Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 163/02Nález ÚS ze dne 09.11.2004Rozhodnutí celních orgánů o spáchání celního deliktu spočívajícího v uvedení nesprávných údajů v celním prohlášení zkontrolované

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkVlastnictví
pokuta
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 169/35 SbNU 289
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.163.02
Datum vyhlášení06.12.2004
Datum podání15.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004

N 169/35 SbNU 289

Rozhodnutí celních orgánů o spáchání celního deliktu spočívajícího v uvedení nesprávných údajů v celním prohlášení zkontrolované

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 9. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 163/02 ve věci ústavní stížnosti Ú. v. H. G. L. V., spol. s r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 12. 2001 sp. zn. 38 Ca 572/2000, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze 17. 10. 2000 č. j. 12658/00-01, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Mělník z 27. 6. 2000 zn. TO 56/2000 o spáchání celního deliktu a uložení pokuty.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. 38 Ca 572/2000, rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 17. 10. 2000 č. j. 12658/00-01 a rozhodnutím Celního úřadu Mělník ze dne 27. 6. 2000 zn. TO 56/2000 porušujícími čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a rozhodnutí soudu vydaného ve správním soudnictví.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Mělník o spáchání celního deliktu a uložení pokuty ve výši 200 Kč.

Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, je společností podnikající v oblasti topenářství. V letech 1996 - 1998 nakupovala od německé společnosti H. termostatické hlavice a tělesa termostatických ventilů. Dne 31. 7. 1997 byla stěžovatelce dodána zásilka 5 termostatických hlav, s nimiž se jednatel stěžovatelky dostavil společně s celní deklarací na Celní úřad Mělník. Pracovník úřadu zboží fyzicky prohlédl a zkontroloval všechny předložené doklady včetně faktury a celního prohlášení. Tuto skutečnost osvědčil na celním prohlášení poznámkou "kontrola vnitřní úplná" . Nesoulad mezi celním prohlášením a rozhodnutím celního úřadu nastal pouze v odstavci 47 prohlášení, kdy bylo vyměřeno jiné clo a daň z přidané hodnoty, než stěžovatelka uvedla v deklaraci.

Celní úřad tak podle stěžovatelky souhlasil a rozhodl, že zboží Thermostat-Kopf K 20- 50°C 2m se zařazuje pod podpoložku celního sazebníku 84818031 termostatické ventily. Dne 2. 3. 2000 byla celním úřadem provedena tzv. následná kontrola celního prohlášení a dne 27. 6. 2000 celní úřad rozhodl o tom, že se stěžovatelka dopustila celního deliktu a uložil jí pokutu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že celní orgány a obecný soud porušily ústavně zaručený princip rovnosti, zaručující všem rovnost v právech a zejména rovnost před zákonem. Stěžovatelka se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") (nyní čl. 1 odst. 1 Ústavy) a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z odůvodnění rozhodnutí Celního úřadu Mělník je podle stěžovatelky zřejmé, že při následné kontrole byla zjištěna dvě pochybení. Jednak to, že v odstavci 31 a 33 celního prohlášení uvedla stěžovatelka nesprávné údaje, neboť dovezené termostatické hlavy měly být zařazeny pod podpoložku celního sazebníku 90321099. Dále se podle stěžovatelky v odůvodnění rozhodnutí výslovně podává, že "při prověřování správnosti ostatních údajů, které byly deklarovány v uvedeném celním prohlášení, bylo zjištěno, že zdejší celní úřad při stanovení výše celního dluhu nepostupoval v souladu s celními předpisy....".

Stěžovatelka tak dovozuje, že pokud celní úřad nesprávně změní v celním prohlášení clo navržené správně celním deklarantem, pouze nepostupuje v souladu s celními předpisy, zatímco celní deklarant, který si nesprávně vyloží celní sazebník, porušuje celní předpisy takovým způsobem, že se dopouští celního deliktu. Takový přístup podle stěžovatelky vede k závěru, že specializovaný státní orgán za výsledek svého jednání neodpovídá, a naopak odpovědnost za vlastní pochybení přenáší na laickou veřejnost, neboť v daném případě celní úřad dne 31. 7. 1997 jednoznačně vyslovil souhlas s údaji uvedenými v odstavci 31 a 33 celního prohlášení a dle názoru stěžovatelky tak i rozhodl.

V této souvislosti odkázala stěžovatelka na závěry Krajského soudu v Ostravě v rozsudku ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 22 Ca 409/98, podle něhož za nesprávné nebo neúplné údaje lze považovat pouze údaje, které se týkají zboží jako takového, např. jeho kvality, materiálu, druhu, množství, ceny apod., ale nikoliv zařazení zboží pod podpoložku celního sazebníku a stanovení celní sazby a daně z přidané hodnoty u správně identifikovaného zboží. Tyto údaje jsou náležitostmi rozhodnutí o propuštění zboží do režimu volného oběhu ve smyslu § 104 odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a pokud uvedl v jednotné celní deklaraci deklarant správně všechny potřebné údaje, má celní úřad všechny potřebné doklady pro zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a následná kontrola ve vztahu k této skutečnosti nemůže přinést žádné nové rozhodné skutečnosti. Za této situace pak odpovídá za správnost zařazení zboží do celní podpoložky celní úřad.

Podle stěžovatelky svědčí o účelovosti, jednostrannosti a nerovnosti výkladu zákona odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, podle něhož celní úřad není povinen ověřovat údaje v celním prohlášení při přijetí celního prohlášení, celní prohlášení může být celním úřadem přijato bez ověřování údajů. I když v daném případě byla podle záznamu na celním prohlášení provedena kontrola zboží, neznamená to, že celní orgány tím pozbyly oprávnění provést následnou kontrolu po propuštění zboží, a to kontrolu dokladů, údajů nebo celního prohlášení. Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že podle záznamu na celním prohlášení nebyla provedena pouze kontrola zboží, ale "kontrola vnitřní úplná". To znamená včetně "dokladů, údajů nebo celního prohlášení". Stěžovatelka proto zdůraznila, že celní úřad po kontrole faktury a celního prohlášení vyslovil souhlas s tím, že Thermostat-Kopf jako nedílná součást termostatického ventilu je uvedena v odstavci 31 celního prohlášení pod názvem termostatický ventil. Pokud došlo k nové kontrole, kontrolovalo se již zkontrolované, a nebyl tak kontrolován pouze výklad celního sazebníku zastávaný stěžovatelkou, ale především výklad celního úřadu z roku 1997. Jak rovněž podle stěžovatelky vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl soud k závěru, že se stěžovatelka dopustila zvláště kvalifikovaného porušení celních předpisů tím, že v celní deklaraci uvedla v odstavci 31 termostatické ventily a ne termostatické hlavy. Přitom však celní sazebník termostatické hlavy jako název zboží nezná.

S ohledem na shora uvedené okolnosti je stěžovatelka přesvědčena, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě zcela jednostranného a účelového výkladu celních předpisů, kdy navíc celní orgány vlastní pochybení přecházejí, a naopak u stěžovatelky v nich spatřují celní delikt. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že důvody zamítnutí stěžovatelčiny žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku, na které účastník řízení odkázal. Podle Městského soudu v Praze nelze oprávnění celních úřadů provádět následnou kontrolu v celém rozsahu vyloučit. Předcházející zjištění celních orgánů by mohlo mít vliv pouze na určení okamžiku, kdy se o porušení celních předpisů dozvěděly, tedy na posouzení, zda sankce byla uložena v zákonem stanovené lhůtě. Tuto skutečnost však žalobkyně (nyní stěžovatelka) v žalobě nenamítala.

Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tyto své námitky nijak blíže nekonkretizuje. Dle názoru soudu nebyla stěžovatelce způsobena újma na právech pro uplatňování základních práv a svobod. Městský soud v Praze proto vyjádřil názor, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.

Celní ředitelství Praha ve svém vyjádření především uvedlo, že podle § 115 celního zákona je celní úřad oprávněn ověřovat správnost přijatých celních prohlášení. Za tímto účelem může kontrolovat celní prohlášení, doklady vztahující se k celnímu prohlášení a doklady, jež je doprovázejí, případně může požadovat, aby deklarant předložil doklady potvrzující správnost údajů uvedených v celním prohlášení, a kontrolovat zboží a za účelem podrobné kontroly nebo analýzy odebírat vzorky. Žádná právní norma ale neukládá celním orgánům povinnost provádět kontrolu celního prohlášení ihned při jeho přijetí. Naopak ustanovení odstavce 1 § 127 celního zákona praví, že následná kontrola po propuštění zboží, prováděná za účelem přesvědčení se o pravdivosti údajů uvedených v celním prohlášení ve lhůtě stanovené pro úschovu dokladů, se provádí podrobnou kontrolou obchodních dokladů a jiných údajů vztahujících se k dovozním nebo vývozním operacím. Podle odstavce 3 téhož paragrafu nasvědčuje-li následná kontrola tomu, že zboží bylo propuštěno do navrženého režimu na základě nesprávných nebo neúplných údajů, učiní celní orgány opatření nezbytná k nápravě.

Povinnost deklaranta uvádět správné údaje do celního prohlášení je zakotvena v § 105 celního zákona. Podání celního prohlášení je považováno za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu. Podáním prohlášení potvrzuje deklarant správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů, kterými je doloženo, a zavazuje se k plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží do navrženého režimu. Toto ustanovení podle celního ředitelství nerozlišuje jednotlivé údaje v celním prohlášení na ty, za které odpovídá deklarant, a na ty, za které odpovídá celní úřad.

Podle přílohy č. 7 bodu 209 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění účinném v rozhodné době, celník, který rozhoduje o propuštění zboží do navrženého režimu, poznamená rozsah provedené celní kontroly a případné další skutečnosti o průběhu celního řízení. Podle celního ředitelství není rozsah kontroly v odstavci E/J deklarace uveden.

Podstatou problému je podle celního ředitelství téměř vždy správné označení zboží. Stěžovatelka dovážené zboží označovala jako termostatické ventily, dováženy však byly jejich části, a to termostatické hlavice. Deklarant tedy neuvedl do celního prohlášení správný název zboží, jak tvrdí ve své stížnosti. Povinnost uvádět správné údaje do celního prohlášení je stanovena zákonem a nelze ji bagatelizovat. Stěžovatelka se dopustila porušení celních předpisů tím, že uvedla v odstavci 31 termostatické ventily a ne termostatické hlavy, což mělo za následek zkrácení DPH částkou 987 Kč a vznik přeplatku cla ve výši 230 Kč. Navíc je podle celního ředitelství nutno uvést, že tento případ je pouze jedním z řady, kdy se stěžovatelka při dovozu obdobného zboží dopouštěla téhož jednání a celkový únik na celním dluhu je podstatně vyšší.

Na základě žádosti Ústavního soudu poskytlo Celní ředitelství Praha dodatečné doplnění vyjádření, v němž účastník řízení potvrdil, že považuje vyznačení kontroly za chybné, a to z toho důvodu, že kontrola byla vyznačena v odstavci D celní deklarace, ačkoliv měla být uvedena v jiné části deklarace. Navíc podle účastníka řízení je z připojeného účtu (faktury) zcela evidentní, že ve skutečnosti byly dovezeny pouze termostatické hlavy, nikoliv termostatické ventily.

Celní úřad Mělník ve svém vyjádření uvedl, že jako celní orgán prvé instance vydal dne 27. 6. 2000 předmětné rozhodnutí pod č. j. TO 56/2000. V tomto rozhodnutí bylo celním úřadem konstatováno porušení celních předpisů, respektive protiprávní jednání stěžovatelky způsobem uvedeným v § 293 písm. d) celního zákona, v tehdy platném znění, a stěžovatelce byla uložena sankce-pokuta ve výši 200 Kč. Toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, které úřad postoupil společně se spisem odvolacímu orgánu, který rozhodnutím ze dne 17. 10. 2000 odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí celního úřadu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti neuvedl celní úřad žádné argumenty.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce platného ke dni doručení ústavní stížnosti přidělena soudci, jemuž v průběhu řízení skončil mandát soudce Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla poté přidělena soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako zastupující člen prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 163/02.

Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy všech účastníků řízení podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s upuštěním od ústního jednání a konstatoval, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, ačkoliv z jiných důvodů, než jak je Ústavnímu soudu prezentovala stěžovatelka.

II.

V judikatuře Ústavního soudu se ustálil závěr, podle něhož je Ústavní soud vázán toliko návrhem ve věci samé, nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 232/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 142, str. 545). Pokud Ústavní soud shledá, že zásah do základních práv a svobod spočívá v jiných skutečnostech, než jak tvrdil stěžovatel, nebo že bylo zasaženo do jiných ústavně zaručených základních práv, nezbavuje to Ústavní soud povinnosti zasáhnout k ochraně základního práva jednotlivce a dostát své povinnosti vyplývající z postavení Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že shora popsaným postupem bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy, neboť dovodila své nerovné postavení ve vztahu k celním orgánům, které v její věci rozhodovaly. Takovou námitku stěžovatelky nelze podle Ústavního soudu akceptovat s ohledem na to, že její postavení je v konkrétním vztahu k orgánu veřejné moci ze své podstaty nerovné, pokud o jejích právech a povinnostech tento orgán rozhoduje.

Ústavní soud proto sice neshledal zásah do těch základních práv, jejichž porušení stěžovatelka výslovně namítala, nicméně shledal porušení principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, v čl. 1 odst. 1 Ústavy a porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to z důvodů vyložených níže.

III.

Jedním ze základních atributů právního státu je důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 117, str. 57).

Z ústavněprávních hledisek je proto stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci, tj. v postavení vrchnostensky nadřazeného subjektu, autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce protizákonné. Takovým aktem totiž orgán státu narušuje princip důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost státu a v akty státu. Takový postup je z ústavněprávních hledisek tím méně přijatelný, pokud takový závěr směřuje k tíži jednotlivce v podobě nastoupené sankce za protiprávní stav. Nelze na jedné straně konstatovat protizákonnost jednání jednotlivce, a na druhé straně zcela odhlížet od toho, že takovou nezákonnost autoritativně stvrdil stát svým rozhodnutím. Tento postup svědčí o libovůli rozhodujícího orgánu veřejné moci a dostává se tak za meze stanovené čl. 2 odst. 2 Listiny. Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny totiž není toliko příkazem pro výkon státní moci v hranicích vymezených kompetencí, nýbrž dopadá i na způsob jejich výkonu. Je-li formou sankce stanovení pokuty, tedy poskytnutí finančního plnění z majetku jednotlivce, dopustí se orgán veřejné moci takovým aktem zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu je známa judikatura obecných soudů týkající se rozsahu závaznosti celního rozhodnutí vydaného na základě podané jednotné celní deklarace. Na jedné straně existuje názor, podle něhož, přestože se povinné údaje jednotné celní deklarace stávají součástí rozhodnutí, výrok rozhodnutí je dán pouze předmětem řízení - v tomto případě návrhem na propuštění zboží do navrhovaného režimu - zatímco ostatní skutečnosti uvedené v návrhu se stávají jen součástí rozhodnutí a toto rozhodnutí celního orgánu neřeší otázku zařazení zboží do celního sazebníku (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. 15 Ca 88/2001). Na druhé straně stojí v judikatuře správních soudů názor traktovaný rovněž stěžovatelkou v ústavní stížnosti, podle něhož za správnost zařazení zboží do podpoložky odpovídá celní úřad a následná kontrola nemůže přinést žádné nové rozhodné skutečnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 22 Ca 409/98). Podobně je traktován v judikatuře názor, že nelze extenzivním výkladem prováděcího předpisu k celnímu zákonu přenášet odpovědnost za správnost zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku na celního deklaranta. To platí tím spíše, pokud celní orgány ve shodě s deklarantem deklarovaným zbožovým kódem propustily dovážené zboží a teprve následně posoudily nesprávnost deklarovaného zbožového kódu (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2004 sp. zn. 30 Ca 403/2001, Sbírka rozhodnutí NSS, roč. 2004, č. 5, str. 455). Konečně také Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře vyjádřil k povaze jednotné celní deklarace tak, že je sice rozhodnutím v celním řízení, po věcné stránce se však rozhoduje o propuštění zboží do příslušného režimu, a pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 68/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usn. č. 21, str. 381).

Předmětem řízení před Ústavním soudem jsou toliko základní práva a svobody a ústavněprávní dimenze případu, nikoliv otázky interpretace a aplikace jednoduchého práva. K případnému sjednocování výkladu jednoduchého práva je v oblasti rozhodování správních orgánů příslušný Nejvyšší správní soud, nikoliv Ústavní soud.

V projednávaném případě jde proto o posouzení toho, zda je ústavně konformní postup celních orgánů, pokud tyto orgány nejprve přijmou vyplněnou jednotnou celní deklaraci, na níž osvědčí rozsah kontroly propouštěného zboží s tím, že realizovaly úplnou kontrolu zboží a dokladů ke zboží, a po následné kontrole dospějí k závěru popírajícímu původní závěr a rozhodnou o tom, že celní deklarant spáchal uvedením nesprávných údajů celní delikt.

Ústavní soud z kopie jednotné celní deklarace zjistil, že Celní úřad Mělník dne 31. 7. 1997 vyznačil ve formuláři jednotné celní deklarace skutečnost, že provedl úplnou vnitřní kontrolu zboží a výslovně konstatoval soulad zboží co do druhu a počtu s celní deklarací a s předloženými doklady. Přitom z faktury, která musela být rovněž předmětem kontroly ze strany celních orgánů, jasně vyplývá, že v případě dodaného zboží se jedná o termostatické hlavy (Thermostat-Kopf), což muselo být zřejmé i při fyzickém ohledání zboží. Přesto tato skutečnost nebyla celním úřadem v celním řízení rozporována, a naopak byla správnost deklarace potvrzena, byť podle tvrzení Celního ředitelství Praha v jiné části celní deklarace.

Jak uvedeno shora, jedním ze základních atributů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, tedy i důvěra v akty státu a v jejich věcnou správnost. Narušení takové důvěry je ospravedlnitelné pouze ve výjimečných konkrétních případech, pokud by například takový akt státu byl aktem nicotným.

Ústavní soud má za to, že předmětným aktem vyvolaly celní orgány ve stěžovatelce důvěru v to, že jednotná celní deklarace byla podána v souladu s celními předpisy, což bylo stvrzeno potvrzením Celního úřadu Mělník o úplné kontrole zboží, přičemž toto potvrzení se stalo součástí rozhodnutí celního orgánu. Na této skutečnosti nic nemění námitka jednoho z účastníků řízení, že provedená kontrola byla vyznačena na jiném místě celní deklarace, než jak by odpovídalo tehdejší právní úpravě. Pro posouzení této skutečnosti je rozhodující materiální (obsahová) povaha potvrzení rozsahu a způsobu celní kontroly. Nedodržení formálních postupů (vyznačení kontroly v nesprávné části deklarace) ze strany celních orgánů nemůže být podle Ústavního soudu přičítáno k tíži stěžovatelky.

Pokud pak při následné kontrole dospěly celní orgány k závěru, že skutečnosti uvedené v celním prohlášení nejsou správné, nemohly podle Ústavního soudu dospět bez dalšího k závěru, že stěžovatelka se dopustila celního deliktu tím, že jednala jako právnická osoba v rozporu s celními předpisy. Nelze totiž přehlédnout, že pokud by tomu tak skutečně bylo, stejné protiprávnosti by se dopustil i celní úřad, když správnost, a to dokonce věcnou správnost těchto údajů, potvrdil a aproboval celním rozhodnutím, byť kontrolu vyznačil v jiné části celní deklarace, než jak předepisovaly právní předpisy. Podle Ústavního soudu takový postup naplňuje ústavně nepřípustnou libovůli v postupu a v rozhodování celních orgánů, a proto je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně podrývá důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost a v akty státu, čímž porušuje čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud má za to, že právní úpravu obsaženou v celním zákoně je třeba vykládat tak, aby byla zachována rovnováha mezi zájmem jednotlivců na co nejrychlejším propuštění zboží do navrhovaného režimu na straně jedné a zájmem státu na ověření správnosti údajů obsažených v celní deklaraci a zájmu na odpovídajícím stanovení cla a dalších povinných odvodů do veřejných rozpočtů.

Podle Ústavního soudu nelze zpochybnit pravomoc celních orgánů provádět tzv. následnou kontrolu podle § 127 celního zákona, tj. pravomoc ověřovat správnost údajů uvedených v celním prohlášení po propuštění zboží a eventuelně z ověřených skutečností vyvozovat další důsledky (§ 127 odst. 3 celního zákona, ve znění platném ke dni rozhodování celních orgánů). Pokud ovšem celní orgán již jednou plně osvědčí správnost těchto údajů a sám o nich rozhodne, nelze akceptovat, aby z případného odlišného posouzení úplně doložených údajů deklaranta z hlediska možnosti jejich zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku byly následně vyvozovány ve vztahu k jednotlivci důsledky v rovině objektivní odpovědnosti za porušení celních předpisů (celní delikt).

Je tedy na celních orgánech, aby v konkrétním případě zvážily, zda kontrolu zboží při jeho propuštění do navrhovaného režimu provedou a v jakém rozsahu. Jestliže takovou pravomoc realizovaly a tuto skutečnost jednoznačně osvědčily v celním rozhodnutí, nemohou následně postupovat tak, že od svého původního stanoviska zcela odhlédnou, konstruují posouzení skutečností jinak a z tohoto stavu vyvodí odpovědnost celního deklaranta.

V projednávaném případě je tento závěr posílen tím, že o propuštění zboží rozhodoval vnitrozemský celní úřad, u něhož se předpokládá, že skutečnosti uvedené v celní deklaraci, doklady tyto skutečnosti osvědčující a samotné zboží podrobí detailnější kontrole než tzv. vstupní celní úřad.

Ústavnísoud má vzhledem k tomu za to, že celní orgány napadenými rozhodnutími porušily čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy a vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí stanovila stěžovatelce povinnost poskytnout státu plnění v penězích ze svého majetku, bylo rovněž zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Městskýsoud v Praze při svém rozhodování shora uvedené zásahy do základního práva stěžovatelky, jakož i porušení ústavních principů toleroval, a tak v nich vlastně pokračoval.

Ústavnísoud podotýká, že předmětem řízení byla toliko základní práva stěžovatelky v případě rozhodování celních orgánů o celním deliktu, nikoliv otázky týkající se rozsahu závaznosti celního rozhodnutí, což je otázka spadající do roviny výkladu jednoduchého práva. Rovněž považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že napadená rozhodnutí se týkala toliko celního deliktu, nikoliv otázek souvisejících s doměřováním a vymáháním celních nedoplatků a dalších odvodů ve prospěch veřejných rozpočtů, eventuálně naopak s vrácením přeplatků na cle a jiných odvodech do veřejných rozpočtů. Takové otázky ostatně nebyly ani předmětem řízení, z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla.

S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru