Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1613/08 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1613.08.1
Datum podání30.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1613/08 ze dne 29. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 44, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 3 To 148/2008, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, čj. 10 T 247/2006 - 129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností M. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že pohlavně zneužil svoji nezletilou neteř (dále jen "poškozená") způsobem popsaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let.

Stěžovatel tvrdil, že je usvědčován pouze výpovědí poškozené. Obecným soudům vytkl, že pochybily, pokud její výpovědi uvěřily, neboť obsahovala nesrovnalosti a její nevěrohodnost byla podle názoru stěžovatele potvrzena i výpověďmi svědkyň L. B. a N. Č. Ani soudní znalkyně neuvádí jakékoli narušení psychického vývoje poškozené, ke kterému by v souvislosti s jeho jednáním muselo dojít. Jeho nevinu prokazuje i znalecký posudek z oboru psychiatrie a sexuologie, z něhož vyplývá, že u stěžovatele nebyly zjištěny poruchy sexuální preference typu pedofile.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, a přehodnocoval obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové, zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Může průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhne jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry obecných soudů a věcnou správností napadených rozhodnutí. Jeho námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

Nepřípadnou je námitka stěžovatele, že z trestného činu byl usvědčován jen výpovědí poškozené. Vzhledem k charakteru trestného činu je zřejmé, že jednání stěžovatele byla přítomna pouze poškozená. Nicméně její výpověď nestála osamoceně. Byla podporována dalšími, byť nepřímými důkazy, které tvoří ničím nepřerušený logický řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku a usvědčily stěžovatele (výpověď matky poškozené, z níž byly zjištěny stejné skutečnosti uváděné poškozenou, která se matce s jednáním stěžovatele svěřila; znalecký posudek z odvětví psychologie, z něhož nevyplývá nic, co by svědčilo o nevěrohodnosti poškozené, podporovaný i zprávou ze školy; výpovědi svědkyň L. B. a N. Č.; nebyla zjištěna ani žádná osobní motivace poškozené na trestním stíhání stěžovatele, protože trestná činnost vyšla najevo až s delším časovým odstupem na základě anonymního dotazu poškozené ve škole). Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, a to i z hlediska věrohodnosti poškozené a hodnotící úvahy také řádně rozvedly.

V této souvislosti stěžovatel namítl porušení principu presumpce neviny chráněné v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidla in dubio pro reo). Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady neshledal. V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má, za této důkazní situace, povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Uplatnění této zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud, po vyhodnocení takovéto důkazní situace, dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti neměl.

V projednávané věci obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které měly vliv na konkrétní trestný čin, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které z protikladných výpovědí přisvědčily, uvedly další důkazy na její podporu a na základě důkazních prostředků provedených v řízení dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu pohlavního zneužívání, který byl prokázán výsledky dokazování. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady presumpce neviny (in dubio pro reo) nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.

Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem. Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, stěžovatel měl čas a možnost k přípravě obhajoby, mohl se seznámit s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Nic nenasvědčuje tomu, že by v přezkoumávaném soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru