Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1635/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
procesní otázky řízení před Ústavním so... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Obec
Vydržení
intabulace
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1635.10.1
Datum podání07.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 2 odst.1

40/1964 Sb., § 130


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1635/10 ze dne 15. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2010, čj. 28 Cdo 4927/2009 - 164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, jako zasahujícího do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR.

Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku nerespektoval závazný názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, kterým bylo jeho předcházející rozhodnutí ve věci stěžovatele zrušeno, neboť neomezil svůj dovolací přezkum pouze a výlučně na stěžovatelem uplatněný dovolací důvod. Znovu se zabýval otázkou, zda se stěžovatel stal vlastníkem označeného domu na základě § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 172/1991 Sb."), která jako dovolací důvod stěžovatelem uplatněna nebyla. Nejvyšší soud přitom odkázal na své předcházející, citovaným nálezem Ústavního soudu zrušené rozhodnutí, přičemž podstatu závazného názoru Ústavního soudu zcela záměrně ignoruje.

Přesto, že se ve svém novém rozhodnutí Nejvyšší soud otázkou vydržení zabýval, jde pouze o obecné úvahy, a nikoliv o posouzení námitek stěžovatele. Napadené rozhodnutí je tak znovu založeno na právním posouzení otázek, jimiž se Nejvyšší soud zabývat nemá, a opakovaně tak porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále brojí proti posouzení oprávněnosti námitky vydržení a tvrdí, že ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. mělo od počátku své platnosti pouze jediný správný výklad, a sice že k přechodu vlastnického práva tímto způsobem nebyl nutný vklad do pozemkové knihy a jednalo se proto o výjimku z tzv. intabulačního principu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 783/27, ze dne 10. 3. 1928, a tvrdí, že žalované Barrandov Studio, a. s., z tohoto důvodu nemohlo být v dobré víře. Jestliže obec byla vlastníkem nemovitostí ke dni 31. 12. 1949, pak je naplněna hypotéza ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a dnem účinnosti tohoto zákona přešly do jejího vlastnictví. Výklad Nejvyššího soudu však absurdně rozlišuje, který den byl "hraniční" a která přídělová rozhodnutí byla ještě uznávána za přijatelná.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, čj. 12 C 150/2003 - 79, zmíněný soud žalobě vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, čj. 20 Co 210/2006 - 120, změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, čj. 28 Cdo 3508/2006 - 151. K ústavní stížnosti stěžovatele byl zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08. Novým rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, čj. 28 Cdo 4927/2009 - 164, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele opět zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12.360,- Kč.

III.

Ústavní soud znovu připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti přinesl dva okruhy argumentů. V prvním tvrdí, že Nejvyšší soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, ve druhém pak polemizuje s jeho výkladem § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Jak Ústavní soud znovu konstatuje, podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní čl. 90 Ústavy ČR, ukládající povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. sp. zn. I. ÚS 70/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 7, str. 191; sp. zn. III. ÚS 648/2000, téže Sbírky, sv. č. 22, str. 39, sp. zn. III. ÚS 686/04 a sp. zn. III. ÚS 561/04). K tomu, jakým způsobem se mohou obecné soudy vymezit vůči právním názorům vyloženým v jeho nálezech, aniž by takovéto vymezení bylo rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, se Ústavní soud vyjádřil podrobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Jestliže předchozím nálezem Ústavního soudu byl Nejvyšší soud usměrněn jen v tom smyslu, aby se vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem stěžovatele, tedy pouze v rovině procesní, mohlo by novým rozhodnutím logicky jít o vybočení z principu závaznosti právního názoru, vycházejícího z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jen v případě, pokud by Nejvyšší soud tomuto příkazu nevyhověl. Z odůvodnění jeho rozsudku však vyplývá, že názor Ústavního soudu respektoval, neboť se, v souladu s požadavky v něm vyjádřenými, stěžovatelovou námitkou o vydržení zabýval. Nejednalo se tedy, jak tvrdí stěžovatel, o pouhé "obecné úvahy na téma vydržení". Pokud, při respektování uplatněného dovolacího důvodu, přinesl i další úvahy, včetně opětovného hodnocení otázky, zda se stěžovatel stal vlastníkem nemovitostí podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991, z rámce přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem tak v posuzovaném případě vybočit nemohl.

Jinými slovy, Nejvyšší soud v předchozím zrušovacím nálezu (ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) nebyl Ústavním soudem zavázán k tomu, aby námitku stěžovatele posoudil v intencích právního názoru v něm vysloveného, ale uložil mu, aby se touto námitkou zabýval. To také následně Nejvyšší soud učinil. Pokud poté dospěl k závěru, že námitka není důvodná a s odkazem na závěry vyjádřené ve svém předcházejícím, byť nálezem Ústavního soudu zrušeném rozhodnutí, neshledal naplnění dovolacího důvodu stěžovatelem, jedná se o právní závěry nezávislého soudu, do nichž Ústavní soud není, vzhledem k ústavnímu vymezení svých kompetencí, oprávněn zasahovat.

Druhý stěžovatelem uplatněný okruh námitek nevyvolává pochybnosti o tom, že jím usiluje o přezkum věcné správnosti napadených rozhodnutí obecných soudů a přehlíží tak rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž se takový přezkum z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat z tohoto zákona, pokud předmětné nemovitosti nepředstavují její tzv. historické vlastnictví. Pokud dovolací soud poukázal na klíčový význam zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že pokud stěžovatel nebyl vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31. 12. 1949 (historický majetek obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.), nemohl vlastnické právo nabýt po 1. lednu 1950. Od tohoto data totiž obce žádný majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, ztratily. Odpadnutí obligatorní intabulace nemohlo vést ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nabytým podle dřívějších předpisů, neboť tomu bránila zákonná překážka, kterou byl právě zákon č. 279/1949 Sb.

Ústavní soud tak ověřil, že dovolací soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a své rozhodnutí odůvodnil řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v této souvislosti nemůže než na závěry popsané v napadeném rozhodnutí plně odkázat. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotveného v čl. 11 Listiny v dané věci nedošlo, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu článek 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru