Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1593/15 #1Nález ÚS ze dne 25.08.2015Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Dědické řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/78 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1593.15.1
Datum vyhlášení04.09.2015
Datum podání27.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud neumožní účastníkům řízení se jakkoliv vyjádřit k zamýšlenému uplatnění § 150 občanského soudního řádu o moderačním právu a ovlivnit tak jeho aplikaci, porušuje jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Marty Zátopkové Michnové zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 25. 8. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila proti výrokům II a III napadeného rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl tak, že stěžovatelce se nárok na náhradu nákladů nepřiznává (výrok II), a že stěžovatelka nemá nárok ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Stěžovatelka namítala, že krajský soud jakožto odvolací soud účastníky řízení neupozornil na to, že ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení zvažuje aplikaci § 150 občanského soudního řádu, v důsledku čehož stěžovatelka neměla možnost se k možnému použití tohoto ustanovení vyjádřit.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že stejně jako v průběhu jiných fází řízení, i během rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, je nutné ochraňovat právo účastníků na spravedlivý proces, neboť rozhodování o náhradě nákladů řízení tvoří nedílnou součást řízení jako celku. Je tedy povinností soudu umožnit účastníkům se k dané věci vyjádřit a popřípadě i uplatnit námitky. Je tomu tak i v nyní projednávaném případě, kdy měl odvolací soud v úmyslu využít § 150 občanského soudního řádu, na základě kterého, v případě důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ústavní soud s odkazem na svoji konstantní judikaturu (a judikaturu Evropského soud pro lidská práva) připomněl, že pro zachování práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníka řízení o možném použití moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu a umožnil tak účastníkovi se k dané věci vyjádřit. Pokud tedy soud nevyzval účastníka, aby se k dané věci vyjádřil, nelze účastníkovi vytýkat, že automaticky počítal s použitím obecného pravidla pro náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, stanoveného v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací (krajský) soud neučinil výzvu k vyjádření v souvislosti se zamýšlenou aplikací §150 občanského soudního řádu, a to ani písemnou ani ústní formou. Ústavní soud tedy uzavřel, že odvolací soud svým postupem a vydaným rozhodnutím, resp. výroky II a III tohoto rozhodnutí, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015

N 156/78 SbNU 353

Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 25. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 ve věci ústavní stížnosti Marty Zátopkové Michnové, zastoupené Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Nádražní 18, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159 o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.

I. Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Ze spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 171/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující.

3. Stěžovatelka se svou žalobou směřující vůči Milanu Dobiášovi (zde vedlejší účastník) domáhala určení, že je dědičkou po zůstavitelce Martě Valčuhové (matce stěžovatelky a vedlejšího účastníka). O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 10. 2011 č. j. 15 C 171/2010-42 tak, že žalobě bylo vyhověno (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 12 500 Kč (výrok II).

4. Krajský soud v Ostravě poté, co jeho původní rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 č. j. 21 Cdo 2088/2013-137 zrušeno, rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159 ve výroku I potvrdil (výrok I), přičemž změnil pouze výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatelce se nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

III.

5. Výroky II a III rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkla, že tento přesto, že byla ve sporu úspěšná a dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský soudní řád"), tedy měla právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 150 občanského soudního řádu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti namítla, že odvolací soud účastníky řízení neupozornil na to, že ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení zvažuje aplikaci § 150 občanského soudního řádu, v důsledku čehož stěžovatelka neměla možnost se k možnému použití tohoto ustanovení vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu stran aplikace § 150 občanského soudního řádu pro stěžovatelku bylo o to více překvapivé, že o aplikaci tohoto ustanovení bylo rozhodnuto poprvé až v odvolacím řízení, navíc za situace, kdy případná aplikace (pro případ neúspěchu ve sporu) nebyla v řízení žádným z jeho účastníků navrhována. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud své rozhodnutí stran aplikace § 150 občanského soudního řádu nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem.

IV.

6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Ostravě. Ten však ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 2015 toliko uvedl, že rozhodoval na základě obsahu procesního spisu, své rozhodnutí odůvodnil, a proto lze na toto odůvodnění pouze odkázat.

7. Milan Dobiáš (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil, čímž se konkludentně vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.

8. Vzhledem k tomu, že vyjádření Krajského soudu v Ostravě neobsahovalo žádné nové a pro posouzení věci významné skutečnosti, neboť odvolací soud v jeho rámci toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovatelce k případné replice.

V.

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), jelikož ústavní stížností napadenými výroky bylo rozhodnuto o otázce náhrady nákladů řízení, jejichž výše nepřesáhla ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jakož i judikatury Nejvyššího soudu k této otázce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, dostupné na www.nsoud.cz) částku 50 000 Kč, a odvolacím soudem bylo předmětnými výroky rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž výše stěžovatelkou požadovaných nákladů řízení, která jí těmito výroky byla upřena, dosahovala toliko částky ve výši 46 800 Kč.

VI.

10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud nemůže ani v nyní projednávané věci nepřipomenout, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud ale na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

12. Podstatou nyní projednávaného případu je otázka aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu odvolacím soudem, v důsledku čehož nebylo stěžovatelce coby v předmětném řízení úspěšnému účastníkovi přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jak nicméně plyne z relevantní ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443)], součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva [shodně viz nález sp. zn. II. ÚS 2994/14 ze dne 2. 4. 2015 (N 70/77 SbNU 73)].

13. Je třeba uvést, že tato judikatura Ústavního soudu odpovídá rovněž rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10). Podle tohoto rozsudku je třeba zohlednit skutečnost, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ustanovení § 150 občanského soudního řádu, povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může při rozhodování o náhradě nákladů řízení použít ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a může kdykoli z vlastního popudu sdělit soudu stanovisko svého klienta k této otázce, lze nicméně na základě výše uvedené judikatury v této záležitosti očekávat, že účastník (jeho zástupce) bude soudem výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. Nelze tedy vytýkat účastníkovi, že jen požaduje použití obecného pravidla pro náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, stanoveného v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (jako tomu bylo i v nyní souzené věci).

14. Na tento rozsudek Evropskéhosoudu pro lidská práva poté navázal plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že pro naplnění práva na spravedlivý proces bylo "nezbytné, aby odvolací soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem ‚poskytnutí prostoru' umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.)".

15. Právě naznačeným požadavkům však odvolacísoud v nyní souzené věci nedostál, neboť z obsahu spisu vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 171/2010 plyne, že odvolací soud účastníkům řízení neposkytl prostor k tomu, aby se tito mohli vyjádřit k jím zamýšlené aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, přičemž vůči nim neučinil v této souvislosti žádnou výzvu k vyjádření, a to ani v písemné formě, ani při jednání dne 25. 2. 2015, jemuž byli oba účastníci řízení osobně přítomni. Předmětná částka náhrady nákladů řízení, která byla stěžovatelkou požadována (46 800 Kč), přitom není zanedbatelná. Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že odvolací soud svým postupem a vydaným rozhodnutím, resp. výroky II a III tohoto rozhodnutí, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

VII.

16. Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů stěžovatelce vyhověl a ústavní stížností napadené výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 71 Co 64/2012-159 z toho důvodu dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru