Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 164/03Usnesení ÚS ze dne 30.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkPředběžné opatření
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.164.03
Datum podání20.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 164/03 ze dne 30. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. L., zastoupené advokátem Mgr. L. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2002, č.j. 18 Co 475/2002-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví napadeným usnesením potvrdil Krajský soud v Hradci Králové usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 7. 2002, č.j. C 507/2002-12. Okresní soud citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření - v její právní věci o povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva - jímž by bylo žalovaným Ing. V. a E. M. uloženo umožnit stěžovatelce přístup "do a na" její nemovitosti, a to domu se st.p. a p. v k.ú. a obci Všeň, za účelem zjištění stavebnětechnického stavu nemovitostí. Okresní soud dovodil, že potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků není prokázána, potřeba zatímní úpravy přitom musí být naléhavá. Okresní soud prý dále nemohl posoudit - s ohledem na nedostatek uvedení konkrétních skutečností - okolnosti, jak by tím, že by byl stěžovatelce okamžitě umožněn přístup "do a na" nemovitosti, byl odstraněn mimořádný nežádoucí stav v poměrech účastníků. Z návrhu na vydání předběžného opatření ani neplyne, jaké bezprostředně hrozící škodě má být tímto opatřením zabráněno.

Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně a dodal, že stěžovatelka v zásadě uplatňuje shodný požadavek, jenž je předmětem řízení ve věci samé. I přes to však není vyloučeno - pokud by to úprava poměrů účastníků vyžadovala - vydat ve věci navrhované předběžné opatření; muselo by se však jednat o opatření, jež je odůvodněno určitým stupněm naléhavosti. Podle názoru odvolacího soudu však takový předpoklad v dané věci splněn není. Stěžovatelka sice odůvodnila svůj požadavek tím, že její dům chátrá; jde však o proces dlouhodobý, neboť stěžovatelka se podle vlastního tvrzení snaží o přístup do předmětného domu již od roku 1998. Jestliže se jí - jak tvrdí - od roku 1998 nepodařilo do domu vstoupit a jestliže o to žádá zároveň podanou žalobou, není na místě tutéž otázku po několikaletém neúspěšném úsilí řešit okamžitě vydáním předběžného opatření. Krajský soud dále nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky, že by naléhavou potřebu této úpravy prokázalo provedení důkazů, jež byly označeny v žalobě. O nařízení předběžného opatření se zpravidla rozhoduje na základě těch důkazů, o něž se žádost o jeho vydání opírá, a které má soud při tomto rozhodování již k dispozici. Proto krajský soud - s ohledem na to, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy v době rozhodující pro předběžné opatření (§ 74 odst. 5 o.s.ř.) - rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové porušil napadeným usnesením její práva garantovaná čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny, čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 4 odst. 2, odst. 3, odst. 4 Listiny, čl. 5 Listiny, čl. 11 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 81, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatelka považuje za překvapivý názor krajského soudu, že se od roku 1998 nepodařilo do domu vstoupit, takže není prý na místě vydat předběžné opatření. Stěžovatelka se domnívá, že její tvrzení o potřebě zatímní úpravy poměrů bylo odůvodněno dostatečně. V tomto směru považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné. Na podporu svých tvrzení se dovolává usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01. Ke vzájemnému poměru mezi podanou žalobou ve věci samé a předběžným opatřením stěžovatelka odkazuje na právní názor Krajského soudu v Ostravě, č.j. 10 Co 526/2002-21, podle něhož se prý žalobci mohou předběžným opatřením domáhat, aby žalovaným byly uloženy stejné povinnosti tak, jak se toho domáhají v návrhu na vydání rozsudku ve věci samé.

Stěžovatelka proto navrhla napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové jako protiústavní zrušit.

Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že není úkolem Ústavního soudu bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu potvrzující zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci vydání předběžného opatření, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatelky. K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít především tím, že by krajský soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení § 74 a násl. o.s.ř. Takový závěr však z obsahu spisu dovodit nelze. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, posouzení podmínek vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu. Ústavní soud není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť - a to je podstatné - jde o rozhodnutí, která konečným způsobem do práv a povinností účastníků řízení nezasahují. Opačný postup by znamenal, že by byla subsidiární role Ústavního soudu - ve smyslu jeho standardní judikatury - výrazně oslabena.

V souzené věci Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka v podstatě toliko vede polemiku v otázce, zda je v její právní věci nutné zatímně upravit poměry mezi účastníky řízení či nikoli. Podle názoru Ústavního soudu se danou otázkou obecný soud zabýval dostatečně, byť je stěžovatelka názoru opačného. Názor obecných soudů, že v souzené věci nejsou splněny podmínky vydání předběžného opatření, neboť naléhavá potřeba úpravy poměrů účastníků není dána, je akceptovatelný i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud má zato, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je ústavně konformní, logické, jasné a přesvědčivé. Proto Ústavní soud ani v právním závěru obecných soudů ani v odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatelkou namítanou protiústavnost nespatřuje.

Pokud stěžovatelka považuje za překvapivé, že krajský soud neshledal v jejím návrhu na předběžné opatření naléhavou potřebu věc řešit - za situace, kdy se jí od roku 1998 nepodařilo do domu vstoupit a dům chátrá - je nutno uvést, že stěžovatelka nepodala žalobu již např. v roce 1998, leč - jak uvedla v ústavní stížnosti - teprve 20. 5. 2002 spolu s návrhem na předběžné opatření. Uvedené námitce tedy přisvědčit nelze.

Dovolává-li se stěžovatelka v této souvislosti zejména nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01, Ústavní soud konstatuje, že situace předvídaná tímto nálezem nenastala, protože obecný soud se v souzené věci důvody opravňujícími nařízení předběžného opatření zabýval dostatečně. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01 na souzenou věc rovněž nedopadá. Totéž se týká právního názoru Krajského soudu v Ostravě, na který stěžovatelka poukazuje; ani krajský soud v napadeném usnesení totiž sice obecně nevyloučil možnost vydat předběžné opatření o návrhu, který je uplatňován ve věci samé, leč dovodil, že v této konkrétní souzené věci zákonné podmínky vydání předběžného opatření splněny nejsou.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v daném případě zjevně porušeny nebyly.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru