Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1632/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavn... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1632.11.1
Datum podání03.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1632/11 ze dne 6. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2011, čj. 3 Tdo 298/2011 - 27, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2010, čj. 4 To 163/2010 - 400, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 3. 2010, čj. 21 T 211/2008 - 370, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti P. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K němu mělo dojít nesprávným hodnocení provedených důkazů, zejména věrohodnosti svědecké výpovědi V. O. - zaměstnankyně herny. Odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, zejména svědka M. H. V jeho věci tak nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.

Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně. Následně odvolací soud, po úpravě skutkové věty ve prospěch stěžovatele (změna výše neoprávněně natočeného kreditu z částky 2 800 000,- Kč na 2 000 000,- Kč), při zachování právní kvalifikace, uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), který spáchal tím, že pod finančním příslibem přesvědčil zaměstnankyni herny, aby provedla opakované natočení kreditu do hrací stanice v celkové výši 2 000 000,- Kč, bez vsazení k tomu potřebné finanční částky. Od počátku byl stěžovatel srozuměn s tím, že ani později uvedené vklady nedoplatí a skutečně je nedoplatil. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodovací činnost pohledem "další odvolací instance". Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však nejedná.

V projednávané věci argumenty stěžovatele postrádají ústavně právní relevanci. Jedná se o opakování námitek týkajících se hodnocení důkazů a tvrzení o nevěrohodnosti svědkyně V. O. Stěžovatel předložil vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Shodné námitky uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení, s nimiž se vypořádaly obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně Nejvyššího soudu. Po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.

V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení při výběru, provádění a hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že vina byla stěžovateli prokázána nejen na základě výpovědi svědkyně V. O., ale také záznamem kamerového systému a z něho pořízených fotografií, z nichž vyplývá, že v době natočení kreditu svědkyni žádný vklad nepředával. V tomto směru obecné soudy logicky dovodily nevěrohodnost tvrzení stěžovatele, že částku dvou milionů měl různě po kapsách a předával ji svědkyni mimo kamerový systém. Obecné soudy rovněž poukázaly na jeho tvrzení, že částku dvou milionů měl v eurech. V této souvislosti bylo dalšími svědeckými výpověďmi prokázáno, že v dané době se v herně ke hře euro nepřijímalo. V podrobnostech, týkajících se i rozporů ve výpovědi samotného stěžovatele, lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (viz str. 6 - 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 - 7 rozsudku odvolacího soudu, str. 5 - 6 usnesení Nejvyššího soudu).

Námitka o neprovedení výslechu svědka M. H. odvolacím soudem byla i předmětem dovolání. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že návrh na výslech tohoto svědka obhajoba odvolacímu soudu vůbec nenavrhla, jak je patrno z veřejného zasedání a písemného odůvodnění odvolání stěžovatele. Namítal-li stěžovatel, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. pokud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V projednávané věci však žádná důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla, proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly.

Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na proces dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny, jsou v souladu se skutkovými zjištěními. Vůbec je nelze považovat za neobjektivní či účelová, jak tvrdí stěžovatel. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitky týkající se údajného nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání, nemožnost prostudovat spis apod., stěžovatel uplatnil jako tzv. nova až v ústavní stížnosti. Navíc, po celou dobu trestního řízení byl ve vazbě, zastoupen obhájcem, který měl stěžovateli zajistit náležitou obhajobu. Pokud tak neučinil, má stěžovatel právo obrátit se stížností na Českou advokátní komoru, nikoli tedy na Ústavní soud.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru