Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1613/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1613.18.1
Datum podání10.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1613/18 ze dne 4. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 č. j. 55 Co 469/2017-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Tato újma měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu vydírání, které však neskončilo pravomocným odsouzením. Policie České republiky usnesením ze dne 7. 9. 2015 trestní věc odložila s tím, že nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 12 C 92/2016-101 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 13 000 Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III.). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá (výrok I.), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 500 Kč (výrok II.). S ohledem na to, že se vedlejší účastník stěžovateli písemně omluvil, dospěl odvolací soud k závěru, že ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se toto písemné konstatování porušení práva jeví jako dostačující.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze soudem prvního stupně spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Zohlednil přitom, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu náleží tehdy, pokud nelze vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.). V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že újma způsobená krátkodobým nezákonným trestním stíháním stěžovatele (v délce 21 dní, z nichž 14 strávil stěžovatel na dovolené v zahraničí) byla přiměřeně odčiněna již dobrovolnou a v přiměřené lhůtě poskytnutou písemnou omluvou vedlejšího účastníka a že poskytnutí zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti takto vzniklé újmy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatele na konání ústního jednání Ústavní soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že by od tohoto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru