Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1595/10 #1Nález ÚS ze dne 12.08.2010K náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného advokáta při neexistenci řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
odůvodnění
interpretace
Náklady řízení
advokát/odměna
náklady řízení/úhrada nákladů státem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 162/58 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1595.10.1
Datum vyhlášení08.09.2010
Datum podání02.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 9, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 140, § 30 odst.1, § 30 odst.2, § 169


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Projevem přepjatého formalismu je taková aplikace práva, která nesleduje účel práva, ale účel shledává jen v právu samotném (v jeho formě, tj. v textu). Pokud obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení (v otázce odměny ustanoveného advokáta) argumentují výhradně jazykovým výkladem příslušného ustanovení právního předpisu, porušují právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

K porušení ústavního principu rovnosti (čl. 1 Listiny) by došlo tehdy, pokud by obecné soudy v otázce odměny ustanoveného zástupce (advokáta) neodůvodněně diferencovaly mezi ustanovenými advokáty, kteří doporučili klientovi nepodávat žalobu, a ustanovenými advokáty, kteří by takové žaloby formálně podávali a vzápětí je brali zpět.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. S. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. srpna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 8 Cmo 30/2010-47, neboť jím došlo k porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2009, č. j. 10 Nc 710/2008-40 byla odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Usnesením krajského soudu byla stěžovateli jako ustanovenému advokátovi přiznána odměna za zastupování dle § 140 odst. 2 o. s. ř. , respektive mu byla přiznána odměna pouze za dva úkony právní služby, při nichž po poradě s klientem (obchodní společností, které byl ustanoven) doporučil nepodat žalobu. Další jeho nároky za právní služby (studium spisu a náhrada hotových výdajů) prvoinstanční soud stěžovateli nepřiznal. K odvolání stěžovatele pak vrchní soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že stěžovatel nemá nárok na odměnu zastupování ani náhradu hotových výdajů, a to z důvodu neexistence řízení, v němž by bylo možné stěžovateli odměnu, jakož i náhradu nákladů, přiznat.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud zjistil, že vrchní soud založil své rozhodnutí na argumentaci, že z jazykového výkladu § 140 odst. 2 o. s. ř. plyne, že tento předpis normuje jen náklady řízení, přičemž v dané věci klient stěžovatele nezahájil řízení, v němž by mohlo dojít k placení hotových výdajů, potažmo k náhradě těchto výdajů, jakož i odměny vzniklé ustanovenému zástupci, neboť žaloba nebyla vůbec podána. Dle přesvědčení Ústavního soudu je tento názor vrchního soudu projevem přepjatého formalismu, když argumentoval v podstatě pouze jazykovým výkladem a nepřihlížel ke smyslu a účelu práva, kterým je spravedlivě regulovat společenské vztahy.
Ústavní soud dovodil, že pokud je omezena sféra autonomie vůle jednotlivce v zájmu jednotlivce jiného či v zájmu veřejném (v zájmu společnosti), je rozumné a spravedlivé, aby takové omezení bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. jednotlivcem či společností (prostřednictvím státu). Nelze totiž rozumně a spravedlivě požadovat, aby náklady jednoho jednotlivce či společnosti nesl jen jednotlivec druhý, jehož sféra je takto omezována. Z této teleologie pak vychází i samotný § 140 odst. 2 o. s. ř. Ten přirozeně neuvádí, že by snad soudem ustanovený zástupce - advokát měl činit právní úkony směřující k ochraně účastníka řízení zdarma. Naopak, toto ustanovení zakotvuje povinnost státu platit hotové výdaje a odměnu za zastupování advokátem, a to namísto účastníka řízení, který není způsobilý zaplatit advokáta ze svých prostředků, a který mu je proto ustanoven dle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Povinnost zaplatit advokátu hotové výdaje a odměnu za zastupování přebírá stát, neboť je ve veřejném zájmu garantovat, aby nikomu nebylo bráněno v možnosti domoci se ochrany svých práv (a tím i spravedlnosti) jen z důvodu vlastní nemajetnosti.

Napadené rozhodnutí je protiústavní i tím, že porušuje princip rovnosti. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s argumentací stěžovatele a uvedl, že pokud by byla podána formální žaloba, která by byla následně vzata zpět (což by mělo stejné účinky - tedy neexistence meritorního přezkumu), bylo by již řízení zahájeno a odměna a náhrada hotových výdajů by stěžovateli dle logiky vrchního soudu náležela. Stěžovatel však po poradě s klientem, kterému byl ustanoven - doporučil nepodat žalobu a v této souvislosti vykonal výše uvedené procesní úkony, avšak za právní zastoupení mu nebyla přiznána odměna žádná. Jde o rozlišování bez rozumných důvodů, a proto o protiústavní nerovnost. Tato rozumně neodůvodněná diferenciace nadto zakládá nerozumné důsledky; může totiž motivovat ustanovené advokáty, aby své klienty nevedli k tomu, aby nepodávali zbytečné žaloby (a tím i nadbytečně nezatěžovali soudní systém), ale naopak, aby takové žaloby formálně podávali a aby je vzápětí brali zpět, neboť v opačném případě by advokát neměl nárok od státu na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování.

Ústavní soud uzavřel, že vrchní soud při svém rozhodování porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny. Tím, že se dotkl stěžovatelovy sféry majetkové - neboť nebylo realizováno jeho legitimní očekávání na přiznání odměny za zastoupení - porušil zároveň stěžovatelovo právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustavní stížností napadené usnesení krajského soudu pak Ústavní odmítl pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1595/10 ze dne 12. 8. 2010

N 162/58 SbNU 393

K náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného advokáta při neexistenci řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1595/10 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2009 č. j. 10 Nc 710/2008-40 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 30/2010-47, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelově odměně za zastupování Solné jeskyně, s. r. o.

I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 30/2010-47 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 1 a odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 písm. a) bodu i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Napadeným usnesením přiznal krajský soud stěžovateli jako ustanovenému zástupci společnosti Solné jeskyně, s. r. o., odměnu za zastupování, náhradu nákladů a náhradu za DPH ve výši 3 094 Kč. Krajský soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to za první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení dne 29. 6. 2009, a za další poradu s klientem přesahující 1 hodinu dne 13. 8. 2009, tj. 2x 1 000 Kč. Pokud ustanovený zástupce požadoval dále odměnu za úkon právní pomoci, studium spisu dne 3. 8. 2009, dle názoru soudu je tento úkon právní pomoci zahrnut v převzetí a přípravě zastoupení a v této části nebyla odměna zástupci přiznána. Ve smyslu § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nebyly ustanovenému zástupci přiznány cestovní výdaje v souvislosti s cestou advokáta do Prahy dne 13. 8. 2009 za účelem další porady s klientem, neboť nejde o účelně vynaložené náklady; nic nebránilo jednatelům společnosti dostavit se do sídla advokátní kanceláře ustanoveného zástupce. V souvislosti s uvedenou cestou advokáta do Prahy proto nebyla přiznána ani náhrada za promeškaný čas. K přiznané odměně pak soud prvního stupně přiznal 2x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč a dále náhradu za 19% DPH ve výši 494 Kč.

Napadeným usnesením změnil Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatel nemá právo na odměnu za zastupování společnosti Solné jeskyně, s. r. o., a náhradu hotových výdajů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Nc 710/2008. Důvody napadeného usnesení vrchního soudu budou rekapitulovány v textu tohoto nálezu níže.

Obsah ústavní stížnosti bude rovněž rekapitulován v další části tohoto nálezu.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že napadeným usnesením rozhodl o odměně za zastoupení ústavně konformním způsobem. Na námitky stěžovatele nijak věcně argumentačně nereagoval. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko konstatoval, že (jeho) napadené rozhodnutí odpovídá ustanovení § 169 o. s. ř. Důvod změny prvoinstančního rozhodnutí v něm odvolací soud uvedl jednoznačně (tj. neexistenci řízení, v němž by bylo možné stěžovateli odměnu, jakož i náhradu nákladů, přiznat) a odůvodnil, jak k učiněnému závěru dospěl. Ani vrchní soud na námitky uvedené v ústavní stížnosti nereagoval. Vrchní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

S ohledem na to, že byl dán presumovaný souhlas stěžovatele s upuštěním od ústního jednání, že byl dán výslovný souhlas s upuštěním od ústního jednání od dalších účastníků řízení a že nebylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci, Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, od ústního jednání upustil.

II.

1. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením soudu druhého stupně.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci namítá, že v souvislosti s převzetím zastoupení si musel založit spis, zaznamenat si své nové ustanovení právním zástupcem, musel se s předmětnou věcí seznámit (zejména s rozsáhlým materiálem Solné jeskyně, s. r. o., k věci, jenž byl založen ve spise u soudu) a spis musel následně probrat s klientem - jednatelem Solné jeskyně, s. r. o., který mu předložil ke studiu další materiály; to vše učinil za tím účelem, aby mohl klientovi doporučit podání či nepodání žaloby. Již v této fázi řízení mu tedy vznikly náklady za jednotlivé úkony ve věci, které by měly být přiznány právě v rámci odměny právního zástupce. Stěžovatel je též dle příslušných právních předpisů povinen spis po dobu 5 let na vlastní náklady uschovat (§ 25 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii; čl. 3 usnesení představenstva ČAK č. 9/1999 Věstníku, kterým se stanoví některé podrobnosti o dokumentaci advokáta vedené při poskytování právních služeb).

Stěžovatel uvedl, že pokud Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že mu nepřiznal žádnou odměnu, bylo tím porušeno jeho Listinou základních práv a svobod zaručené právo na rovné zacházení, "kdy přestože po poradě s klientem, kterému byl ustanoven, doporučil nepodat žalobu a v této souvislosti vykonal výše uvedené úkony, nebyla mu přiznána žádná odměna za právní zastoupení"; pokud by totiž podal formální žalobu, kterou by následně obratem vzal zpět (což by mělo stejné účinky), bylo by již řízení zahájeno a odměna by mu za totožnou činnost náležela.

Stěžovatel dále prohlásil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo rovněž porušeno jeho právo garantované čl. 9 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám. I když se odstavec 1 předmětného článku neužije na případy vyjmenované v odstavci 2 (tedy rovněž na jednání uložené pro ochranu práv druhých zákonem), poněvadž za vykonanou činnost nebyla stěžovateli přiznána odměna žádná, byl stěžovatel právě proto nuceným službám podroben.

3. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud založil své rozhodnutí (jeho výrok) na argumentaci, že z jazykového výkladu ustanovení § 140 odst. 2 občanského soudního řádu plyne, že tento předpis normuje jen náklady řízení; vrchní soud konkrétně argumentuje nadpisem § 140 odst. 2 o. s. ř. a zařazením citovaného ustanovení do hlavy III části třetí o. s. ř. nadepsané "Náklady řízení". Vrchní soud sice uznal, že společnost Solná jeskyně, s. r. o., byla osvobozena od soudních poplatků pro podání tvrzené žaloby a za tím účelem byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce, tj. stěžovatel. Nicméně k tomu vrchní soud uvedl, že v dané věci společnost Solné jeskyně, s. r. o., nezahájila řízení, v němž by mohlo dojít k placení hotových výdajů, "potažmo k náhradě těchto výdajů, jakož i odměny vzniklé ustanovenému zástupci"; žaloba totiž podána nebyla.

4. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv instanční přezkum činnosti obecných soudů. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Přitom dovodil, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zásadně předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 či sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů; Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí). Jinak řečeno, i rozhodnutí o nákladech řízení může mít výjimečně potenciál ústavněprávní, jde-li o vadnost kvalifikovanou, která svým významem zasahuje do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. i do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

5. Právě napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti trpí. Toto rozhodnutí je totiž v důsledku přepjatého formalismu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud dovozuje, že pokud je omezena sféra autonomie vůle jednotlivce v zájmu jednotlivce jiného či v zájmu veřejném (v zájmu společnosti), je rozumné a spravedlivé, aby takové omezení bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. jednotlivcem či společností (prostřednictvím státu). Nelze totiž rozumně, spravedlivě požadovat, aby "náklady" jednoho jednotlivce či společnosti nesl jen jednotlivec druhý, jehož sféra je takto omezována.

Z této teleologie zjevně vychází i samotný § 140 odst. 2 o. s. ř. Ten (přirozeně) neuvádí, že by snad soudem ustanovený zástupce-advokát měl činit právní úkony směřující k ochraně účastníka řízení zdarma. Naopak, toto ustanovení zakotvuje povinnost státu platit hotové výdaje a odměnu za zastupování advokátem, a to namísto účastníka řízení, neboť ten není způsobilý advokáta ze svých prostředků zaplatit; právě proto mu je ustanoven dle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. zástupce, jestliže jsou u účastníka předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků. Povinnost zaplatit advokátu hotové výdaje a odměnu za zastupování přebírá stát, neboť je ve veřejném zájmu garantovat, aby nikomu nebylo bráněno v možnosti domoci se ochrany jeho práv (a tím i spravedlnosti) jen z důvodu vlastní nemajetnosti, která ostatně může vzniknout i v důsledku porušení jeho práv. Důsledně vzato tedy ustanovený advokát zastupuje účastníka řízení i v zájmu veřejném (společnosti).

V daném případě byla omezena sféra autonomie vůle stěžovatele tím, že byl ustanoven (tedy jednostranně, rozhodnutím soudu) zástupcem společnosti Solná jeskyně, s. r. o., za účelem ochrany jejích zájmů. Z toho vyplynula pro stěžovatele povinnost činit potřebné procesní úkony za účelem ochrany zájmů této společnosti. Stěžovatel také jisté procesní úkony učinil, což ostatně v napadeném usnesení uznal i krajský soud, byť ne zcela ve shodě s představou stěžovatele. Na tom nemůže nic změnit ani to, že žaloba nakonec podána nebyla, což naopak akcentoval Vrchní soud v Olomouci.

Za tohoto stavu se tedy uplatní shora uvedená teze; je tedy rozumné a spravedlivé, aby bylo takové omezení stěžovateli vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. společností (prostřednictvím státu). Nelze rozumně, spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen stěžovatel, jehož sféra je takto omezována. (Poznámka: Tyto náklady nemůže nést ani subjekt zastoupený, tj. společnost Solné jeskyně, jemuž byl advokát soudem ustanoven.)

Podle přesvědčení Ústavního soudu je opačný názor vrchního soudu projevem přepjatého formalismu, nepřihlížejícího ke smyslu a účelu práva ve společnosti, kterým je spravedlivě regulovat společenské vztahy. Právo není samoúčelné, neexistuje jen pro formu. Formalismus je taková aplikace práva, která nesleduje účel práva, ale účel shledává jen v právu samotném (v jeho formě, tj. textu). To si však vrchní soud patrně v napadeném rozhodnutí adekvátně neuvědomil; to ostatně plyne i ze skutečnosti, že argumentoval pouze v podstatě výkladem jazykovým (text "náklady řízení").

Jak konstatoval Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1898/09 (N 27/56 SbNU 299), " Ani jazykový výklad - sám o sobě - však zpravidla není dostačující. Především si totiž městský soud nepoložil otázku po smyslu a účelu ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, tedy nezkoumal význam a účel jím dovozené právní normy (rovina teleologického výkladu). Stejně tak nezkoumal ani její ústavní konformitu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity ..." [srov. např. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) aj.]. Tato teze je notorietou v judikatuře Ústavního soudu. Dále lze citovat kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.): "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku ...". Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1773/07 ze dne 23. 1. 2008 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že "Výklad zákona podávaný stěžovatelem nese rysy formalismu, který pomíjí smysl a účel zákona. V ústavní stížnosti je argumentováno pouze jazykovým, resp. doslovným výkladem. Tím je však zcela nereflektována základní teze interpretace práva, a to sice, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. např. I. ÚS 138/06). Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě ... Stěžovatel nepoukázal na žádný jiný (alternativní) smysl a účel na podporu svého závěru o odlišné právní normě a založil jej toliko na argumentu textem předmětného ustanovení. Tím však svou argumentací popřel podstatu práva, která je dána jeho účelovým zaměřením, tj. záměrně regulovat v té které podobě společenské vztahy; z jeho výkladu plyne, že smysl a účel právní normy nemusí být zjišťován a postačí vyjít pouze z textu právního předpisu."".

6. Napadené rozhodnutí je však protiústavní i tím, že znamená porušení ústavního principu rovnosti. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti. Tedy, pokud by byla podána formální žaloba, která by byla následně vzata zpět (což by mělo stejné účinky - tedy neexistence meritorního přezkumu - jako v nyní posuzované věci), bylo by již řízení zahájeno a odměna a náhrada hotových výdajů by stěžovateli dle logiky vrchního soudu náležela. Stěžovatel - po poradě s klientem, kterému byl ustanoven - doporučil nepodat žalobu a v této souvislosti vykonal výše uvedené procesní úkony, avšak za právní zastoupení mu nebyla přiznána odměna žádná. Jde o rozlišování bez rozumných důvodů, a proto o protiústavní nerovnost. Tato rozumně neodůvodněná diferenciace nadto zakládá nerozumné důsledky; může totiž motivovat ustanovené advokáty, aby své klienty nevedli k tomu, aby nepodávali zbytečné žaloby (a tím i nadbytečně nezatěžovali soudní systém), ale naopak, aby takové žaloby formálně podávali a aby je vzápětí brali zpět, neboť v opačném případě by advokát neměl nárok od státu na zaplacení hotových výdajů a odměny.

III.

1. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným výrokem porušil Vrchní soud v Olomouci stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně porušil i jeho právo na rovné zacházení plynoucí z ústavního principu rovnosti (dle čl. 1 Listiny). Zároveň - tím, že se dotkl stěžovatelovy sféry majetkové, neboť nebylo realizováno jeho legitimní očekávání na přiznání odměny za zastoupení - porušil stěžovatelovo právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

2. K namítanému porušení práva stěžovatele nebýt podroben nuceným pracím nebo službám dle čl. 9 Listiny napadenými rozhodnutími Ústavnísoud konstatuje, že předmětem řízení před obecnými soudy nebyla povinnost stěžovatele zastupovat účastníka řízení, nýbrž toliko nárok stěžovatele na odměnu za ni. Ostatně, dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny se nejedná o nucenou práci nebo službu, pokud jde o jednání uložené zákonem k ochraně práv druhých; v případě ustanovení zástupcem účastníka řízení se tak nemůže jednat o nucenou práci, protože důvody, jakož i postup při ustanovení zástupcem účastníka, jsou stanoveny zákonem, a to pro ochranu práv druhých (v dané věci Solné jeskyně, s. r. o.). K tomu lze toliko dodat, že nikoli každá ukládaná práce či služba jednotlivce může být kvalifikována jako "nucená" ve smyslu čl. 9 Listiny; za nucené práce nebo služby lze považovat jen takové, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana (a současně jejich nucený výkon představuje donucení administrativní povahy) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (N 9/1 SbNU 61; 86/1994 Sb.]. Výkon funkce zástupce účastníka řízení však dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené podmínky nesplňuje. Obdobně rozhodl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1715/08 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz), jež se týkalo ustanovení advokáta opatrovníkem osoby neznámého pobytu.

IV.

Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Krajskéhosoudu v Ostravě Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost. Je totiž předčasná, neboť námitkami stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí se bude muset nyní znovu zabývat Vrchní soud v Olomouci. Svým případným vyjádřením k této otázce by totiž Ústavní soud předjímal její posouzení obecným (vrchním) soudem. Tím by důsledně vzato nahrazoval jeho činnost. Je tak nyní na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou znovu zabývaly [srov. metodologicky obdobně judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129)]. I zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu, který je zásadně svěřen Ústavnímu soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru