Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1638/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a sv... více
Věcný rejstříkodposlech
trestná činnost
přípravné řízení
Trestní řízení
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1638.14.1
Datum podání12.05.2014
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 141/1961 Sb.; trestní řád; § 158d/8

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12, čl. 13, čl. 7 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158d, § 158b

40/2009 Sb., § 216 odst.1 písm.a, § 216 odst.4 písm.a, § 216 odst.4 písm.b, § 216 odst.4 písm.c, § 23


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1638/14 ze dne 12. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Davida Michala, právně zastoupeného JUDr. Romanem Lamkou, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 9, Kovářská 488/16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v pořízení zvukových záznamů na základě povolení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012 č. j. 0 Nt 5844/2012/V, V 105/2012, ke sledování osob a věcí, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 158d odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud přikáže Policii České republiky zničit ze spisu č. j. UOKFK-837/TČ-2013, jakož i ze spisu č. j. UOOZ-191/TČ-2012, zvukový záznam TRACK002 2012-03-27 [00-37-00-00-59-59] ze dne 27. 3. 2012 v délce 22 minut a 59 sekund a TRACK002 2012-03-27 [00-00-00-00-18-48] ze dne 27. 3. 2012 v délce 18 minut a 48 sekund, pořízený na základě povolení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012 č. j. 0 Nt 5844/2012/V, V 105/2012, a jejich následně pořízené zvukové otisky a listinné přepisy.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 9. 3. 2012 rozhodla soudkyně Okresního soudu v Ostravě o povolení ke sledování osob a věcí, a to vnitřního prostoru kanceláře společnosti RITTIG&PARTNERS, s. r. o., vnitřního prostoru pokoje č. 26 a č. 36 hotelu VENTANA HOTEL PRAGUE a vnitřního prostoru kanceláře nacházející se ve třetím patře v objektu Gallery MYŠÁK, a. s. Povolení ke sledování bylo vydáno v trestní věci vedené u policejního orgánu Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012. Trestní řízení (prověřování) bylo zahájeno na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 podle ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu a v době vydání povolení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit JUDr. Libor Grygárek jako náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze, tedy jako úřední osoba dle § 127 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, společně s dalšími doposud neustanovenými úředními osobami, a dále trestných činů sjednávání výhody při zadávání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterých se mohli dopustit Roman Janoušek a Tomáš Hrdlička a další doposud neustanovené osoby, přičemž výše uvedené osoby se

společným jednáním mohly dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Na základě vydaného povolení ke sledování bylo posléze skutečně prováděno sledování vnitřního prostoru pokoje č. 26 a č. 36 hotelu VENTANA HOTEL PRAGUE,

v rámci něhož byly pořízeny zvukové záznamy komunikace osob, které tyto prostory užívaly za účelem obchodních či jiných jednání. Mezi tyto osoby patřil i předseda představenstva společnosti NEOGRAPH, a. s. (nyní SPM - Security Paper Mill, a. s.), Ing. Jan Janků. Společnost NEOGRAPH, a. s., uzavřela dne 15. 12. 2011 rámcovou smlouvu o poskytování právních služeb s advokátní kanceláří MSB Legal, v. o. s. (tehdy ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s.), přičemž platnost a účinnost této smlouvy trvá až do současnosti. Na základě této smlouvy udělila a uděluje společnost NEOGRAPH, a. s., rovněž dle požadavků zákona procesní či speciální plné moci jednotlivým advokátům, přičemž konkrétně stěžovateli byla udělena speciální plná moc ze dne 19. 12. 2012 k zastupování společnosti NEOGRAPH, a. s., v trestním řízení jako poškozeného a další plné moci určené k zastupování společnosti v občanském soudním řízení.

4. Dne 27. 3. 2012 pořídil policejní orgán v rámci povoleného sledování osob a věcí předmětný zvukový záznam (tzv. prostorový odposlech) komunikace mezi stěžovatelem, Mgr. Markem Stubleym jako advokátem a společníkem advokátní kanceláře MSB Legal, v. o. s., který rovněž jako advokát poskytoval společnosti NEOGRAPH, a. s., právní služby a za tímto účelem mu byly klientem uděleny rovněž procesní plné moci, a zástupci jejich klienta, společnosti NEOGRAPH, a. s., a to předsedou představenstva Ing. Janem Janků a dalšími, dle záznamu neztotožněnými osobami, přičemž k těmto osobám stěžovatel uvádí, že se jednalo o prokuristu společnosti NEOGRAPH, a. s., Michaela Brodu a tehdy advokátní koncipientku advokátní kanceláře MSB Legal, v. o. s., Mgr. Katarínu Kožiakovou Oboňovou, která patřila k právníkům, kteří se podíleli na poskytování právních služeb společnosti NEOGRAPH, a. s. Dalším účastníkem právní schůzky byl Ivo Rittig, kterého si přizval klient, přičemž důvod jeho účasti nepříslušelo stěžovateli zkoumat. O zvukovém záznamu byl pořízen protokol ze dne 5. 3. 2014 dle § 158d odst. 7 trestního řádu.

5. Dne 13. 2. 2014 bylo stěžovateli doručeno usnesení ze dne 13. 2. 2014 č. j. OKFK-837-600/TČ-2013-251300-3, kterým policejní orgán - Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "PČR ÚOKFK SKPV") zahájil podle § 160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání několika osob, včetně stěžovatele, pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Součástí odůvodnění usnesení jsou rovněž poznatky vyplývající ze zvukových záznamů komunikace mezi obviněnými, pořízených dne 27. 3. 2012 a 29. 3. 2012 v rámci sledování osob a věcí.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že policejní orgán PČR ÚOOZ SKPV pořídil v rámci sledování vnitřních prostor hotelu VENTANA HOTEL PRAGUE tzv. prostorový odposlech - zvukový záznam komunikace mezi stěžovatelem jako advokátem a jeho kolegy se zástupci klienta, tedy komunikaci mezi advokátem a klientem. Zvukový záznam komunikace potvrzuje, že předmětem komunikace bylo udělování právních rad, zadávání pokynu klienta pro zastupování oprávněných zájmů společnosti NEOGRAPH, a. s., a další komunikace běžná a typická pro hovor advokáta s klientem. Komunikace se však rozhodně nijak netýká trestné činnosti, která byla předmětem prověřování policejním orgánem.

7. Předmětný zvukový záznam obsahuje podle stěžovatele komunikaci osob, které jsou ve vztahu advokáta a klienta. Komunikace se prokazatelně týká skutečností, které souvisí s poskytováním právních služeb, přičemž tyto skutečnosti nijak nesouvisely s trestnou činností prověřovanou policejním orgánem a nijak s ní ani do dnešního dne nesouvisí, a ani nemohly sloužit k objasnění skutečností policejním orgánem prověřovaných. Přesto, o dva roky později, tedy v březnu 2014, byl tento zvukový záznam postoupen policejnímu orgánu PČR ÚOKFK SKPV, který vede trestní řízení v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování dle § 158d trestního řádu povoleno, a je použit jako důkaz proti stěžovateli, dalšímu advokátovi a zástupci jeho klienta. Stěžovatel namítá, že pořízený záznam komunikace uložený na datovém nosiči (CD) není jako důkaz procesně použitelný, jelikož má za to, že v rámci trestního řízení nelze použít záznam komunikace mezi advokátem a klientem ani poznatky získané z komunikace mezi advokátem a klientem.

8. Stěžovatel dále namítá, že pořízené zvukové záznamy obsahují skutečnosti, které nemohly sloužit k objasnění prověřované trestné činnosti popsané v povolení ke sledování. Z § 158d odst. 8 trestního řádu přitom vyplývá, že pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit. Přesto policejní orgán PČR ÚOOZ SKPV nepřistoupil ke zničení záznamu, nýbrž ho dva roky bezdůvodně uchovával a posléze postoupil jiné policejní součásti (PČR ÚOKFK SKPV), která tento záznam v podstatě zneužila k vytvoření konstrukce o tom, že stěžovatel a další obvinění měli ovládat společnost NEOGRAPH, a. s., jako členové organizované skupiny, tj. že došlo k zneužití existujícího vztahu advokáta a klienta, jakož i informací, které klient sděloval advokátovi v rámci poskytování právních služeb, za účelem vytvoření konstrukce o ovládání společnosti NEOGRAPH, a. s., stěžovatelem, tedy k ovládání klienta advokátem, což je v hrubém rozporu se skutečným stavem.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že pořízením záznamu komunikace mezi advokátem a klientem uloženého na datovém nosiči (CD), následně pak ignorací zákonného příkazu zničit záznam, pokud při sledování nebyly zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, a konečně postoupením předmětného záznamu jiné součásti policejního orgánu, který tento záznam zneužil k podpoře předtím ničím nepodložené a spekulativní úvahy o existenci organizované skupiny, bylo zásadním způsobem nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně do čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, do čl. 13 Listiny, podle kterého nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon, do čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na respektování soukromí, a především do jeho práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny, vše exemplárním vybočením policejního orgánu ze zákonem stanovených mezí.

10. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Příslušné policejní útvary ve svých vyjádřeních zejména popsaly průběh trestního řízení. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření k věci uvedlo, že dozorový státní zástupce zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost obviněného stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky o zahájení jeho trestní stíhání. Stěžovatel v rámci svých námitek uplatněných ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání neuvádí procesní nepoužitelnost záznamů pořízených v rámci sledování ze dne 27. 3. 2012 a ze dne 29. 3. 2012, nýbrž toliko polemizuje s jejich obsahem, který dle jeho tvrzení dokumentuje komunikaci advokáta a klienta. Mimo ostatních námitek obviněného se i s touto námitkou státní zástupce vyrovnává v odůvodnění usnesení o zamítnutí stížnosti. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že v daném případě bylo sledování osob a věcí provedeno v souladu s § 158d trestního řádu na základě příslušného povolení soudu a výjimka podle § 158d odst. 1 věty druhé trestního řádu dopadající na komunikaci mezi obviněným a obhájcem nenastala. Záznam ze sledování pořízený dne 27. 3. 2012 obsahuje skutečnosti důležité pro trestní řízení, v němž bylo sledování povoleno, a proto nenastaly důvody ke zničení tohoto záznamu podle § 158d odst. 8 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že i v jiné trestní věci vedené policejním orgánem ÚOKFK bylo konáno trestní řízení o úmyslném trestném činu, je na místě učinit závěr, že byly dány podmínky pro použití pořízeného záznamu jako důkazu v další trestní věci ve smyslu § 158d odst. 10 trestního řádu. V situaci, kdy záznam pořízený při sledování, které bylo v prověřování konkrétní trestné činnosti povoleno soudem, může sloužit jako důkaz o trestné činnosti advokáta, nelze se ani z pohledu rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dovolávat výsad advokátní profese, které mají opodstatnění pro ochranu povinnosti mlčenlivosti při řádném poskytování právních služeb. Ústavní soud s ohledem na rozsah obou vyjádření na ně v této části ústavní stížnosti v podrobnostech odkazuje s tím, že jejich obsah je stěžovateli znám, neboť mu byla zaslána k replice.

11. Stěžovatel své možnosti vyjádřit se k tvrzením uvedeným ve shora citovaných vyjádřeních využil a kromě reakce na jejich argumentaci rozšířil svou ústavní stížnost o návrh dle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § §158d odst. 8 trestního řádu pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, s čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 Listiny, a zejména s čl. 2 odst. 2 Listiny.

II.

12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

13. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na jejichž základě lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).

16. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

17. V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost ve fázi probíhajícího trestního řízení, přičemž namítá nezákonnost jednoho z provedených úkonů trestního řízení, a to pořízení zvukového záznamu z prostorového odposlechu a jeho zařazení mezi důkazy svědčící pro odůvodněnost zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku.

18. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 8 odst. 2 Úmluvy, čl. 7 Listiny, čl. 12 odst. 3 a čl. 13 Listiny); sem spadá i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (§ 1 trestního řádu). Komunikační svobodou se podle judikatury Ústavního soudu rozumí projev realizace soukromého života, jako součást soukromí. Kromě ochrany obsahu předávaných zpráv a informací se chrání skrze komunikační svobodu i vnější okolnosti, za nichž se komunikace uskutečňuje - místo, čas, druh a způsob komunikace. Evropský soud pro lidská práva z čl. 8 Úmluvy, který garantuje právo na respekt k soukromému a rodinnému životu, jakož i k obydlí a ke korespondenci, z práva na soukromý život dovodil i právo na informační sebeurčení. Opakovaně zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 Úmluvy, přičemž sem patří i právo na ochranu před sledováním, hlídáním a pronásledováním ze strany veřejné moci a žádný důvod neumožňuje vyloučit z pojmu soukromého života aktivity profesní, obchodní či sociální (srov. Wagnerová E. a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář, Praha: Wolters Kluver ČR, a. s., 2012, str. 343 a 343).

19. V souvislosti s obecnými námitkami stěžovatele stran kvality právní úpravy sledování osob a věcí v českém trestním řádu je možno konstatovat, že policejní orgán je oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se kromě jiného rozumí právě sledování osob a věcí (§ 158b odst. 1 trestního řádu). Používání operativně pátracích prostředků přitom nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 trestního řádu). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 trestního řádu). Pokud však má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§ 158d odst. 3 trestního řádu). Při vstupu do obydlí pak nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Povolení ke sledování lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců (§ 158d odst. 4 trestního řádu). Pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit (§ 158d odst. 8 trestního řádu). V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 trestního řádu).

20. Námitky stěžovatele, týkající se povolení sledování, mají dvě roviny. První z nich je rovina legitimity ustanovení trestního řádu, upravujícího sledování osob a věcí v trestním řízení (§ 158d trestního řádu), a druhá se vztahuje k odůvodněnosti zásahu orgánů činných v trestním řízení do základních práv a svobod v tomto konkrétním případě.

21. Obě roviny jsou přitom (nejen) v trestním řízení podrobeny určitým limitům, vyplývajícím ze zásady proporcionality. Jinak řečeno, prostředky, jimiž je zasahováno do základního práva, musí být používány v míře nezbytné, a to jednak s ohledem na účel trestního řízení (§ 1 trestního řádu) a také s respektem k právu na soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny).

22. Předně je nutno konstatovat, že povolení ke sledování osob a věcí v konkrétních prostorách v daném případě vydala soudkyně Okresního soudu v Ostravě podle § 158d odst. 1, odst. 3, odst. 4 trestního řádu na podkladě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Povolení je podrobně odůvodněno (celkem na 9 stranách), přičemž z něj vyplývají všechny podstatné okolnosti, které k jeho vydání soudkyni vedly. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře dovodil, že použití operativně pátrací techniky a opatření důkazů o trestné činnosti je možné jen tehdy, pokud již z jiných skutečností a indicií vyplývá podezření o páchání konkrétní trestné činnosti určitou osobou nebo osobami, popř. souvislost činnosti sledovaných osob s činností konkrétně porušující zákonem chráněné zájmy ve smyslu trestněprávním. Žádost o povolení takového omezení a použití operativně pátrací techniky musí být těmito konkrétními indiciemi a souvislostmi odůvodněna a tyto musí být v žádosti označeny. Orgán, který o žádosti rozhoduje, ji musí přezkoumat a provést případná zjištění k ověření její odůvodněnosti; postup při rozhodování musí být z vydaného rozhodnutí zřejmý a patrný.

23. Stěžovatel v činnosti policejního orgánu spatřuje jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v tom, že na základě povoleného a následně provedeného sledování a v jeho rámci provedených odposlechů bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 3. 2014 však stěžovatel ústavní stížností nenapadá, ačkoli proti němu podal dne 17. 2. 2014 stížnost, která byla usnesením státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta usnesením ze dne 5. 5. 2014.

24. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obsahem dvou předmětných zvukových záznamů je především komunikace mezi ním jako advokátem a klientem, a proto měly být záznamy ihned zničeny a nemohly být podkladem pro zahájení trestního stíhání jeho osoby. Z ustanovení § 158d odst. 1 trestního řádu vyplývá, že "sledováním osob a věcí se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Tímto ustanovením je chráněna nerušená komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem, včetně poznatků o obsahu hovoru mezi nimi a s tím souvisejícími informacemi (např. o místu setkání, způsobu komunikace apod.). Je ovšem třeba upozornit na to, že citované ustanovení se týká pouze případů, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání vydáním usnesení dle § 160 odst. 1 trestního řádu. V daném případě bylo sledování osob a věcí povoleno a následně realizováno ve fázi prověřování (§ 158 odst. 3 trestního řádu), tedy před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, jež by vystupovala v postavení obviněného.

25. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obsahem záznamů z odposlechů je komunikace mezi ním jako advokátem a jeho klientem, společností NEOGRAPH, a. s., je nutno na tuto námitku nahlížet jako na obecnou námitku týkající se ochrany advokátního tajemství. Jak však vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z judikatury Nejvyššího soudu, ochrana kontaktů mezi advokátem a klientem není absolutní, nedotknutelná a za určitých okolností může být omezena. Eventuální páchání trestné činnosti advokátem, a to jak ke škodě klienta nebo ke škodě jiných osob ve spolupachatelství s klientem, totiž není možné považovat za poskytování právních služeb, a v takovém případě není ani možné poskytovat této činnosti jakoukoli ochranu (viz § 21 zákona o advokacii a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3988/13 ze dne 34. 3. 2014). Evropský soud pro lidská práva ve věci Klass a ostatní v. Spolková republika Německo ( rozhodnutí č. 5029/71 ze dne 6. 9. 1978 - ochrana telefonických hovorů a prolomení tajemství jejich obsahu mezi několika advokáty) konstatoval, že důsledkem principu dělby moci je také nezbytnost vyvážení jednotlivých mocí, která zahrnuje i dostatečně silnou soudní moc, jež bude dohlížet na zákonnost výkonu činnosti exekutivy, a to zejména v případech, kdy se jedná o podezření z trestného činu. Kontrolní procedury musejí co možná nejvěrněji respektovat hodnoty demokratické společnosti, především výsadní postavení práva, na něž výslovně odkazuje preambule Úmluvy. To podle soudu mimo jiné implikuje, že zasahování výkonné moci do práv jednotlivce musí podléhat účinné kontrole, kterou musí normálně zajišťovat, přinejmenším v poslední instanci, soudní moc, neboť nabízí nejlepší záruky nezávislosti, nestrannosti a regulérního řízení.

26. Navíc, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaných záznamů odposlechů (dle znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertíza - fonoskopie), nelze zcela s jistotou učinit závěr, zda zde posuzovaná komunikace několika osob byla svým obsahem komunikací mezi advokátem a klientem a zda, případně nakolik, tento zásah v podobě pořízených odposlechů znamenal současně průlom do advokátního tajemství a komunikační svobody těchto osob. Tuto otázku bude nutno posoudit v dalším průběhu trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, zejména pak k obsahu stěžovatelem uváděné smlouvy o zastupování na základě plné moci mezi dotčenými osobami. Odposlechnutý hovor či jeho úryvky by musely být též zasazeny do kontextu těch skutkových okolností, jež byly či budou předmětem dokazování orgány činnými v trestním řízení. Konečné slovo v otázce použitelnosti důkazu pořízeného na základě povolení ke sledování osob a věcí dle § 158d trestního řádu musí mít obecný soud v rámci řízení před soudem, neboť otázka procesní použitelnosti jakéhokoli důkazu je doménou obecného soudu a zásah Ústavního soudu by byl v tuto chvíli, i pro nedostatek relevantních informací, předčasný. Uvedené se týká jak posouzení charakteru zaznamenané komunikace, tak otázky, zda její obsah je pro trestní řízení v konkrétní věci použitelný (§ 158d odst. 8, odst. 10 trestního řádu).

27. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře definoval podmínky, za nichž má pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, ústavněprávní relevanci z důvodu porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) odlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy. O nich platí, že pokud důkaz, resp. informace v něm nebyly získány procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučeny z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Z tohoto hlediska je namístě zopakovat závěr Ústavního soudu vztahující se k soudnímu přezkumu zákonnosti pořízení prostorových odposlechů formulovaný v nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 (odst. 29), podle kterého, "... aby bylo možno použít jako důkaz záznamy ať už odposlechnutého telekomunikačního provozu nebo prostorového odposlechu v jiné trestní věci, než ve které byly nařízeny, resp. povoleny, je nezbytné, aby jejich nařízení, resp. povolení bylo ústavně souladné. Obecné soudy jsou přitom povinny i z vlastní povinnosti provést ty důkazy, které legitimitu nařízených, resp. povolených odposlechů a záznamů osvědčují, pokud návrhy v tomto směru nečiní s ohledem na své povinnosti v trestním řízení již samy orgány veřejné žaloby".

28. Shora uvedené podmínky je nutno vztáhnout i na případ stěžovatele, avšak před případným zásahem Ústavního soudu je třeba dát prostor orgánům v trestním řízení, aby věc posoudily samy s přihlédnutím ke všem zárukám, jež v tomto případě stěžovateli poskytuje zákonný předpis, kterým je trestní řád.

29. Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to i s návrhem dle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť se v daném případ jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru