednání za použití ustanovení § 250f

o.s.ř. Toto ustanovení však připouští, aby soud rozhodl o žalobě

bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu

a jde-li jen o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně

vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň. Městský soud

v Praze však ve výše uvedeném rozsudku odůvodnil svůj postup podle

§ 250f o.s.ř. pouze tím, že se jedná o posouzení otázky právní.

Podle názoru Ústavního soudu však "v předmětné věci v žádném

případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním následkům

o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní orgán

vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť i zjištění

policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná." Tím nebyly

splněny všechny podmínky pro postup Městského soudu v Praze podle

ustanovení § 250f o.s.ř., který tak porušil právo stěžovatelky na

spravedlivý proces. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než rozsudek

Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 77/94,

zrušit.

Městský soud v Praze dalším rozsudkem, ze dne 10. 3. 1997,

sp. zn. 28 Ca 34/96, jednak zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky)

na zrušení rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2.

6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, jednak nevyhověl její žádosti

o odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. V odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že vzhledem k ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř. je

řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů založeno na

zásadě dispoziční. Soud proto rozhodnutí správního orgánu

přezkoumává pouze v rozsahu jeho napadení, tj. přezkoumává pouze

ty samostatné výroky, které mají být předmětem přezkoumání a jen

v rozsahu důvodů - označovaných jako žalobní body (tj. konkrétní

porušení práva) - v nichž žalobce spatřuje nezákonnost. "Rozšíření

žaloby (§ 250h o.s.ř.), které je omezeno lhůtou dvou měsíců od

doručení rozhodnutí, se týká nejen rozšíření žaloby na další obsah

napadeného aktu dosud nenapadený (tedy na další výroky), ale týká

se i vlastních žalobních důvodů." Žalobce proto musí své právní

výtky proti rozhodnutí soustředit ve lhůtě dvou měsíců od doručení

rozhodnutí, neboť po uplynutí této lhůty je definitivně určeno to,

co je předmětem soudního přezkoumání.

V uvedené lhůtě žalobkyně uvedla jako konkrétní porušení

práva, které vytýkala napadenému rozhodnutí, pouze to, že v řízení

o protestu prokurátora s ní nebylo jednáno jako s účastnicí

řízení, ač tomu tak býti mělo. Městský soud v Praze se s tímto

jediným žalobním důvodem neztotožnil a-s odkazem na § 69

správního řádu - v zásadě zopakoval argumentaci uvedenou

v odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca

77/94. Vedle toho zdůraznil, že "rozhodování o protestu

prokurátora nelze zaměňovat s rozhodováním ve věci samé" a že

"účastníci správního řízení se proto nemohli vyjadřovat

k důvodnosti protestu, neboť by tím disponovali určitým oprávněním

svěřeným zákonem o prokuratuře výhradně státním orgánům".

Rozhodnutí o protestu prokurátora se doručovalo prokurátorovi

a účastníkům řízení, kteří se proti tomuto rozhodnutí mohli

odvolat. Městský soud v Praze poukázal na to, že pokud žalobkyně

(a druhá žalobkyně Kroftové) při ústním jednání namítaly, že

"dosud nikoho nezajímalo, že napadené rozhodnutí o zrušení vydání

občanských průkazů bylo v řízení o protestu prokurátora vydáno

k odvolání někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, nezbývá než uvést,

že tuto žalobní námitku žalobkyně ve lhůtě dvou měsíců od doručení

správního rozhodnutí neuplatnily". Proto soud nemohl napadené

rozhodnutí z tohoto hlediska přezkoumat, neboť by je zkoumal nad

rámec stanovený žalobou.

Rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6.

1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudek Městského soudu v Praze ze

dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, napadla stěžovatelka ústavní

stížností. V ní především uvedla, že Městský soud v Praze, vázán

nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/94, sice ve věci ústní

jednání nařídil, avšak správní žalobu zamítl ze stejných důvodů,

ze kterých ji zamítl ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 1994, sp. zn.

28 Ca 77/94.

Stěžovatelka uvedla, že s rozsudkem Městského soudu v Praze,

ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, nesouhlasí, neboť z ust.

§ 69 a § 1 odst. 1 správního řádu nelze učinit závěr, že se na

řízení o protestu prokurátora - jako nedílné součásti správního

řádu - nevztahují ostatní ustanovení správního řádu. Podle jejího

názoru není v celém správním řádu ustanovení, ze kterého by

vyplývalo, že se na řízení o protestu prokurátora nevztahují

zejména ust. §§ 14, 33 až 35 o účastnících řízení a o jejich

právech. Neučinil tak výslovně ani zákonodárce a proto

stěžovatelce nezbývá "než trvat na tom, že ustanovení § 69 spr.

řádu je třeba vykládat v souvislosti s ostatními ustanoveními,

zejména s § 14 spr. řádu. Stěžovatelka v řízení o protestu

prokurátora nebyla záměrně považována za účastnici řízení, nemohla

se vyjadřovat k podkladu rozhodnutí a navrhovat důkazy podle § 33

odst. 1, 2 správního řádu, ani se vyjadřovat k podkladům

k rozhodnutí, které si opatřovalo Policejní prezidium v rozporu

s § 69 správního řádu. Policejní prezidium mělo v řízení

o odvolání rozhodovat podle skutkového stavu v době vydání

napadeného rozhodnutí." Vzhledem k tomu, že se tak nestalo

a stěžovatelka, jež nebyla považována za účastnici řízení, se

k šetření policejních orgánů, na kterých bylo založeno uvedené

rozhodnutí Policejního prezidia ČR, nemohla vyjádřit a nemohla

podávat návrhy na dokazování, bylo toto rozhodnutí - podle názoru

stěžovatelky - vydáno v rozporu se zákonem, a to s § 69 správního

řádu. Správní řízení proto trpí procesní vadou, která měla

negativní vliv na zákonnost rozhodnutí a Městský soud v Praze měl

rozhodnutí Policejního prezidia ČR k námitce stěžovatelky zrušit.

Jestliže tak neučinil, porušil její právo na spravedlivý proces

chráněné čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále je "Úmluva").

Podle názoru stěžovatelky Městský soud v Praze toto právo

porušil i tím, že se zabýval pouze námitkou uvedenou stěžovatelkou

v žalobě ze dne 22. 11. 1993 (to jest skutečností, že nebyla

považována za účastnici řízení) a zcela opomněl, "že měl napadené

správní rozhodnutí také v některých ohledech přezkoumat z úřední

povinnosti". Obecný soud se prý měl zabývat otázkami

1) zda napadené rozhodnutí není jen nicotným právním aktem

(paaktem) v této souvislosti zkoumat, zda bylo v kompetenci

žalovaného vydat napadené rozhodnutí,

2) zda nebyla dána instanční nepříslušnost žalovaného správního

orgánu, která může znamenat nulitu správního aktu,

3) zda nedošlo k takovým procesním vadám, které mohly mít vliv na

nezákonnost rozhodnutí, ale žalobkyně o nich nemusela, nebo

nemohla vědět (např. i to, že rozhodnutí správního orgánu prvního

stupně bylo k odvolání třetí osoby R., která nebyla účastníkem

řízení, změněno "na újmu žalobcových práv").

Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatelky Policejní

prezidium ČR vydalo napadené rozhodnutí k odvolání osoby, která

nebyla účastníkem řízení (tj. J. R.) a odvolání, jež podala,

nebylo skutečným odvoláním, rozhodoval tento správní orgán

"v absolutním nedostatku kompetence". Proto měl Městský soud

v Praze toto rozhodnutí zrušit z úřední povinnosti, což neučinil,

byť stěžovatelka při ústním jednání tuto skutečnost namítla.

Stěžovatelka za další důvod nulity uvedeného rozhodnutí

Policejního prezidia ČR považuje procesní vady pod bodem 3)

ústavní stížnosti, které namítala již v žalobě ze dne 22. 11.

1993. Stěžovatelka uznala, že námitka porušení procesních předpisů

v řízení o správních žalobách podle § 247 o.s.ř. je v dispozici

žalobce a že soud se jí zabývá jedině tehdy, učinil-li ji žalobce

obsahem některého ze žalobních bodů. To však prý nemůže platit

v žalovaném případě, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by

správní orgán (Policejní prezidium ČR) informoval žalobkyni

(stěžovatelku), že bylo podáno odvolání třetí osobou (Janou

Ramešovou) a že by žalobkyni byla dána možnost se k takovému

odvolání vyjádřit (§ 56 správního řádu). K takové procesní vadě

proto soud - podle názoru stěžovatelky - musí přihlédnout z úřední

povinnosti.

Městský soud v Praze prý z úřední povinnosti nepřihlédl

k nezákonnostem uvedeným výše pod body 1) - 3) a nezrušil napadené

rozhodnutí podle § 250j odst. 2 o.s.ř. (ač tyto nezákonnosti

stěžovatelka namítala) a zasáhl tak svým rozsudkem do práva

stěžovatelky na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1,2

a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy č. 209/1992 Sb. Stěžovatelka

proto navrhla, aby Ustavní soud rozhodnutí Policejního prezidia

Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96,

zrušil a aby oběma žalovaným uložil povinnost nahradit

stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, v jaké

bude soudem určena.

Stěžovatelka netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí

věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Praze a Policejní prezidium ČR.

Žádost o vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice

A. K. nebyla na původní - ve spise uvedenou - adresu doručitelná

a její adresu se nepodařilo zjistit.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření především poukázal na

to, že "odlišný právní názor soudu na aplikaci ustanovení

správního řádu o průběhu řízení není ... porušením práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny". Pokud jde

o rozhodnutí Policejního prezidia ČR - napadené žalobou

stěžovatelky - nejde prý o rozhodnutí nicotné, neboť o protestu

prokurátora, resp. o odvolání proti tomuto protestu rozhodl

správní orgán věcně příslušný a nejde tedy o absolutní věcnou

nepříslušnost. Podle § 58 odst. 1 správního řádu je odvolacím

orgánem ve správním řízení správní orgán nejblíže vyššího stupně

nadřízený správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proto

jsou závěry stěžovatelky o věcné a instanční nepříslušnosti

Policejního prezidia ČR vydat žalobou napadené rozhodnutí zcela

nesprávné. Podle § 60 správního řádu odvolací orgán přezkoumává

i opožděné nebo nepřípustné odvolání. Nesprávné posouzení

přípustnosti odvolání proto může způsobit pouze nezákonnost

rozhodnutí o odvolání a nikoliv jeho nicotnost. Stěžovatelka však

tuto nezákonnost správního rozhodnutí ve lhůtě podání žaloby

neuplatnila.

Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost jako

nedůvodná zamítnuta a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání.

Policejní prezidium ČR ve svém vyjádření uvedlo, že podle

jeho názoru "obecný soud přezkoumal zákonnost správního

rozhodnutí, tak jak mu ve smyslu části páté o.s.ř. náleží". Právní

názor vyslovený obecným soudem, s nímž se stěžovatelka

neztotožňuje, není podle mínění Policejního prezidia ČR

relevantním důvodem k podání ústavní stížnosti. Ve vztahu ke

skutečnosti, že se Městský soud v Praze zabýval pouze námitkou

uvedenou stěžovatelkou v žalobě a opomněl napadené správní

rozhodnutí přezkoumat z úřední povinnosti - a to za účelem

zjištění, zda nejsou důvody zakládající jeho nicotnost - Policejní

prezidium poukázalo na to, že mu nepřísluší hodnotit, zda a jak se

soud zabýval přezkoumáním zákonnosti rozhodnutí z úřední

povinnosti. Pokládá však uvedení tohoto důvodu stížnosti za

účelové a tvrzení stěžovatelky, které je doprovází, za

neodpovídající skutečnostem obsaženým ve správním spisu.

Policejní prezidium ČR se nedomnívá, že postupem Městského

soudu v Praze byla porušena ústavní práva stěžovatelky. Proto

navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásilo, že souhlasí

s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím Policejního prezidia

Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudkem

Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96,

oba orgány zasáhly svým do jejího práva na spravedlivý proces

chráněného čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

č. 209/1992 Sb. a rozhodly nespravedlivě.

Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces postupem

Policejního prezidia ČR, odkazuje Ústavní soud na svůj nález ze

dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 98/94, ve kterém - ve vztahu

k tvrzenému postavení stěžovatelky jako účastnice řízení

o protestu prokurátora - vycházel z toho, že přezkum zákonnosti

správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při

přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř. o správním

soudnictví. Ústavní soud vedle toho uvedl, že postupem Policejního

prezidia ČR nebylo porušeno žádné ze základních práv a svobod

stěžovatelky; jediný důvod nezákonnosti napadeného správního

rozhodnutí byl spatřován v tom, že stěžovatelka nebyla v řízení

o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když

- podle jejího názoru - tomu tak býti mělo. S touto námitkou se

však ani obecný soud (ani Ústavní soud) neztotožnily, neboť

v řízení o protestu prokurátora nebylo možno podle tehdy platné

právní úpravy aplikovat ustanovení § 14 správního řádu a v tomto

směru tedy postup správních orgánů nebyl shledán ani protizákonným

ani protiústavním.

Co se týče (stěžovatelkou napadeného) řízení o žalobě proti

rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6. 1993,

č.j. PPR - 75/Spr.-93 před Městským soudem v Praze, - jehož

výsledkem byl rozsudek ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96

- které je podle § 249 odst. 2 o.s.ř. založeno na zásadě

dispoziční, ztotožňuje se Ústavní soud rovněž s názorem obecného

soudu. Žalobce sice může měnit rozsah, v jakém rozhodnutí

správního orgánu napadá a uvádět příslušné důvody (tzv. žalobní

body), avšak rozšiřovat je může pouze do konce lhůty stanovené

zákonem pro podání žaloby, tj. - podle ustanovení § 250b odst. 1

o.s.ř. - do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu

v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání

lhůty nelze prominout. Není proto možné po uplynutí této lhůty

vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí.

To lze dovodit i z ustanovení § 250h odst. 1 o.s.ř., část věty za

středníkem, z něhož plyne, že žalobce může rozsah napadení

správního rozhodnutí rozšířit jen ve lhůtě podle § 250b odst. 1

o.s.ř. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny

později, soud nemůže přihlížet (srov. Bureš, J. - Drápal, L.

- Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha,

C.H. Beck 1997, str. 795, bod 11). Vzhledem ke zmíněné zásadě

dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí

nad rámec vymezený žalobcem v žalobě a tedy z vlastní iniciativy

jeho projev nahrazovat a sám na jeho místě vyhledávat právní vady

napadeného aktu. (srov. tamtéž, str. 794, bod 8).

Vzhledem k tomu, že žalobkyně (stěžovatelka) žalobní námitku

- týkající se toho, že rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR

ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, bylo vydáno k odvolání

někoho, kdo podle jejího názoru nebyl účastníkem řízení

- neuplatnila ve lhůtě dvou měsíců od doručení uvedeného správního

rozhodnutí, nemohl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí

z tohoto hlediska přezkoumat.

Je tedy zřejmé, že ani napadeným rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, ani napadeným

rozhodnutím Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6. 1993,

č.j. PPR - 75/Spr.-93, nedošlo k zásahu do základních práv

a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vzhledem

k výsledku řízení nepřiznává (§ 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru