Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1624/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkObhájce
přípravné řízení
Obhajoba
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1624.14.1
Datum podání09.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 8, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 72a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1624/14 ze dne 21. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Pěničky, t.č. ve vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Karlova 687, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2014 č. j. 12 To 120/2014-592, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, garantovaných v čl. 8, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a jím potvrzeného usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 4. 2014 č. j. 4 T 63/2014-536 vyplývá, že okresní soud své rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby odůvodnil tím, že na stěžovatele byla dne 2. 4. 2014 podána obžaloba pro přečiny podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 a § 234 odst. 1 trestního zákoníku, tedy pro krádež a neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. V souvislosti s tímto trestním řízením byl stěžovatel již v přípravném řízení vzat do vazby. Dne 4. 4. 2014 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce Mgr. Veselého k soudu žádost, aby byl okamžitě z vazby propuštěn, neboť byla překročena v přípravném řízení nejvyšší přípustná doba trvání vazby podle § 72a odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel namítal, že při seznámení se spisem na konci vyšetřování nebyl přítomen jím zvolený obhájce. Seznámení se spisem tedy proběhlo včas, avšak za přítomnosti obhájce, který byl obžalovanému ustanoven. Okresní soud poukázal ve svém rozhodnutí na to, že již dne 24. 2. 2014 byl tehdejší obhájce stěžovatele JUDr. Davídek vyrozuměn o konání seznámení se spisem, které bylo plánováno na 5. 3. 2014, obhájce se omluvil, stejně tak tomu bylo i u dalšího termínu seznámení dne 19. 3. 2014. Poté, co byl JUDr. Davídek upozorněn státním zástupcem na to, že je jeho povinností zajistit obhajobu i v případech, kdy ji sám osobně nemůže vykonávat, stěžovatel zrušil plnou moc pro JUDr. Davídka, který se k seznámení dne 25. 3. 2014 nedostavil, navíc stěžovatel byl tento den z věznice převezen do zdravotnického zařízení s tím, že spolkl nějaký předmět. Stejného dne byla policii doručena nová plná moc pro obhájce Mgr. Veselého, seznámení bylo naplánováno na 31. 3. 2014, obhájce Mgr. Veselý si z datové schránky zprávu nevyzvedl, byl pak kontaktován i telefonicky s policejní hlídkou, oba dva způsoby byly marné. Další seznámení mělo proběhnout 1. 4. 2014, ovšem Mgr. Veselý byl pro policii nekontaktní, proto byl ustanoven obhájce JUDr. Šimon. Obhájce Mgr. Veselý se do datové schránky přihlásil až 31. 3. 2014 a sdělil, že se k seznámení na 1. 4. 2014 nedostaví. Seznámení stěžovatele se spisem bylo proto provedeno dne 1. 4. 2014 za přítomnosti ustanoveného obhájce, 2. 4. 2014 byla podána obžaloba a okresní soud dne 3. 4. 2014 nařídil hlavní líčení. Okresní soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že chování stěžovatele i jeho dvou obhájců bylo účelové, aby bylo zmařeno jejich seznámení se spisem a podání obžaloby v termínu, který by nepřesáhl zákonnou lhůtu. Krajský soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že orgány přípravného řízení postupovaly s dostatečnou šetrností vůči obžalovanému a dostatečně respektovaly a zajistily jeho právo na obhajobu při seznámení se spisem. Přípravné řízení bylo ukončeno ještě před uplynutím zákonné doby trvání vazby a soud proto požadavek obžalovaného na okamžité propuštění považoval za neopodstatněný a žádost obžalovaného proto zamítl. Oba soudy v napadených rozhodnutích připustily, že stěžovatel byl stíhán pro přečiny a vazbu v přípravném řízení v jeho případě mohla trvat nejvýše 4 měsíce. Z citovaných soudních rozhodnutí je patrno, že přípravné řízení mohlo být ukončeno dlouho před uplynutím čtyřměsíční lhůty, o čemž svědčí to, že obhájci stěžovatele byli vyzýváni k seznámení s výsledky vyšetřování již od 5. 3. 2014. Krajský soud v napadeném rozhodnutí poukázal na průtahy působené obhájci stěžovatele i stěžovatelem a potvrdil postup i závěry okresního soudu. V dané věci nebyla obhajoba dostatečně vykonávána ani obhájcem JUDr. Davídkem, ani obhájcem Mgr. Veselým, bylo proto zcela namístě, že soud k tomu, aby mohlo být řízení řádně vedeno, tedy včetně seznámení s výsledky vyšetřování, ustanovil obhájce jiného. Smyslem zvolení nebo ustanovení obhájce je, aby zajišťoval obhajobu obžalovaného, a nikoli průtahy tak, jak k tomu došlo v této konkrétní věci. Ani jeden ze zvolených obhájců nepostupoval v souladu s účelem obhajoby.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho současný obhájce Mgr. Jiří Veselý vykonával jeho obhajobu zcela řádně a pouhá skutečnost, že se nebyl schopen po dobu čtyř pracovních dnů přihlásit do své datové schránky, nemůže být důvodem k ustanovení jiného obhájce, a to jen proto, aby státní zástupce stihl podat obžalobu v zákonné čtyřměsíční lhůtě pro trvání vazby. A proto je stěžovatel přesvědčen, že je nezákonně držen ve vazbě a bylo porušeno jeho ústavní právo na obhajobu a osobní svobodu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud naopak poukazuje na to, že obecné soudy posoudily průtahy působené oběma zvolenými obhájci stěžovatele i samotným stěžovatelem a v popsaném kontextu se nedopustily nepřiměřeného zásahu do práv stěžovatele, neboť zásahy do stěžovatelových práv byly provedeny s respektem k jejich obsahu při současném zachování účelu trestního řízení.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru