Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1611/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoul... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/příprava/pokus
trestná činnost
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1611.16.1
Datum podání18.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1611/16 ze dne 12. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem advokátní kanceláře PONCZA | ŠRÁMEK, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 4 Tdo 1610/2015-89, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2015 č. j. 3 To 5/2015-2472 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014 č. j. 37 T 3/2010-2201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdil, že byl soudem nalézacím nespravedlivě uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., (dále jen "trestního zákoník"), ve spolupachatelství (G. K. G.) podle § 23 trestního zákoníku, jehož se dopustili blíže popsaným jednáním ve skutkové větě rozsudku, aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, resp. bylo nově rozhodnuto o odsouzení stěžovatele z podnětu odvolání státního zástupce v jejich neprospěch. Oba obvinění byli uznání vinnými ze spáchání trestného činu vydírání ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), ve formě spolupachatelství. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel podal dovolání, které bylo odmítnuto napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel se domnívá, že interpretace zákona, kterou provedly trestní soudy v jeho případě, je v rozporu s Ústavou a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces tím, že byl postižen za jednání, které nemá trestně právní aspekty a které bylo jen běžným pracovním plněním pokynů nadřízených. Dále tvrdil, že napadená rozhodnutí trpí podstatnými vadami, protože v nich chybí základní zákonné náležitosti, absentuje subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění a cíl takovéhoto jednání kohokoli vydírat. Skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům a stěžejní závěr plyne fakticky pouze z položené sugestivní otázky stěžovateli v průběhu jednání dne 16. 9. 2008 o negativním ovlivnění zakázky jen z pokývání hlavy stěžovatelem (dle výpovědi svědka). Trestní soudy nezformulovaly jasné závěry, jež vyplynuly z hodnocení důkazů, nesprávně právně posoudily jeho věc a i provedené dokazování bylo neúplné (neprovedly navržené důkazy, výslech svědka Ramadaniho v hlavním líčení, zjištění uživatele číselně označené SIM karty atd.). Namítá, že došlo i k opomenutí důkazů a rovněž byla nesprávně stanovena výše škody, případně provize, o níž údajně usiloval. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a tvrdil, že postupem trestních soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

4. Dovolací soud, jakož i soudy nižších instancí, však k rozporům v trestním řízení nepřihlédly a nespravedlivě rozhodly o vině stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.

8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.

9. Ústavní soud nemůže přitakat tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li bezdůvodně provést navržené důkazy, ač skutkový stav věci není zjištěn bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.

10. Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.

11. Podle § 235 odst. 1 trestního zákona se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavce třetího tohoto zákonného ustanovení je užito tehdy, způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo škodu většího rozsahu. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou ve skutkové větě napadeného rozsudku obsaženy všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli stěžovatel a spoluobviněný G. K. G. uznáni vinnými. Vykazuje znak nucení jiného, v daném případě zástupce poškozené společnosti Armatury Group a. s., tím, že jim bude zmařen obchodní kontrakt v hodnotě nejméně 2,5 milionu eur, což zahrnuje znak pohrůžky jiné těžké újmy, aby něco konali, což v daném případě představuje záměr, aby uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení a vyplatili provizi ve výši přes 6 milionů korun, a v téže výši tak poškozené společnosti vznikla škoda velkého rozsahu, jíž částka přes 6 milionů korun je. Rovněž je v ní zahrnuta i subjektivní stránka tohoto trestného činu, úmyslné zavinění, neboť pouze jím je pokryto jednání obou obviněných o předchozí dohodě s dalšími osobami na předmětném jednání a o záměru na základě donucení zástupců poškozené společnosti získat neoprávněné finanční prostředky. Ve skutkové větě je rovněž obsaženo, že šlo o společné a naplánované jednání obou obviněných, což plně potvrzuje i posléze učiněný právní závěr o spolupachatelství na trestném činu, jakož popis skutku je přesný i pro určení stadia trestné činnosti ve formě pokusu. Pochybnosti nevznikly ani o rozsahu škody a způsobu určení její výše jak vyplynulo z odůvodnění odvolacího soudu (str. 10).

12. Ústavní soud akceptuje příklon soudu druhého stupně ke skutkovým závěrům nalézacího soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají dle § 125 odst. 1 trestního řádu. Podle odvolacího soudu je skutek v odsuzujícím výroku dostatečně popsán tak, aby nemohl být zaměněn za skutek jiný. Odvolací soud se nemohl ztotožnit s názorem stěžovatele, že odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné, neboť jeho přezkoumání dle § 254 odst. 1 trestního řádu nečinilo soudu jakékoliv problémy. Soud se náležitě vypořádal s obhajobou stěžovatele.

13. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).

14. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění je zřejmé, jakými právními úvahami se nalézací soud řídil ohledně viny i trestu stěžovatele. Hodnocení důkazů nalézacím soudem nikterak nevybočuje ze zákonného rámce ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatelem navrhované důkazy byly nalézacím soudem správně zamítnuty jako nadbytečné z hlediska zjištění skutkového stavu věci dle § 2 odst. 5 trestního řádu.

15. Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze.

16. Je současně přiléhavé připomenout, že - jak bylo výše řečeno - důvodnost stíhání stěžovatele Nejvyšší soud již prověřil a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat. S ohledem na uvedené závěry dovolacího soudu Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky proti nesprávné právní kvalifikaci skutku, resp. argumenty o neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele posouzeným jako trestný čin vydírání a o neprokázání subjektivní stránky. Tyto výhrady, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, byly i předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil.

17. Ústavní soud poukazuje na závěry dovolacího soudu, z nichž vyplynulo, že uplatněná dovolací argumentace obviněného stěžovatele je z části nedůvodná a z části ji vůbec nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit. V této souvislosti poukázal na znění skutkové věty, která v popisu skutku zahrnuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán stěžovatel vinným, jednak zahrnuje jak stadium trestné činnosti v podobě pokusu, tak i formu spolupachatelství. Námitky směřující k zpochybnění právní kvalifikace činu tak nepovažuje za důvodné. Další námitky mají ryze skutkový charakter a stěžovatel tak zcela pomíjí, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Podstatnou část dovolání proto tvoří tato irelevantní argumentace, jíž stěžovatel nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry soudů, předkládá své vlastní představy o skutkovém ději, a proto dospívá i k jiným závěrům než soudy činné ve věci.

18. Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, naopak je důvodný závěr, že soudy postupovaly plně v souladu s požadavky § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a odůvodnění rozsudku odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu. Postup rozhodujících trestních soudů je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

19. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru