Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 16/06Usnesení ÚS ze dne 07.02.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.16.06
Datum podání20.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 16/06 ze dne 7. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. Nco 220/2005-68,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas napadl stěžovatel v záhlaví specifikované usnesení obecného soudu, kterým bylo rozhodnuto, že blíže označení soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 131/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 187/2005.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vznesl v řízení před obecným soudem námitku podjatosti rozhodujícího soudce jakož i soudců krajského soudu, kteří měli podle rozvrhu práce o této námitce rozhodovat.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením obecný soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Stěžovatel se domnívá, že jeho právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem bylo porušeno, neboť má za to, že lze mít u všech soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. To s ohledem na politický tlak vytvořený na soudce v ČR, který podle názoru stěžovatele prokazatelně ovlivnil rozhodování soudců v jeho věcech.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci se zakládá nikoli pouze na jeho skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, jestliže "lze mít pochybnosti o jeho podjatosti" (správně má být nepodjatosti). Podle stěžovatele je proto třeba také v jeho případě uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti.

Stěžovatel je přesvědčen, že k vyloučení soudců z projednávání jeho věcí postačí, pokud se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a především nestranní soudci. Tyto pochybnosti lze podle stěžovatele opřít o nesporně existující politický a společenský tlak na zamítnutí žalob. Stěžovatel se proto domnívá, že jednání soudů a politiků, kterých si povšimla i média, postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců v ČR obecně. Podle názoru stěžovatele politické špičky vytvářejí a podporují negativní vztah společnosti ke stěžovatelově osobě, k osobě jeho právního zástupce a především k osobám soudců, kteří v minulosti vyhověli jeho žalobě. Politické špičky se nezdráhají (bez bližší znalosti problematiky) prohlašovat, že stěžovatel a jeho otec jsou německé národnosti, že konfiskace byla v jejich případě zcela po právu, že se stěžovatel snaží ve své ziskuchtivosti obejít tzv. Benešovy dekrety, a že každý normální člověk musí vědět, že stěžovatelovy žaloby jsou důvodné. Představitelé moci výkonné a zákonodárné se navíc podle stěžovatele krátce po vynesení rozsudků, vydaných ve prospěch stěžovatele, sešli a ve vzájemné harmonii aktivně hledali cesty, jak zařídit, aby se taková rozhodnutí neopakovala, s tím, že pokud některý ze soudců žalobě vyhoví, ponese odpovědnost za to, že stát musí dotčený majetek vydat.

Výsledky jsou podle stěžovatele známé: od přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, přes tzv. L.K. (zákon č. 120/2004 Sb.), až ke změně nahlížení restitučního zákonodárství Ústavním soudem na základě stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005. Stěžovatel se proto domnívá, že vliv politiků na obecné soudy i Ústavní soud je zcela markantní, obzvláště pokud ti politici, kteří proklamovali nedůvodnost stěžovatelových žalob, vyžadují od všech soudců projednávajících tyto spory podrobné zprávy o stavu věcí, včetně informování o způsobu rozhodování.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušil.

II.

Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovat založil svou ústavní stížnost na premise, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti. Přitom tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje z vlivu, jaký politické špičky zastávající funkce převážně v exekutivě a legislativě, uplatňují na projednávání stěžovatelových žalob, případně jaký negativní obraz o stěžovatelovi a jeho žalobách ve společnosti vytvářejí.

Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Na tomto východisku ostatně spočívá dosavadní judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jak na ni stěžovatel ve své stížnosti odkázal. Nicméně Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

Stěžovatel za tyto skutečnosti považuje právě vliv politických elit na projednávání všech stěžovatelových žalob před soudy v ČR.

K tomu považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že tvrzené aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné.

Tyto tvrzené kroky některých představitelů výkonné či zákonodárné moci však nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím vrchního soudu rozhodováno. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující nepodjatost soudců, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.

Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Tak tomu však v dané věci zřejmě nebylo, resp. existenci tohoto užšího vztahu stěžovatel neprokazoval, dokonce ani netvrdil.

S ohledem na to Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2006

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru