Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1621/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1621.11.1
Datum podání02.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7, § 11 odst.1 písm.a, § 6 odst.2

40/1964 Sb., § 724

85/1996 Sb., § 56a odst.3

99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2, § 213 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1621/11 ze dne 23. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Středočeská realitní, s. r. o., IČO: 27381129, se sídlem Říčany, Olivova 1888, zastoupené JUDr. Janem Sedláčkem, advokátem se sídlem Lerchova 3, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 10. 2010, č. j. 11 C 39/2010-55, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 22 Co 10/2011-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 69.018,- Kč s přísl. od 1. 2. 2009 (výrok I.). Dalším výrokem (II.) bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 27.408,- Kč.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl napadený rozsudek okresního soud potvrzen jako správný. Dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 23.568,- Kč.

Rozhodovací důvody napadených rozsudků budou konkretizovány - mimo jiné -v následujícím bodě tohoto usnesení, stejně jako obsah ústavní stížnosti.

Konkrétně šlo o žalobu na zaplacení příslušné částky z titulu nezaplacení odměny a náhrady hotových výloh za zastupování advokátkou. Obecné soudy dovodily, že byla uzavřena příkazní smlouva dle § 724 a násl. obč. zák. mezi žalobkyní jako advokátkou a stěžovatelkou. Žalobkyně své povinnosti vyplývající pro ni z příkazní smlouvy řádně splnila, neboť poskytovala stěžovatelce právní služby a jejich cenu jí řádně vyúčtovala tak, jak to odpovídá ustanovením o mimosmluvní odměně ve smyslu advokátního tarifu s tím, že počet účtovaných právních úkonů odpovídá výkonu advokacie podle provedených listinných důkazů. Stěžovatelka však svůj závazek zaplatit za poskytnuté právní služby řádně a včas nesplnila, a proto soudy návrhu žalobkyně vyhověly.

II.

Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka koncipuje ústavní stížnost tak, že nejdříve své námitky směřuje pouze proti napadenému rozsudku Okresního soudu Praha - východ, pak pouze proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze.

Tu Ústavní zdůrazňuje, že podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc nelze zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Řízení před soudem prvního a druhého stupně však nelze pojímat izolovaně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek (srov. již jen fakt, že rozhodnutím odvolacího soudu může být předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno). Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvláště (jako činí stěžovatelka); tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva svobody jednotlivce.

V této souvislosti je namístě reagovat na námitku stěžovatelky, že bylo porušeno ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nedostatkem odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně; pokud by byla tato tvrzená chyba napravena soudem odvolacím, který se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a relevantně vypořádal, bylo by tím dodržení základních práv stěžovatelky zajištěno. Postupem obecných soudů jako celku by tedy k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Pokud by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i přesto, že v řízení jako celku by již vady neexistovaly (tím méně protiústavního charakteru), jednalo by se o projev nepřiměřeného formalismu.

V tomto kontextu nahlížel Ústavní soud na nyní posuzovanou věc. Tedy, Ústavní soud nepovažoval za klíčové, zda tu kterou skutečnost či argument uvedl soud prvního či druhého stupně; v zásadě je významné, zda jsou relevantní údaje obsaženy v řízení jako celku, tedy ať již v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nebo v napadeném rozsudku soudu odvolacího. (Poznámka: To se přirozeně netýká případů, kdy by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.)

1) Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že v napadeném rozhodnutí okresního soudu (v jeho odůvodnění) základní, dále uvedené náležitosti, scházejí. Tu Ústavní soud uvádí, že to byl právě (především) odvolací soud, který v napadeném rozsudku řádně vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a ze kterých provedených listinných důkazů měl za prokázané, že: a) mezi žalobkyní a stěžovatelkou byla uzavřena příkazní smlouva podle § 724 a násl. obč. zák.; b) že žalobkyně právní služby a jejich cenu řádně vyúčtovala tak, jak to odpovídá ustanovením o mimosmluvní odměně ve smyslu advokátního tarifu s tím, že počet účtovaných právních úkonů odpovídá výkonu advokacie (zejména uvádí, ze kterých provedených listinných důkazů má za prokázané, že žalobkyně obstarávala podklady potřebné pro sepis kupní smlouvy mezi stěžovatelkou, jako prodávající a panem M. Ř., jako kupujícím, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil); c) že podle § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tu kterou částku. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v kontextu s napadeným rozsudkem okresního soudu zcela dostačující.

2) Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud v odůvodnění rozsudku nevysvětluje, proč neprovedl i další navržené důkazy.

Tu však již stěžovatelka neuvádí, které její konkrétní důkazní návrhy okresní soud bez věcného odůvodnění neprovedl. Úkolem Ústavního soudu totiž nemůže být perfekcionalisticky pročítat spis a usilovat o rozklíčování neurčité námitky stěžovatelky. Ostatně, tím by Ústavní soud umožňoval obcházet institut povinného advokátního zastoupení před Ústavním soudem.

Pokud snad měla stěžovatelka na mysli návrhy důkazů, mající za cíl zpochybnit závěr o uzavření smlouvy o právní pomoci mezi ní a žalobkyní (advokátkou), odvolací soud jejich nepřipuštění řádně odůvodnil, neboť vysvětlil jejich nadbytečnost (srov. str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu); to měl zjevně na mysli i okresní soud, pokud příslušným důkazním návrhům stěžovatelky nevyhověl.

3) Stěžovatelka dále tvrdila, že: "v odůvodnění rozsudku soud opisuje skutkový přednes žalobce, jak je uveden v protokolu z jednání před soudem dne 7.10.2010, a to včetně chyby ve výpočtu, u které se zjevně nejedná o chybu v psaní, či o chybu početní, ale o chybné použití právní normy, když uvádí: "Podle §7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 2,513.200,-Kč Částku 18.300,-Kč (z předmětu advokátní úschovy), a z tarifní hodnoty 2,800.298y-Kč částku 19.501,-Kč (z celkové ceny předmětu kupní smlouvy).".

Stěžovatelka opět blíže neuvádí, v čem je příslušná pasáž napadeného rozsudku okresního soudu chybná (tedy nespecifikuje tvrzenou chybu ve výpočtu). I taková námitka je proto neurčitá, je neodůvodněná.

Pokud tím snad měla stěžovatelka na mysli, že správně měla být uvedena částka 18.380,- Kč jako sazba mimosmluvní odměny (okresní soud uvedl částku 18.300,- Kč), tu Ústavní soud poznamenává, že tuto částku již ve správné výši upravil odvolací soud (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Navíc, okresní soud takto dokonce uvedl částku nižší, než byla žalobkyně oprávněna stěžovatelce účtovat (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu); zjevně vycházel z návrhu žalobkyně, jak sama stěžovatelka uvádí. Tedy, ani zde nelze porušení základních práv a svobod stěžovatelky shledávat.

4) Stěžovatelka rovněž namítla, že napadený rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, porušující ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Lze patrně připustit, že napadený rozsudek okresního soudu byl dosti stručný. Ovšem, jak již Ústavní soud naznačil v textu shora, i kdyby snad v projednávané věci nebylo ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. stručným odůvodněním rozhodnutí soudu prvého stupně plně respektováno, pak by byla tato chyba napravena soudem odvolacím, neboť odůvodnění jeho rozsudku je v kontextu s prostupňovým rozhodnutím zcela dostačující.

Postupem obecných soudů jako celku tedy ani v tomto směru k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

5) Stěžovatelka dále prohlásila, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v odvolání.

Ani zde Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, neboť odvolací soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal řádně; to plyne i z porovnání obsahu odvolání (č. l. 58-61) s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, na které Ústavní soud odkazuje.

6) Stěžovatelka namítá, že krajský soud hodnotil důkazy bez jejich provedení, neboť v napadeném rozsudku uvedl: "Tyto důkazy, jak jsou výše popsány, považuje odvolací soud za rozhodující pro rozhodnuti v této věci, přičemž další důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně jako například emailová korespondence žalobkyně s třetími osobami, nemohou zjištěný skutkový stav ani právní posouzení věci nijak zvrátit.".

Tu stěžovatelka přehlíží, že samotné hodnocení důkazů (byť bez jejich opakování) neporušuje základní práva účastníka řízení. Taková situace je běžná. Aby mohl odvolací soud přezkoumat správnost skutkových závěrů nalézacího soudu, pak z povahy věci důkazy (před nalézacím soudem provedené) hodnotí i sám. Pokud nedospěje k odlišným skutkovým závěrům než nalézací soud, není povinen již jednou provedené důkazy opakovat; pouze v opačném případě by tak učinit musel.

To ostatně plyne i z práva podústavního. Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem ukládá odvolacímu soudu povinnost zopakovat dosud provedené důkazy jen tehdy, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podmínky aplikace tohoto ustanovení však splněny nebyly, protože odvolací soud se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ztotožnil.

Řečeno z pohledu ústavněprávního, toliko tehdy, jestliže soud druhého stupně přehodnotí dokazování, aniž by důkazy zopakoval a umožnil účastníku řízení se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožňuje mu tím - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obranu a zakládá tím protiústavnost (srov. např. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09).

7) Stěžovatelka rovněž kritizuje údajnou nepřezkoumatelnost následující pasáže napadeného rozsudku krajského soudu: "Jak vyplývá z vyúčtování právní pomoci, tak v období od 9.6.2008 do 4.11.2008 žalobkyně učinila řadu úkonů spočívajících nejen v sepisu kupní smlouvy na nemovitost a smlouvy o advokátní úschově listin a následně kupní ceny, ale též v dalších úkonech, kdy jednala v zastoupení žalovaného s bankou v otázce advokátní úschovy, jednala s katastrálním úřadem, jednala s finančním úřadem.".

Stěžovatelka současně zvýrazňuje (tučným písmem) následující sousloví obsažené v citované pasáži odůvodnění rozsudku krajského soudu: "učinila řadu úkonů" a "v dalších úkonech". Tím má (snad) na mysli nepřezkoumatelnost citovaných sousloví. Tu se však mýlí. Tato sousloví jsou samotným odvolacím soudem v napadeném rozsudku specifikována, dokonce i v pasáži citované stěžovatelkou: šlo tedy nejen o sepis kupní smlouvy na nemovitost, sepis smlouvy o advokátní úschově listin a následně kupní ceny, ale např. i o jednání v zastoupení stěžovatelky s bankou v otázce advokátní úschovy, jednání s katastrálním úřadem, jednání s finančním úřadem. V dalších částech napadeného rozsudku odvolací soud některé tyto úkony žalobkyně opakuje a popřípadě doplňuje o úkony další (srov. např. str. 9: "Žalobkyně jednala s peněžním ústavem ohledně advokátní úschovy, jednala s katastrálním úřadem, když podávala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, jednala telefonicky se žalovaným, podávala daňové přiznání apod...").

8) Dále stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelnou následující pasáž napadeného rozsudku odvolacího soudu: ...je namístě žalobkyni mimosmluvní odměnu za úkon zakotvený v ustanovení §11 odst. 1, písm. a) advokátního tarifu, tedy za převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, přiznat.".

I tato pasáž odvolacího soudu je však plně přezkoumatelná, neboť následuje tato konkrétní argumentace: "Jednání žalobkyně pro žalovaného nesestávalo pouze z prostého sepisu listiny, ale žalobkyně pro žalovaného poskytla komplexní právní služby, kterými mu umožnila naplnit účel uzavřené kupní smlouvy s třetí osobou a zajistila za žalovaného i splnění dalších povinností například ve vztahu k daňovému orgánu, které z této uzavřené kupní smlouvy vyplývaly." (srov. napadené rozhodnutí krajského soudu, str. 8).

9) Dále stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelnou i následující pasáž napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Pokud žalobkyně žalovanému v souvislosti s právní pomoct ve věci uzavřené kupní smlouvy, smlouvy o advokátní úschově listin a následně kupní ceny a dalších navazujících úkonů vyúčtovala celkem částku 69.018,-Kč, lze jednoznačně tento její nárok považovat za legitimní a výše označenými důkazy za prokázaný.".

Avšak, i tato pasáž napadeného rozsudku odvolacího soudu plně přezkoumatelná je; je obsažena až v závěru napadeného rozsudku (str. 10), leč předtím jí systematicky předchází podrobná a přesvědčivá konkrétní argumentace odvolacího soudu, která k přijetí citovaného závěru vedla.

10) Konečně, stěžovatelka napadá právní názor odvolacího soudu, dle kterého sepis "smlouvy o advokátní úschově listin a následně kupní ceny" je úkonem právní pomoci a žalobkyni tak za něj náleží mimosmluvní odměna. Tento právní názor označuje stěžovatelka za zjevné a neodůvodněné vybočení z výkladových standardů a ze soudní praxe.

Tu Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud vybočil z výkladových standardů a ze soudní praxe, musela by tvrzený výkladový standard a soudní praxi alespoň minimálně odůvodnit. To však nečiní. Ústavní soud sice není vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, leč to nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. § 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 o.s.ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech v úvahu přicházejících porušení základních práv a svobod, aniž by stěžovatel musel protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a opřít své tvrzení o přesvědčivé argumenty, s prima facie ústavněprávní relevancí.

Ostatně, pokud stěžovatelka zpochybňuje názor použitý odvolacím soudem, pak otvírá spor jen o výklad podústavního, resp. podzákonného práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Z hlediska ústavního vymezení svých pravomocí a působnosti není zásadně věcí Ústavního soudu, aby řešil event. sporné otázky práva podústavního.

Tu je však namístě dodat, že odvolací soud svůj právní názor - dle kterého sepis smlouvy o advokátní úschově listin a následně kupní ceny je úkonem právní pomoci a žalobkyni tak za něj náleží mimosmluvní odměna - odůvodnil (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a to na rozdíl od stěžovatelky. V příslušné pasáži napadeného rozsudku odvolací soud přesvědčivě argumentačně vyvrátil názor stěžovatelky (uplatněný v odvolání), že smlouvu o advokátní úschově listin a následně kupní ceny jí měla žalobkyně vyúčtovat dle § 6 odst. 2 advokátního tarifu upravujícího správu majetku. Tu odvolací soud vysvětlil, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o správě majetku předpokládaná § 56a odst. 3 zákona o advokacii.

III.

Ústavní soud uzavírá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - zjistiv, že základní práva a svobody stěžovatelky zjevně porušena nebyla - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru