Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1624/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1624.10.1
Datum podání04.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1624/10 ze dne 2. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem Plzeň, Denisovo nábřeží č.p. 920/12, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem AK se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 2010, č. j. 35 C 707/2009-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí obvodního soudu. Opírá ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 2010, č. j. 35 C 707/2009-12, ve výroku I zamítl soud žalobu žalobce (stěžovatele), že žalovaná (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) je povinna zaplatit žalobci částku 1.012,- Kč s příslušenstvím. Pod bodem II daného rozsudku bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto je tedy poslední rozhodnutí ve věci, neboť proti němu již není přípustný žádný další opravný prostředek.

Stěžovatel tvrdí, že tímto ustanovením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal vydání rozsudku, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit mu částku 1.012,- Kč, a dále náklady nalézacího řízení. Výši žalované částky vysvětlil odkazem na přepravní podmínky, kde je uvedeno, že za jízdu bez platného jízdního dokladu se stanoví přirážka ve výši 1.000,- Kč; dále odkázal na svůj platný jízdní tarif, podle něhož je nepřestupné plnocenné jízdné 12,- Kč.

Žalovaná - podle stěžovatele - cestovala bez označeného jízdního dokladu, byť následně před soudem účelově tvrdila, že se v průběhu přepravní kontroly prokázala platnou a řádně označenou jízdenkou, zakoupenou u řidiče vozu linky č. 39, přičemž kopii této jízdenky zaslala soudu jako důkaz. Stěžovatel však trval na žalobě v plném rozsahu, neboť žalovaná si jízdní doklad zakoupený u řidiče - v rozporu se smluvními přepravními podmínkami - ihned neoznačila v označovači; učinila tak - a to již neplatně - až během kontroly prováděné příslušným kontrolorem, a to i přesto, že jí kontrolor ponechal k označení dostatek času.

Napadeným rozhodnutím však byla žaloba zamítnuta. Soud nepovažoval za hospodárné odročit jednání a provést výslech stěžovatelem navrhovaného svědka - revizora provádějícího kontrolu žalované, neboť s ohledem na odstup času - více než jeden rok, a množství přestupků, které přepravní kontrolor denně řeší, lze podle soudu důvodně očekávat, že si na daný konkrétní případ nebude pamatovat a takový důkaz bude prý bez významu; pokud by si kontrolor daný případ vybavil, pak by soud údajně nemohl nic jiného, než usuzovat na nevěrohodnost takové výpovědi.

Podle stěžovatele jsou tyto závěry mylné. Soud zcela nedůvodně neprovedl navržené důkazy a de facto navržený výslech svědka hodnotil ještě předtím, než byl skutečně tento výslech proveden. Soud tak postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8.12.2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (doposud nepublikovaný, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V tomto nálezu Ústavního soudu je podle stěžovatele zejména judikováno, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.

V dané věci je podle stěžovatele zřejmé, že pokud soud neprovedl navržený výslech svědka, nelze tento jeho postup ospravedlnit podřazením neprovedeného a navrhnutého důkazu pod žádný ze tří důvodů, kdy soud nemusí navrhnutý důkaz provést.

Stěžovatel v závěru ústavní stížností ještě upozorňuje na to, že žalovaná v jmenované době cestovala se skupinkou lidí. Tito byli pod vlivem alkoholu, chovali se nevhodným způsobem a k incidentu byla údajně přivolána i hlídka Policie České republiky; z těchto důvodů nelze podle stěžovatele souhlasit s názorem soudu, že by si kontrolor na daný případ nepamatoval.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 707/2009. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č.j. 35 C 707/2009-12 tak že: "I. Zamítá se žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.012,- Kč s příslušenstvím. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.". Vyšel z toho že, předmětem řízení bylo tvrzení stěžovatele, že žalovaná dne 22. 11. 2008 cestovala na jeho lince městské hromadné dopravy č. 39, neprokázala se řádně označeným jízdním dokladem a tedy nezaplatila jízdné ve výši 12,- Kč. Vznikla jí tak povinnost zaplatit vedle jízdného též přirážku ve výši 1.000,- Kč, celkem tedy částku 1.012,- Kč, kterou však ani po výzvě nezaplatila. Sama žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se pracovníkům přepravní kontroly prokázala platnou a řádně označenou jízdenkou, zakoupenou u řidiče vozu linky č.39; uvedenou jízdenku soudu předložila.

Soud postupoval podle § 155a o. s. ř. a věc projednal, aniž nařídil jednání.

V řízení bylo podle soudu prokázáno, že dne 22. 11. 2008 vystavil přepravní kontrolor zápis o provedené přepravní kontrole na lince č. 39, provozované stěžovatelem (srov. příslušná část spisové přílohy předmětného spisu soudu). Z uvedeného zápisu se dále podává, že kontrolována byla žalovaná, která podle kontrolora neměla jízdenku, jízdné ve výši 12,- Kč ani přirážku ve výši 1.000,- Kč nezaplatila. Soud k tomu dále v napadeném rozhodnutí uvádí: "Přepravní kontrolor [proto] označil kontrolní jízdenku, na níž byla označena čísla 9865. Viz zápis o přepravní kontrole z uvedeného data a kontrolní jízdenku. [...] Žalovaná soudu předložila jízdenku Plzeňských městských dopravních podniků a.s. č.4 0000014042, vystavenou řidičem v ceně 20,- Kč s označením týchž čísel. Viz uvedenou jízdenku. [...] Při posuzování merita věci soud postupoval dle ust. § 760 občanského zákoníku. [...] Z výše uvedeného soud nemohl než dovodit, že žalobce neprokázal, že by se žalovaný dopustil tvrzeného přestupku a že tedy naplnil podmínky pro to, aby po něm mohl požadovat jízdné ve výši 12,-Kč a přirážku k tomuto ve výši 1.000.-Kč. [...] Pro úplnost soud uvádí, že za zcela nehospodárné považoval odročit jednání a provést výslech navrhovaného svědka (viz podání žalobce ze dne 25.1.2010)‚ když s ohledem na odstup času - více než jeden rok, a množství přestupků, které přepravní kontrolor denně řeší, lze důvodně očekávat, že si na daný konkrétní případ nebude pamatovat a pro meritum věci by tedy takový důkaz byl bez významu, Pokud by si podrobnosti pamatoval, pak byl soud nemohl než usuzovat na jeho nevěrohodnost. [...] Z uvedených důvodů tedy soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl."

III.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Obvodnímu soudu pro Prahu 5, leč bezvýsledně.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (srov. čl. 83 Ústavy).

Se zřetelem k těmto zásadám se Ústavní soud zpravidla nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. K tomu může dojít obvykle tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s důkazy, jež soud provedl

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K věci samé - co do konkrétní situace - uvádí Ústavní soud následující:

I jen z rekapitulace provedené pod bodem II tohoto usnesení plyne, že Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí hodnotil nashromážděné důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Zjevně přitom usoudil, že za situace, kdy na jedné straně je soudu předložena platná a označená jízdenka platící pro dopravní prostředky stěžovatele [byť technologie označování jízdenek používaná stěžovatelem má toliko omezenou verifikační hodnotu - srov. k tomu níže] a na druhé straně je soudu navrhován důkaz (výslechem kontrolora jízdenek), jenž ovšem může soudu přinést toliko zprostředkované informace, pak obvodní soud podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybil, upřednostnil-li při svém rozhodování předložený jízdní doklad a výslech uvedeného svědka neprováděl. Je totiž případné se domnívat, že svědectví příslušného kontrolora v této věci nedokáže vyvrátit skutečnost, že vedlejší účastnice disponuje platným a označeným jízdním dokladem, což ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel. Technologie tehdy použitá (či dosud používaná) stěžovatelem k označení jízdenek přitom zjevně neumožňuje - jak plyne z kopie jízdenky ve spisu - určit přesně, kdy k označení jízdního dokladů došlo; to však nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, která k označení jízdenky byla nucena technologii stěžovatele použít. Pokud stěžovatelem používaný systém umožňuje v ústavní stížnosti naznačenou manipulaci s označováním jízdních dokladů, pak sama tato okolnost nemůže být důvodem zpochybnění platnosti jízdenky předložené vedlejší účastnící, a nelze z ní spolehlivě dovozovat, že táž označila jízdenku až v průběhu kontroly. Tak ostatně posuzoval celou situaci i obvodní soud.

Obvodní soud si v odůvodnění svého rozhodnutí - v této souvislosti - správně povšiml - byť se tímto aspektem podrobněji nezabýval - že v zápise o provedené přepravní kontrole je uvedeno, že vedlejší účastnice jízdenku neměla, kdežto v řízení před soudem naopak stěžovatel tvrdil, že (nepřestupnou!) jízdenku sice měla, ale tuto si neoznačila (srov. č.l. 9 - 10). Zarážející rovněž je, že se stěžovatel v řízení před obvodním soudem vůbec nezmiňuje - na rozdíl od řízení před Ústavním soudem - o tak zásadní okolnosti jako je přítomnost Policie ČR, která měla být k inkriminované kontrole jízdenek dodatečně přivolána, či o tom, že žalovaná při zmiňované jízdě bez platně označeného dokladu cestovala se skupinou lidí chovajících se značně nevhodně, prý pod vlivem alkoholu.

Se zřetelem k těmto úvahám tedy nelze - podle mínění Ústavního soudu - souhlasit se stěžovatelem, že obvodní soud svévolně hodnotil jím navrhované důkazy, resp. že je bez náležitých důvodů neakceptoval. Ústavní soud tedy dovozuje, že ani obecné postuláty obsažené ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu (v němž se jednalo o trestněprávní věc) nebyly v právě posuzovaném případě porušeny.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru