Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 16/97Nález ÚS ze dne 14.05.1997K povinnosti soudů dodržovat zásady spravedlivého procesu (povinnost nařídit jednání v rozumné době)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoud/rozhodování bez jednání
spoluvlastnictví/bezpodílové spoluvlastnictví manželů
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/8 SbNU 37
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.16.97
Datum podání15.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149

99/1963 Sb., § 96, § 114, § 93


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 16/97 ze dne 14. 5. 1997

N 52/8 SbNU 37

K povinnosti soudů dodržovat zásady spravedlivého procesu (povinnost nařídit jednání v rozumné době)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J.

Š. proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 1996,

č.j. 5 C 571/93-45, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

13. 9. 1996, č.j. 16 Co 321/96-59, takto:

Usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 1996, č.j.

5 C 571/93-45, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9.

1996, č.j. 16 Co 321/96-59, se zrušují.

Odůvodnění:

Citovaným usnesením Okresního soudu v Jihlavě bylo zastaveno

řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále

jen "BSM") J. a stěžovatele J. Š. Žalobu na vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kteří byli rozvedeni dne

11. 9. 1992, podala žalobkyně J. Š. Protože však žalobkyně vzala

návrh zpět v rámci přípravného jednání ještě před prvním jednáním

ve věci samé, soud podle ustanovení § 96 odst. 1 a 3 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") řízení zastavil a rozhodl, že

účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Toto usnesení potvrdil napadeným usnesením Krajský soud

v Brně. Podnětem k řízení před krajským soudem bylo odvolání

stěžovatele, který postup okresního soudu označil za nesprávný

a nezákonný, neboť návrh na zahájení řízení byl prý podán dne 25.

5. 1993 a řízení bylo zastaveno dne 13. 6. 1996, tj. po více než

třech letech. Po celou dobu soud údajně jednal, proběhlo 8 jednání

a přestože byl protokol označen pouze jako "protokol o přípravě

jednání", lze prý těžko tvrdit, že ve věci, projednávané tři roky

soudem, šlo pouze o přípravu k jednání. Soud se stěžovatele ani

nedotázal, zda se zpětvzetím návrhu souhlasí; s tím by však

stěžovatel souhlasit nemohl, neboť již uplynula doba tří let od

právní moci rozsudku o rozvodu manželství a stěžovatel by již

proto nemohl podat žalobu na vypořádání BSM.

V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že podle

ustanovení § 114 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu připraví jednání

senátu tak, aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném

jednání. Navrhovatel může vzít za řízení návrh na jeho zahájení

zcela zpět a v takovém případě soud řízení zastaví. Nesouhlas

odpůrce se zpětvzetím návrhu není účinný, dojde-li ke zpětvzetí

návrhu dříve, než začalo jednání. Z obsahu spisu je prý

nepochybné, že jednání ve věci zahájeno nebylo a žalobkyně tedy

mohla se svým návrhem disponovat bez ohledu na stanovisko

stěžovatele. Příprava jednání není z časového hlediska nijak

zákonně omezena, a proto prý nelze soudu I. instance vytýkat

nesprávnost jeho postupu. K argumentaci stěžovatele, že ke

zpětvzetí návrhu došlo až po třech letech po nabytí právní moci

rozsudku o rozvodu manželství a on se již nemůže domáhat

vypořádání BSM, soud uvedl, že návrh žalobkyně byl podán 25. 5.

1993, manželství bylo pravomocně rozvedeno 8. 10. 1992

a v mezidobí prý měl stěžovatel sám možnost obrátit se se svým

návrhem na vypořádání BSM na soud a zajistit si tak rozhodnutí ve

věci, "ohledně níž nebyla mezi účastníky shoda".

Obě citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel

ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že od podání návrhu okresní

soud s účastníky ve věci jednal, od listopadu 1993 do června 1996

proběhlo 8 jednání a během nich byly probrány všechny položky. Lze

tedy stěží přistoupit na názor soudu, že ve věci projednávané tři

roky soud jednání toliko připravoval. V rámci těchto jednání

stěžovatel prokazoval, že jeho bývalá manželka má v držení většinu

dříve společných věcí a úspor. Soud prý proto za situace, kdy se

během tří let postupně zabýval všemi majetkovými položkami, neměl

zastavit řízení bez stěžovatelova souhlasu, neboť byl povinen

přihlédnout k tomu, že mu tím s ohledem na tříletou prekluzivní

lhůtu zabránil v možnosti podat v této věci žalobu. Postupem obou

soudů se stěžovatel cítí dotčen ve svých základních právech,

upravených zejména v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst.

3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Dále prý došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České

republiky a ustanovení §§ 2 a 100 o.s.ř., z nichž vyplývá, že

soudy mají zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo

k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických

a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto

osob (§ 2) a že jakmile bylo řízení zahájeno, má v něm soud

postupovat i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji

projednána a rozhodnuta (§ 100 odst. 1).

Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Jihlavě, Krajský soud v Brně - a vedlejší účastník J. Š.

Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření uvedl, že v řízení

o vypořádání BSM je v počátečním stadiu nejproblematičtější

otázkou jeho rozsah a soud se proto snaží v rámci přípravy jednání

alespoň rámcově zjistit, které věci jsou sporné a ohledně kterých

bude třeba provádět podrobnější dokazování. Cílem této přípravy je

prý jednat v jednací síni co nejúsporněji a nejrychleji

o otázkách, jež zůstaly přes snahu o smírné vyřízení věci sporné.

Účastníci řízení a jejich právní zástupci byli vždy upozorněni na

to, že jde pouze o přípravu jednání, vždy obdrželi opis protokolu

a stěžovatel proti způsobu řízení nevznesl žádné námitky.

Stěžovatelovo právo prý proto dotčeno nebylo. Okresní soud netrvá

na ústním jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Brně si byl - jak uvádí ve svém vyjádření

- sice vědom toho, že postup okresního soudu vybočoval z běžného

postupu při projednávání věci, pokud jednal v rámci přípravy

řízení "tak dlouhou dobu", ale to prý nic nemění na skutečnosti,

že ve věci nebylo formálně předsedou senátu jednání zahájeno.

Odvolací soud tedy nemohl rozhodnout jinak, než učinil. Krajský

soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastnice řízení J. Š. pokládá ústavní stížnost za

nedůvodnou, neboť soudy obou stupňů postupovaly v souladu

s o.s.ř. a řízení bylo zastaveno až po zpětvzetí návrhu na

zahájení řízení. Důvodem zpětvzetí návrhu prý byla skutečnost, že

J. Š. neměla dostatečné prostředky pro to, aby vedla dlouhodobý

soudní spor, neboť stěžovatel nebyl ochoten přistoupit na

mimosoudní dohodu. Vedlejší účastnice netrvá na ústním jednání

před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými

usneseními obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 4, čl. 36

odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl.

95 Ústavy.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené

omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu. V tomto směru však Ústavní soud

neshledal, že by citované základní právo bylo porušeno, neboť se

vztahuje k otázkám vyvlastnění a omezování vlastnického práva ve

veřejném zájmu, nikoliv tedy na občanskoprávní sporné řízení

ohledně vypořádání BSM. K porušení čl. 11 odst. 4 Listiny proto

dojít nemohlo a v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná.

Ustanovení čl. 36, 37 a 38 Listiny jsou systematicky zařazena

v hlavě páté, nazvané "Právo na soudní a jinou právní ochranu"

a ve své podstatě představují součást komplexního práva na

spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3

jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Podle čl. 38 odst. 2

Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen

v případech stanovených zákonem.

Stěžovatel rovněž uvádí, že byly porušeny čl. 90 a čl. 95

Ústavy ČR. Podle čl. 90 jsou soudy povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl.

95 odst. 1 (odst. 2 z povahy věci nepřipadá v úvahu) je soudce při

rozhodování vázán zákonem: je oprávněn posoudit soulad jiného

právního předpisu se zákonem. Byť oba citované články s právem na

spravedlivý proces velmi úzce souvisejí, nelze přehlédnout

skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy

("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují

základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje

principy činnosti soudů.

Za tohoto stavu nepovažoval Ústavní soud za nutné zabývat se

otázkou, zda citované články 90 a 95 Ústavy ČR byly porušeny

a v dalším zkoumání se soustředil pouze na posouzení toho, zda

napadenými usneseními obecných soudů nedošlo k porušení

stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve výše uvedeném smyslu.

Ústavní soud se zaměřil zejména na otázku přípravy jednání

před Okresním soudem v Jihlavě. Jak vyplynulo z příslušného

soudního spisu, během tří let, kdy tzv. příprava jednání

probíhala, bylo sepsáno nikoli jen osm protokolů o přípravě

jednání, jak mylně uvádí stěžovatel, ale dokonce deset protokolů

(o přípravě jednání), přičemž v rámci posledního protokolu

o přípravě jednání ze dne 13. 6. 1996 vzala J. Š. svůj návrh na

zahájení řízení zpět.

Po prostudování soudního spisu však Ústavní soud - na rozdíl

od stanoviska obecných soudů - dospěl k názoru, že v uvedených

případech fakticky o přípravu jednání nešlo, a to ani z hlediska

časového ani z hlediska obsahového. V prvé řadě lze konstatovat,

že tzv. příprava jednání trvala po nepřiměřeně dlouhou dobu tří

let, což ve svém vyjádření připustil i krajský soud. Podle

přesvědčení Ústavního soudu však i z hlediska obsahového začasté

šlo o skutečná jednání, nikoliv pouze jejich přípravu. Jak totiž

vyplývá z jednotlivých protokolů o tzv. přípravě jednání,

účastnili se jich všichni účastníci řízení i se svými právními

zástupci, v jejich rámci byly kladeny dotazy (např. č.l. 10, 11,

14 soudního spisu), jednání byla odročována za účelem obstarání

dalších písemných důkazů (např. zprávy od České spořitelny o tom,

z jaké vkladní knížky byl učiněn převod částky 9 418,70 Kč dne

26. 2. 1993 na vkladní knížku č. 604050), jejich odročování byla

protokolována jako "odročení jednání" (tj. nikoliv přípravy

jednání), součástí předmětných protokolů jsou i dohody účastníků

řízení (např. č.l. 31, 33), některé položky byly probírány

opakovaně a účastníci se k nim vyjadřovali (č.l. 37). I když

v obecné rovině jsou některé tyto úkony v rámci přípravy jednání

zřejmě myslitelné, v konkrétní souzené věci šla aktivita soudu

a účastníků tak daleko, že ani obsahově (ani časově) již

o přípravě jednání hovořit nelze.

Uvedeným postupem tedy okresní soud v podstatě popřel samotný

smysl přípravy jednání, které má sloužit k tomu (§ 114 o.s.ř.),

aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném zasedání.

Za tím účelem předseda senátu zpravidla zjistí stanovisko odpůrce,

popř. se pokusí o smírné vyřešení případu, zkoumá splnění podmínek

řízení a dbá o odstranění nedostatků a neúplností v návrzích

účastníků, zajistí, aby bylo možno při jednání provést potřebné

důkazy a činí jiná vhodná opatření. Z příslušného soudního spisu

však vyplývá, že postupem okresního soudu nebylo citované

ustanovení o.s.ř. dodrženo a tím byl i zpochybněn samotný smysl

přípravy jednání, resp. rozlišování "přípravy jednání" a "jednání"

samotného.

Lze souhlasit s názorem okresního soudu, obsaženým v jeho

vyjádření k ústavní stížnosti, že v rámci přípravy jednání je

nutné alespoň rámcově zjistit, které věci jsou sporné a ohledně

kterých bude třeba provádět podrobnější dokazování. Za "rámcové

zjištění" však nelze považovat 10 faktických jednání konaných po

dobu 3 let, kdy dokazování výslechem účastníků ve skutečnosti

proběhlo, byť bylo formálně protokolováno, že jde o vyjádření

účastníků. Pokud tedy o.s.ř. hovoří o tom, že cílem přípravy

jednání je, aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném

jednání, není tím nepochybně zamýšleno, že značná část procesu

dokazování by se měla přesunout do přípravy jednání. Postup

okresního soudu v tomto směru proto nelze akceptovat.

Je třeba zdůraznit, že podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva

a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů

obecných. Je tedy jejich povinností, aby - se zřetelem ke

konkrétní situaci - respektovaly i zásady spravedlivého procesu ve

smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Je pravda, že v souzené věci,

která se týká vypořádání BSM, lze akceptovat rozsáhlejší přípravu

jednání než u většiny jiných sporů. Nicméně - jak již bylo uvedeno

- i krajský soud ve svém vyjádření uznává, že postup okresního

soudu "vybočuje z běžného postupu", neboť soud jednal "tak dlouhou

dobu". Pokud tedy okresní soud v průběhu tří let formálně

nenařídil jednání - byť podle obsahu spisů fakticky ve věci samé

jednal - a tím v souzené věci vzhledem k zákonné nevyvratitelné

domněnce vypořádání BSM vyloučil stěžovatele po uplynutí tří let

od zániku BSM z možnosti podat návrh na jeho vypořádání,

postupoval podle názoru Ústavního soudu v rozporu se zásadami

spravedlivého procesu, jenž tvoří součást základních práv a svobod

stěžovatele. Uvedený následek v souzené věci také nastal, neboť

vedlejší účastnice (žalobkyně) vzala žalobu zpět krátce po

uplynutí zmíněné zákonné tříleté lhůty (§ 149 odst. 4 občanského

zákoníku), na jejíž uplynutí - byť s jinou motivací - při jednání

dne 13. 6. 1996 sama upozornila.

Okresní soud ve svém vyjádření namítal, že účastníci a jejich

právní zástupci byli prý upozorňováni, že jsou ve věci nařizována

přípravná jednání, avšak žádné námitky proti způsobu vedení řízení

prý neměli. Rovněž vedlejší účastnice J. Š. se dovolávala toho, že

stěžovatel měl během řízení možnost požadovat, aby bylo jednání

nařízeno. Tuto argumentaci Ústavní soud nemůže přijmout. Se

zřetelem ke konkrétní situaci - jak je výše uvedeno - bylo

povinností okresního soudu, aby formálně jednání v přiměřené době

nařídil a tak vzhledem k okolnostem věci řádně dostál své ústavní

povinnosti normované v čl. 4 Ústavy. Jen pro úplnost lze

podotknout, že sám stěžovatel již 23. 11. 1993 písemně navrhoval

výslech svědků (E. Š., B. Š., P. Š. a J. Š.), což lze vyložit tak,

že se nařízení jednání domáhal. Stěží je totiž možné rozumně

připustit, že by byl obecný soud v rámci přípravy jednání oprávněn

fakticky vyslechnout nejen účastníky (byť k jednotlivým položkám

BSM), nýbrž i svědky, neboť v takovém případě by procesní rozdíl

mezi přípravou jednání a jednáním samým prakticky ztrácel

jakýkoliv smysl.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými

usneseními Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně bylo

porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající

zejména z ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny

a z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela

vyhověl a obě napadená usnesení zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru