Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1619/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1619.11.1
Datum podání02.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.1, § 89


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Parasky, soudního exekutora se sídlem Exekutorský úřad Most, Budovatelů 2957/108, zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 38, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3.2011, čj. 25 Co 528/2010 - 84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 9 odst. 1, v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 1 a čl. 95 Ústavy. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že Krajský soud v Hradci Králové (dále "odvolací soud") změnil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále "soud prvního stupně") tak, že mu nepřiznal nárok na náhradu nákladů exekuce, protože oprávnění zastavení exekuce nezavinili. Podle stěžovatele se odvolací soud "nevyjádřil" v tom, jak jej tedy "zavinil" on, jako exekutor, když výsledkem je, že tyto náklady nese. Soud prvního stupně přitom uložil zaplatit náklady exekuce v částce 7.800,- Kč oprávněným, neboť její zastavení zavinili předložením nevykonatelného exekučního titulu. Výklad podaný obecnými soudy je tak, podle stěžovatele, jednak v rozporu s ustanovením § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále "exekuční řád"), jednak s i principem úplatnosti výkonu exekuční činnosti podle § 3 exekučního řádu, neboť neuhrazené náklady jdou k tíži ostatního majetku exekutora, aniž by byl za takové faktické vyvlastnění jakkoliv odškodněn.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 2. 2010, čj. 32 Nc 10692/2008 - 57, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2010, čj. 32 Nc 10692/2008 - 60, určil, že oprávnění jsou povinni nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč. K jejich odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 3. 2011, čj. 25 Cdo 528/2010 - 84, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznal.

III.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Jako orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí (sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by napadené rozhodnutí mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně pokud by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě pokud by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo pokud by se jednalo o rozhodnutí mající povahu svévole.

V předmětné věci však zjevně k takovému pochybení nedošlo, neboť odvolací soud srozumitelně uvedl, že zavinění oprávněných na zastavení exekuce by bylo možno předpokládat pouze pokud by nerespektovali požadavek náležité opatrnosti při podávání návrhu na nařízení exekuce. To jim nelze v tomto případě vytýkat, protože pochybení v doložce právní moci bylo způsobeno Okresním soudem v Hradci Králové. Oprávnění jednali v důvěře v tento úkon jako úkon veřejné moci a zavinění zastavení exekuce jim tak nelze přičítat.

Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. V souladu s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu je citovaným stanoviskem I. senát, projednávající tuto ústavní stížnost, vázán.

Ústavní soud proto uzavírá, že skutečnost, že odvolací soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti nezakládá. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo, proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru