Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 159/99Nález ÚS ze dne 13.08.2001K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
daň/základ
Účetnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/23 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.159.99
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání25.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 16 odst.4 písm.e, § 12, § 39 odst.1

563/1991 Sb., § 2, § 37 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 159/99 ze dne 13. 8. 2001

N 117/23 SbNU 151

K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, ve spojení

s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.

2. 1998, čj. 3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání

č. R 358/96 vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2.

1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly

projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení

s Rozhodnutím o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj.

0827/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem

v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.

11. 1995), čj. 3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č. 205/96

vydaným pod č.j. 0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním

úřadem v Náchodě, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998,

sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele

V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci

Králové ze dne 19. února 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, se zrušuje.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost V. J. zamítá.

III. Ústavní stížnost stěžovatelky M. J. se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11.

1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, zamítl žaloby V. J. a M. J.

(stěžovatelů) proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství

v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, č.j.

3168b/150/97, a č.j. 3168e/150/97.

V souzené věci se žalobce V. J. domáhal u soudu přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové

(dále jen "FŘ") ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, kterým

FŘ zamítlo jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě

(dále jen "FÚ") ze dne 29. 2. 1996, č. R 358/96. FÚ však tímto

rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce V. J. a snížil mu

daň z příjmu fyzických osob za rok 1993, kterou mu vyměřil

dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 1995, č. 1774/95, na

částku 79.232,- Kč. FÚ uvedl, že dodatečně doměřená daňová

povinnost vznikla na základě chybného hodnocení důkazů žalobcem V.

J. a následně nesprávného vyloučení části výdajů ve výši

308.805,- Kč. Podle tvrzení žalobce V. J. FŘ nevzalo v úvahu jeho

námitky týkající se vad a ceny nakoupeného materiálu, vyslechlo

sice navržené svědky, ale z jejich výpovědi si vybralo pouze

skutečnosti, které doměřenou daň odůvodňují a zcela opomenulo ta

tvrzení svědků, z nichž vyplývalo, že značné množství nekvalitních

látek bylo jako kvalitní pouze označeno. Žalobci V. J. prý bylo

znemožněno klást otázky, a to stejně jako v řízení, jehož

výsledkem bylo zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96. Žalobce V. J.

dále namítal, že mu bylo v průběhu daňové kontroly svévolně

odepřeno právo předkládat důkazní prostředky podle ustanovení §

16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

337/1992 Sb."). Protože se FŘ neřídilo ustanovením § 2, § 16 a §

31 zákona č.337/1992 Sb. a nezjistilo úplně všechny skutečnosti

rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce, navrhl

V. J. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému FŘ

k dalšímu řízení.

Ze stejného důvodu se domáhala přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí žalovaného také druhá žalobkyně M. J-ová, která za

nezákonné pokládala rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.

3168b/150/97, jímž bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí FÚ

ze dne 29. 2. 1996, č. R 361/96. Citovaným rozhodnutím FÚ bylo

částečně vyhověno jejímu odvolání a dodatečně doměřená daň

z příjmu fyzických osob za rok 1993 byla snížena na 12.520,- Kč.

Žalobce V. J. napadl žalobou také další rozhodnutí FŘ ze dne

19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení

pokuty ve výši 50.000,- Kč. Žalobce V. J. se domníval, že FŘ bylo

vedeno snahou stanovit mu nepřiměřeně vysokou sankci, neboť dle

žalobcova názoru lze (s odvoláním na § 15 zákona č. 563/1991 Sb.)

dovodit, že do knih pohledávek a závazků se zapisují pouze

pohledávky a závazky související s podnikáním. Navíc poukázal na

běžnou praxi, že v případě pohybů peněz v hotovosti není nákup ani

prodej zaznamenáván do knih pohledávek a závazků. Žalobce V. J. se

proto tímto postupem FŘ cítil být zkrácen na svých právech

a žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v souzené věci nejprve v souladu s ustanovením

§ 112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení věci, které byly

u něj zahájeny a vedeny pod sp. zn. 30 Ca 69/98 (ve věci žaloby

proti rozhodnutí FŘ ze dne 19.2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä), sp.

zn. 30 Ca 70/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2.

1998, č.j. 3168b/150/97) a pod sp. zn. 30 Ca 71/98 (ve věci

žaloby proti rozhodnutí FŘ v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998,

č.j. 3168e/150/97). Krajský soud nadále tyto věci vede pod výše

uvedenou sp. zn. 30 Ca 69/98.

Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku v prvé

řadě uvedl, že v souzené věci již jednou (pod sp. zn. 30 Ca

195/96) rozhodl. Napadená rozhodnutí finančních orgánů krajský

soud z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého

hodnocení provedených důkazů zrušil a uložil žalovanému odstranění

vad a nekonkrétních obsahů písemných prohlášení pracovníků C.,

a.s., Hronov a následné zhodnocení všech provedených důkazů. Věc

byla proto žalovanému vrácena k dalšímu řízení, v jehož průběhu

- podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové - FŘ doplnění

dokazování a jeho hodnocení provedl. Žalovaný (FŘ) žalobci

(stěžovateli) oznámil, že výslechy svědků budou provedeny dne

3. 11. a 21. 11. 1997. Žalobce se však dne 3. 11. 1997 jednání

nezúčastnil a omluvili se také dva ze svědků P. B. aj. J-ová,

kteří se k sepsání svědecké výpovědi dostavili dne 5. 11. 1997.

Žalobce se zúčastnil jednání dne 21. 11. 1997, tedy po té, co byli

vyslechnuti tito svědci.

V uvedené souvislosti - uvádí krajský soud - prý žalobce

namítal, že bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. a) zákona

č. 337/1992 Sb., neboť mu bylo znemožněno klást některým svědkům

(P. B. a J. J.) otázky. Proto Krajský soud

v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř.

zkoumal, zda žalovaný (tj. FŘ) porušil při obstarávání důkazů

zákon č. 337/1992 Sb., případně zda by toto porušení mohlo mít

vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného

rozsudku ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, uvedl, že

"oprávnění daňového subjektu klást svědkům a znalcům otázky při

ústním jednání a místním šetření je upraveno v ust. § 16 zákona

o správě daní, vztahuje se tedy především k průběhu daňové

kontroly. Ta však byla ukončena vydáním kontrolní zprávy ještě

před zahájením vyměřovacího řízení. Svědci byli slyšeni v řízení

odvolacím, žalobce byl na konání těchto jednání předem upozorněn.

V den, kdy bylo jednání nařízeno, se nedostavil". Krajský soud

dále poukázal na to, že z daňového spisu není patrno, zda žalobce

projevil dne 21. 11. (tj. když byl přítomen výslechu dalších

svědků) zájem seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí (rozuměj

dříve slyšených svědků) a žalovaného nikdy neupozornil, že chce

výslechy některých svědků doplnit. Z výpovědi svědkyně J. J.

krajský soud navíc dovodil, že i kdyby tato svědkyně kladně

odpověděla na dotaz žalobce V. J. ve znění uvedeném v žalobě

(totiž, že deklarovaná kvalita tkaniny expedované ze skladu

hotových výrobků byla někdy opisována beze změny z deklarace

tkaniny v jejím režném stavu, vypisovaném při expedici ze skladu

režných výrobků), toto svědectví by nepotvrdilo, že se tak stalo

právě v případě dodávky pro žalobce. To vyplývá z celého obsahu

její výpovědi, když zcela jednoznačně uvedla, že neví nic bližšího

o tom, jaké konkrétní zboží bylo žalobci dodáno.

Pokud žalobce namítal, že mu bylo znemožněno předkládat

v průběhu daňové kontroly důkazy ve smyslu ustanovení § 14 odst.

4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., Krajský soud v Hradci Králové

poukázal na to, že "pokud se tak v průběhu daňové kontroly

skutečně stalo, shledal to soud jako důvod pro zrušení rozhodnutí

žalovaného v rozsudku ze dne 11. července 1997, čj. 30 Ca

195/96-20". Žalobci tak byla dána možnost, aby od zrušení

předchozích rozhodnutí žalovaného (tj. FŘ) až do jeho nového

rozhodnutí předkládal kdykoliv návrhy, jež by přispěly k objasnění

věci, případně potvrdily žalobcovy námitky. Ten ostatně věděl, na

kdy jsou nařízeny výslechy svědků a od jejich skončení až do

vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. od 21. 11. 1997 do 19.

2. 1998 nepředložil soudu žádný návrh na provedení dalších důkazů.

Ve správním spisu o tom není založen žádný důkaz a žalobce to

v žalobě ani netvrdil.

I když žalobce prohlašoval, že dodávky zboží od firmy C.,

a.s., Hronov byly horší a podřadnější kvality, Krajský soud

v Hradci Králové - i po provedených výsleších žalobcem navržených

svědků - dovodil, že žalobce (který jako daňový subjekt prokazuje

ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. všechny skutečnosti,

jež je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo

k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení

vyzván) neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že zboží mělo jinou

kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených

konsignacích. Pokud jde o žalobcem namítaný způsob propočtu

výtěžnosti materiálu, krajský soud uvedl, že žalobcův postup nelze

kvalifikovat jinak než jako námitky opřené o vlastní úvahy

a nikoliv jako podložený důkaz o odlišné výtěžnosti.

Proto Krajský soud v Hradci Králové jak žalobu žalobce V. J.,

tak (ze stejného důvodu) i žalobu žalobkyně M. J., podle §

250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové, nevyhověl žalobě V. J. ani

v případě jím napadeného rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.

3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ

ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,-

Kč. Dospěl totiž k závěru, že žalobce byl podle ustanovení § 1

zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon č. 563/1991

Sb."), povinen účtovat o stavu a pohybu majetku a příjmech

a výdajích, jakož i dle ustanovení § 15 tohoto zákona vést peněžní

deník (v němž se měly objevit všechny pohyby peněžních

prostředků), knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy

o ostatních složkách majetku. Z provedených důkazů je nepochybné

(a žalobce to ani nepopírá), že kromě faktury č. 1004151 neměl ve

svém účetnictví žádný záznam o nákladech vynaložených na úhradu

zboží fakturovaného ostatními fakturami (č. 1003711, 19761

a 100777). V průběhu řízení před krajským soudem bylo dále

prokázáno, že žalobce - oproti svému původními tvrzení

- neprováděl převod ze svého účtu, ale složil hotovost na účet

dodavatelské firmy u České spořitelny v Červeném Kostelci. Tento

nedostatek, stejně jako skutečnost, že nakoupené zboží nevedl ve

skladové evidenci a nevedl evidenci o znehodnoceném zboží, soud

kvalifikoval jako porušení ustanovení §§ 15 a 7 citovaného zákona

a v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 tohoto zákona považoval

uložení výše zmíněné pokuty a její zdůvodnění za dostatečné.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli

stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že porušuje jejich

základní práva, která jsou zaručena čl. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelé především trvají na tom, že postup FÚ byl

v přímém rozporu jednak s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona

č. 337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů

bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné

skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", jednak

s ustanovením § 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona, podle něhož

daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu

k pracovníku správce daně právo předkládat v průběhu kontroly

důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které

on sám nemá k dispozici.

Stěžovatelé dále poukázali na to, že v souzené věci již

jednou krajský soud rozhodnutí FŘ - z důvodu neúplného skutkového

zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů - zrušil

a věc FŘ vrátil k dalšímu řízení. Tvrdili, že FÚ sice stěžovateli

V. J. oznámil, "kdy bude proveden výslech svědků, ale ti se

omluvili a je nepopiratelným faktem, že tím, že jejich výslechu

nebyli stěžovatelé přítomni, bylo jim odepřeno právo stanovené

ustanovením § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., klást

svědkům otázky, které se podle odůvodnění Krajského soudu v Hradci

Králové vztahuje především k průběhu daňové kontroly".

Stěžovatel V. J. protiústavnost napadeného rozhodnutí

spatřuje dále v tom, že požadavek na předložení záznamů o evidenci

nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží - za situace,

kdy krajský soud nezkoumal skutečnost, zda finanční úřad (jako

správce daně) uložil stěžovateli povinnost vést takové záznamy

- jde nad rámec zákona č. 563/1991 Sb. a je tedy v rozporu

s ustanovením čl. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že vést

záznamní povinnost může uložit finanční úřad pouze rozhodnutím,

proti němuž se nelze v souladu s ustanovením § 39 zákona č.

337/1992 Sb. samostatně odvolat.

Stěžovatel V. J. v ústavní stížnosti rovněž poukázal na to,

"že si při účtování účetních případů počínal v souladu se zákonem,

pokud ve své účetní evidenci neúčtoval doklady na cizí jméno,

neboť se nejednalo o stav a pohyb majetku, opakovaně apeluje na

skutečnost, že v souladu se zákonem je i takový postup, kdy

nakoupený materiál je účtován do výdajů a na konci roku je

prováděna inventura, která po celé daňové řízení" na něm nebyla

požadována. Stěžovatel V. J. se dále domnívá, že územním finančním

orgánům nebyla zákonem, a to ani zákonem č. 531/1990 Sb.,

o územních finančních orgánech, svěřena pravomoc ukládat pokutu

podle § 37 zákona č. 563/1991 Sb. Rozhodnutí finančního orgánu

o uložení takové pokuty je proto podle jeho názoru nulitním

správním aktem.

Oba stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález,

v němž vysloví, že "rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní

ochranu zaručené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv

a svobod a právo zaručené v článku 2 odst. 2 a odstavec 3 Listiny

základních práv a svobod. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 30 Ca 69/98, ve spojení

s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj.

3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 358/96

vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07/Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním

úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne

2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím

o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj. 0827/913/96-01/07/Mj. ze

dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy

o výsledku kontroly projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168e/150/97

(ve spojení s rozhodnutím č. 205/96 vydaným pod č.j.

0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním úřadem

v Náchodě) se zrušují.

Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním o ústního

jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, vedlejší účastník - Finanční ředitelství

v Hradci Králové a dále Finanční úřad v Náchodě.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyjádřil

přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil práva stěžovatelů

zaručená jim v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 2 odst. 2

a 3 a čl. 4 Listiny. Konstatoval, že jejich žaloby, jimiž se

domáhali přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, přijal,

nařídil ve věci veřejné jednání, které proběhlo za účasti

stěžovatelů i jejich právní zástupkyně a než rozhodl, umožnil jim

k věci se vyjádřit. Tím respektoval jejich procesní práva i jejich

právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud dále poukázal na

to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s těmi,

které stěžovatelé uplatnili ve správních žalobách a s nimiž se

krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Z toho důvodu

v plném rozsahu odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku. Proto

Krajský soud v Hradci Králové pokládá ústavní stížnost za

nedůvodnou a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Finanční ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření

odkázalo na odůvodnění rozhodnutí čj. FŘ 3168a/150/97/Hä, FŘ

3168b/150/97, a FŘ 3168e/150/97. Současně sdělilo, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční úřad v Hradci Králové se k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu

v Hradci Králové bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu

zaručené v čl. 36 odstavec 1 a další základní práva zakotvená

v čl. 1, čl. 2 odstavec 2 a odstavec 3 a v čl. 4 Listiny.

Pokud jde vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který

není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného

hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.). Poukazuje na svoji

ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha,

C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla

oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné,

a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval

(srov. I. též ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997,

str. 173).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti

obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na

sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s ústavními

předpisy, v daném případě zejména s obsahem hlavy páté Listiny (I.

ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1.

Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat

správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha,

C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i při posuzování této

konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto

článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli

v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl

jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal

v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však

zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu

správních spisů a soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak

bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva (u Krajského soudu

v Hradci Králové) domáhali, a proto není důvodu se domnívat, že by

nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelé trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém

rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.,

podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu

vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné

pro stanovení či vybrání daně", Ústavní soud jednak (pro přesnost)

připomíná, že ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.

písmeno c) neobsahuje, jednak se domnívá, že není zřetelné,

o jakou výtku se v ústavní stížnosti jedná a co vlastně mají

stěžovatelé na mysli. Obdobný názor zastává Ústavní soud ve vztahu

ke stěžovateli tvrzenému rozporu napadeného rozsudku s ustanovením

§ 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona ("předkládat v průběhu

kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní

prostředky, které on sám nemá k dispozici"), neboť stěžovatelé

neuvádějí, v čem finanční orgány uvedené ustanovení porušily.

Stěžovatelé mohli kdykoliv v období od 2. 1. 1997 do 19. 2. 1998

(tj. v souzené věci v období po zrušujícím rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96)

předkládat návrhy na doplnění dokazování. V obou případech Ústavní

soud usuzuje, že uvedené námitky stěžovatelů jsou irelevantní.

Pokud stěžovatel V. J. spatřuje protiústavnost napadeného

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v tom, že požadavek

správce daně (FÚ) na předložení záznamů o evidenci nakoupeného

zboží a o evidenci znehodnoceného zboží (což se konkrétně

projevilo v jeho tvrzení, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu

deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích) jde nad

rámec zákona, a je tedy v rozporu s ustanovením čl. 2 Listiny,

nelze tuto námitku dle názoru Ústavního soudu akceptovat. Vedení

evidence náleží do záznamní povinnosti upravené v ustanovení § 39

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a podrobněji je upravují ustanovení

§ 1 odst. 1, § 7 a § 15 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.,

o účetnictví; údaje o (nakonec znehodnoceném) zboží se týkají

úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví účetními

jednotkami (srov. ustanovení § 7 citovaného zákona). Ústavní soud

v této souvislosti dovozuje, že tato námitka byla již uplatněna ve

správní žalobě a krajský soud se s ní v odůvodnění napadeného

rozhodnutí řádně vypořádal (str. 3 dole, str. 4 shora napadeného

rozsudku). V této souvislosti nelze přehlédnout, že bylo

povinností stěžovatele V. J. vést úplnou účetní evidenci v souladu

s ustanovením § 7 a § 15 odst. 1 písm. b) cit. zákona (kniha

pohledávek a závazků). Ve všech těchto případech se jedná

o posouzení otázky týkající se běžného zákona, což úkolem

Ústavního soudu není. Z hlediska ústavního tedy Ústavní soud nemá

důvod, aby se v tomto směru od názoru krajského soudu odchyloval.

Právě tak se Ústavní soud domnívá, že výklad FŘ a Krajského soudu

v Hradci Králové, který se týká uložení pokuty Finančním úřadem

v Náchodě, je z ústavního hlediska přijatelný, neboť orgánům

příslušným podle zvláštních předpisů - jejichž soustavu podle

ustanovení § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních

orgánech, tvoří finanční úřady a finanční ředitelství - byla

ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. pravomoc

k ukládání pokut svěřena.

Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatele V. J., že mu

bylo odepřeno právo upravené v ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb., tj. právo klást svědkům a znalcům otázky

při ústním jednání a místním šetření. V tomto směru Krajský soud

v Hradci Králové v napadeném rozsudku dovodil, že se toto právo

daňového subjektu vztahuje především k průběhu daňové kontroly,

jež byla v souzené věci ukončena před zahájením vyměřovacího

řízení. (Jednalo se o řízení ukončené rozhodnutím Finančního

ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, sp. zn.

3168a150/97-Hä.)

Ústavní soud z obsahu správního spisu (sp. zn. 3168a/150/97-Ha)

a soudního spisu (sp. zn. 30 Ca 69/98) zjistil, že stěžovateli

bylo oznámením FÚ ze dne 13. 10. 1997 (doručeném mu dne 14. 10.

1997) sděleno, že s odvoláním na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb. byli vyzváni svědci (mimo jiné B.

a J-ová), aby se dne 3. 11. 1997 dostavili k FÚ ke svědecké

výpovědi, v souvislosti s daňovou kontrolou stěžovatele V. J.;

k tomuto řízení se však (stejně jako tři z pozvaných svědků

- J-ová, B.t, H.) stěžovatel V. J. nedostavil. K následnému

výslechu svědků P. B. a J. J. dne 5. 11. 1997 (ohledně něhož se

však stěžovateli V. J. oznámení telefonickou cestou doručit

nepodařilo) se stěžovatel V. J. nedostavil a zúčastnil se až

výslechu svědka P. H. dne 21. 11. 1997, k němuž byl pozván

předvoláním ze dne 17. 11. 1997 (doručeným dne 18. 11. 1997).

Ústavní soud se na základě uvedených zjištění domnívá, že

v souzené věci - v souhlasu s názorem Krajského soudu v Hradci

Králové - již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna

daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č.

337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na

tom, že daňový subjekt (stěžovatel V. J.) měl právo zúčastnit se

v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo

o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení

vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty

a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně

v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol,

jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12

citovaného zákona.

Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně

(FÚ) věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele V. J.

k výslechu svědků P. B. a J. J-ové - a stěžovatel se proto

k výslechu nedostavil - porušil tím (roz. správce daně) v daňovém

řízení ve vztahu ke stěžovateli V. J. jeho právo, které citovaný

daňový zákon stanoví. Proto Ústavní soud s odkazem na ustanovení

§ 250i odst. 3 o.s.ř. (v tehdy platném znění) usuzuje, že k této

vadě řízení před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova

práva před správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí

příslušného Finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové

přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).

Stěží lze zde totiž bezpečně dovozovat, jak by svědci B. a J-ová

skutečně před správním orgánem za přítomnosti stěžovatele k jeho

dotazům vypovídali a jak by jejich výpověď zjištění skutkového

stavu ovlivnila. K tomuto závěru Ústavní soud vede i trend

legislativy, který v podstatě směřuje k takové úpravě správního

soudnictví, jež bude při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné

správy zajišťovat jurisdikci plnou.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30

Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce V. J. proti

rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze

dne 19. 2. 1998, sp. zn. 3168a150/97-Hä, bylo porušeno právo

stěžovatele V. J. na spravedlivý proces vyplývající především

z čl. 36 odst. 2 Listiny. Není rozhodné, že stěžovatel porušení

právě tohoto ustanovení výslovně nevytkl.

V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Pokud jde o napadená rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní

soud je nezrušil, čímž ponechává Krajskému soudu v Hradci Králové

prostor k novému posouzení jednotlivých správních žalob

a k rozhodnutí o nich.

Co do zbytku byla ústavní stížnost V. J. zamítnuta, neboť

jiné porušení jeho základních práv a svobod zjištěno nebylo.

Pokud jde o stěžovatelku M. J., Ústavní soud její

stížnost zamítl, neboť porušení jejich základních práv a svobod

rovněž nezjistil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru