Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1622/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Náklady řízení
advokát/odměna
vyloučení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1622.10.1
Datum podání04.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.1, § 7, § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 137 odst.2, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1622/10 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. N., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2010, čj. 12 Co 146/2010 - 161, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 1. 2010, čj. 13 C 342/2005 - 153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jako zasahujících do jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), práva na legitimní očekávání ochrany majetku zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a svobody výkonu advokacie a práva podnikat, zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka, jako advokátka ustanovená soudem žalobkyni, vyúčtovala u obecných soudů na odměně a náhradě hotových výdajů 113.323,- Kč. Hodnotu úkonu právní pomoci určila podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále "advokátní tarif"), z ceny věcí vylučovaných z výkonu rozhodnutí v době započetí jejího výkonu právní služby, ohodnocených znaleckým posudkem na částku 495.131,- Kč. Pokud advokátní tarif stanovuje principy tzv. mimosmluvní odměny advokáta, pak u řízení, jejichž předmětem je penězi ocenitelná věc, je třeba postupovat podle § 7 a § 8 odst. 1 tohoto tarifu. Závěr obecných soudů o tom, že jde o věc, kterou lze ocenit jen s nepoměrnými obtížemi (za situace, kdy byl součástí spisu znalecký posudek), je postupem, kterým zasáhly do jejího práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Na podporu svých tvrzení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05, ze dne 1. 4. 2006.

II.

Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 13 C 342/2005 Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako advokátka, byla usnesením zmíněného okresního soudu ze dne 5. 6. 2007, čj. 13 C 342/2005 - 38, ustanovena zástupkyní žalobkyně ve sporu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Po skončení sporu podala u téhož soudu návrh na přiznání odměny ve výši 113.323,- Kč. Usnesením ze dne 26. 1. 2010, čj. 13 C 342/2005 - 153, jí okresní soud přiznal odměnu ve výši 13.923,- Kč. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni, usnesením ze dne 6. 4. 2010, čj. 12 Co 146/2010 - 161, usnesení okresního soudu potvrdil se závěrem, že odměna stanovená okresním soudem podle § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu tak, že sazba za jeden úkon právní služby činí 1.000,- Kč, je vypočtena správně. K argumentaci stěžovatelky, že úkon právní služby měl být počítán z finanční hodnoty předmětu sporu, konstatoval, že v řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí není zapotřebí ocenění těchto věcí, ale jen důkaz o tom, že v době jejich soupisu exekutorem byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Hodnotu věcí v době podání žaloby by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a ze znaleckého posudku, předloženého v průběhu řízení, nebylo možné vycházet, protože pocházel již z roku 1991.

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byla jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud proto zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy a pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Je proto výlučnou doménou obecných soudů rozhodovat o nákladech řízení, jejichž součástí jsou i náklady právního zastoupení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí, s výjimkou případů, kde došlo k procesnímu excesu, který nemá povahu běžného porušení podústavního práva (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04, ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) či I. ÚS 142/06, ze dne 26. 10. 2006).

Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli podle § 9 odst.1, jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně právně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelky, zejména do práva na legitimní očekávání, požívající ochrany jako integrální součásti majetkových práv.

Podle § 137 odst. 2 OSŘ k nákladům řízení patří i odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle § 140 odst. 2 OSŘ, byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V posuzované věci je určující, zda při určení odměny stěžovatelky měly obecné soudy vycházet z hodnoty věcí, navržených k vyloučení. Řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou uvedené věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Důvodem vylučovací žaloby je tedy takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Cena věci nemá v této věci určující úlohu, rozhodující je její popis ve smyslu přesné individualizace.

Obecné soudy nepochybily, pokud odměnu stěžovatelky určily bez ohledu na znalecký posudek (vyhotovený již 14. 5. 1991). Ten totiž nebyl pro řízení o vyloučení věcí nutný a jeho "důkazní hodnota" spočívala snad jen v popisu věcí, které tvořily předmět sporu. Pokud při výpočtu odměny postupovaly odlišně od přesvědčení stěžovatelky a své právní závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatelka přinesla již v rámci své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, přičemž Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, se s nimi vyrovnal způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Stačí tedy odkázat na adekvátní a srozumitelné odůvodnění jeho rozhodnutí a je zbytečné rozebírat podstatu stěžovatelčiny polemiky se závěry obecných soudů, pokud jejich postupem nedošlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

Stěžovatelkou citované rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 763/05, ze dne 1. 4. 2006, pak na její věc zjevně nedopadá, neboť se týká aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, při určení odměny advokáta ustanoveného soudem.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Naděžda Řeháčková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru