Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 159/04Usnesení ÚS ze dne 20.07.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.159.04
Datum podání17.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211, § 384, § 2 odst.6

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 159/04 ze dne 20. 7. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jablonec nad Nisou, Rýnovice, zastoupeného advokátem JUDr. P. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1044/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 5 To 187/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 53 T 12/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2004, se Tadžedin Mazlami (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně"), uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ").

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval zejména ve způsobu právní pomoci, na jejímž základě byly švédskými policejními orgány provedeny výslechy svědků S. N., B. H. G. a N. P., kteří nebyli před započetím výslechu poučeni o základních právech a povinnostech svědka (právo odepřít výpověď, význam svědecké výpovědi, poměr k obviněnému atd.). I přes toto pochybení soud prvního stupně přečetl, podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), výpověď svědka N. P. a svědka B. H. G. a své přesvědčení o vině stěžovatele opřel zejména o výpověď svědka N. P. V této souvislosti stěžovatel poukázal na Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992 Sb. (dále jen "Evropská úmluva o vzájemné pomoci"), která má k ustanovení § 384 TrŘ povahu lex specialis a je v ní zakotvena dohoda signatářů, že provedení či získání dožádaného úkonu se řídí procesním režimem dožádané strany. Stěžovatel je přesvědčen, že i při použití lex specialis musí být garantována jeho práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Na podporu svých tvrzení poukázal na monografii J. N.: Právní pomoc v cizině v přípravném řízení trestním, C.H.Beck, Praha 2003, kde je uveden obdobný názor, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který klade důraz na to, zda řízení jako celek, včetně způsobu provedení důkazů, mělo "spravedlivý ráz". Tyto skutečnosti uvedl již v odvolání, ale odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že výpovědi N. P. a B. H. G. jsou použitelné před tuzemskými soudy. Současně konstatoval, že podle švédského trestního řádu nelze jako svědka vyslýchat osobu, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, který je předmětem výslechu. Proto stěžovatel namítl, že N. P. a B. H. G. nemohli být vyslechnuti jako svědci a před výslechem jako svědci poučeni. Přesto byl odvolací soud přesvědčen, že při provádění výslechů uvedených svědků byla respektována ustanovení trestního řádu o právech obhajoby. Podle stěžovatele není z tohoto tvrzení zřejmé, který trestní řád měl odvolací soud na mysli. Pokud jde o ustanovení českého trestního řádu, pak byla zcela jednoznačně tato ustanovení porušena. V případě trestního řádu Švédského království se odvolací soud nezajímal, v jakém postavení byly zmíněné osoby vyslechnuty, když nešlo o svědky ani obviněné, a jaká práva jim v této souvislosti náležela. V důsledku chybných a neúplných závěrů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku obsaženého ve výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby soud prvního stupně respektoval všechna ustanovení trestního řádu a Ústavou ČR zaručených práv, musel by konstatovat, že v jednání stěžovatele chybí objektivní a subjektivní stránka souzeného trestného činu a s ohledem na důkazní situaci jej musel zprostit obžaloby. Tohoto pochybení se dopustil rovněž soud odvolací a soud dovolací.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství ČR, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků, a spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 53 T 12/2001.

Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je patrno, proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Má za to, že ani v řízení o dovolání ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád a nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Vrchní soud v Olomouci považuje námitky stěžovatele za bezdůvodné a odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž se s nimi vypořádal. V závěru vyjádřil přesvědčení, že napadeným usnesením nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, konstatoval, že provedení důkazů přečtením výslechu svědků podle § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ považuje za procesně správný postup. Oba zmínění svědci byli, jako odsouzení, vyslechnuti dožádanou stranou, justičními orgány Švédského království. Obhájci obžalovaných měli možnost se těchto výslechů zúčastnit a případně klást otázky. Této možnosti využil pouze jeden z obhájců. Právě tato možnost účasti obhájce u výslechu, který byl proveden podle procesních předpisů dožádané strany, je limitující pro případ čtení výpovědi podle citovaného ustanovení trestního řádu, a poukázal na judikáty R 4/1999-I., R 20/1999, R 54/2001 a ÚS 74/1999. Současně odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že ústavní stížnost není důvodná.

Nejvyšší státní zastupitelství ČR se vzdalo postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Zbývající státní zastupitelství se nevyjádřila.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 53 T 12/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Ze spisu je patrno, že stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1044/2003, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ.

Při rozhodování o vině a trestu obecné soudy vyšly ze zjištění, že se stěžovatel a odsouzený G. P., společně s dalšími osobami ze Švédského království, Norského království a Dánského království, v době od října 1999 do 10. 11. 1999, podíleli na odeslání zásilky s obsahem 3,035 g látky obsahující heroin z České republiky do Švédského království.

Ze spisu bylo dále zjištěno, že na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Plzni o právní pomoc, ze dne 30. května 2000, byly švédskými orgány provedeny mj. výslechy N. P. a B. H. G.. Tyto osoby byly ve Švédském království odsouzeny za stejný trestný čin, pro který byli stěžovatel a spoluobviněný G. P. v České republice stíháni a následně odsouzeni. U obou výslechů byl přítomen švédský státní zástupce H.-J. H., který prohlásil, že výslechy probíhají podle švédských zákonů (č. l. 1041 a č. l. 1054 spisu). Ačkoli žádost o právní pomoc obsahovala žádost, aby svědkové -umožňuje-li to švédský právní řád - byli seznámeni s přiloženým poučením podle českého trestního řádu (č. l. 970 ačl. 1014 - 1015 spisu), z protokolů o jejich výpovědích nevyplývá, že by s tímto poučením byli seznámeni. JUDr. V. B., státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, v této souvislosti uvedla, že švédské orgány nevyhověly žádosti české strany poučit svědky podle českého trestního řádu, neboť to údajně neumožňuje výhrada Švédska vůči Evropské úmluvě o vzájemné pomoci, a švédské zákony neumožňují (i když již byli odsouzeni), aby byli slyšeni v procesním postavení svědků ke skutku, pro který byli sami odsouzeni (č. l. 2151 spisu). Mgr. K. M., vyšetřovatel, který se účastnil výslechů svědků N. P. a B. H. G., uvedl, že tito svědkové byli poučeni, nevybavuje si však, zda rovněž podle českého trestního řádu (č. l. 2152 spisu). K této otázce byl ve veřejném zasedání při řízení před odvolacím soudem vyslechnut svědek K. J., který se, jako příslušník inspektorátu celní a finanční stráže, shora konstatovaných výslechů rovněž účastnil a uvedl, že svědkové byli poučeni jak podle švédských zákonů, tak podle českého trestního řádu (č. l. 2280 spisu). Žádost o právní pomoc rovněž obsahuje konstatování, nechť je považována za bezpředmětnou, pokud svědci využijí svého práva a k věci odmítnou vypovídat (č. l. 974 spisu). Odvolací soud při posuzování námitky stěžovatele, týkající se nepoužitelnosti výpovědí svědků N. P. a B. H. G., zjišťoval, zda tyto výpovědi byly učiněny v souladu se švédským právem, jak vyžaduje čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci. Při zjišťování této skutečnosti vycházel z kapitoly 36 švédského trestního řádu upravující výslech svědků a ze zprávy A. v. S. ze švédského Nejvyššího státního zastupitelství. Podle této zprávy se kapitola 36 týká pouze svědectví před soudem, ovšem podle švédského práva nelze jako svědka vyslýchat osobu podezřelou z trestného činu, jež je předmětem výslechu. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že svědkové N. P. a B. H. G. nemohli být ve Švédsku slyšeni v procesním postavení svědků, neboť švédské trestně právní předpisy neumožňují výslech svědků odsouzených pro stejný trestný čin. Jejich výpovědi považuje v řízení před tuzemskými soudy za použitelné, neboť byly opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci a při jejich provádění byla respektována ustanovení trestního řádu o právech obhajoby (str. 10 - 11 usnesení odvolacího soudu).

Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že čtením protokolů o výslechu švédských občanů N. P. a B. H. G., o které byl opřen závěr soudu prvního stupně o jeho vině, byl porušen čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

Jak již bylo shora konstatováno, svědkové N. P. a B. H. G. byli vyslechnuti švédskými orgány na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Plzni o právní pomoc. Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu České republiky, provede dožádaná strana, způsobem upraveným v jejím právním řádu, každé dožádání, týkající se trestní věci, které jim zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Odvolací soud konstatoval, že z obsahu protokolů o výslechu shora uvedených svědků vyplývá, že tito nebyli poučeni podle českého trestního řádu (str. 10 usnesení). Odvolací soud se však nevypořádal s rozpornými výpověďmi JUDr. V. B., Mgr. K. M. a K. J. k této otázce. Podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na tyto rozporné výpovědi a na skutečnost, že protokoly o výslechu svědků neobsahují sdělení, že byli poučeni podle českého trestního řádu, nelze dovodit, že by svědkové byli takto poučeni. Vzhledem k obsahu žádosti o právní pomoc, ve které je uvedeno, nechť je pokládána za bezpředmětnou, pokud svědkové využijí svého práva nevypovídat, lze ovšem důvodně předpokládat, že svědkové měli možnost výpověď odepřít.

Ústavní soud se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu v otázce dokazování švédského práva. V prvé řadě je nutno konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že N. P. a B. H. G. nemohli být ve Švédsku slyšeni jako svědkové, neboť to švédské trestní předpisy neumožňují, je v rozporu s dalším závěrem tohoto soudu, že protokoly o jejich výpovědích jsou použitelné, neboť byly opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci. Pokud by totiž výslechy těchto svědků proběhly v rozporu se švédským právním řádem, nebyly by provedeny v souladu se ustanovením čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci.

Podle názoru Ústavního soudu vůbec nebylo namístě, aby tuzemský soud interpretací švédského trestního řádu zjišťoval, zda švédské orgány provedly výslechy svědků v souladu se švédským právním řádem. Pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci. V konkrétním případě švédský státní zástupce H.-J. H., který se výslechů účastnil, explicitně prohlásil, že výslechy probíhají podle švédských zákonů. Pravdivost tohoto vyjádření přitom není třeba přezkoumávat či zpochybňovat a lze jej pokládat za naprosto přesvědčivý důkaz o této otázce. Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany. Švédské právo nebylo v posuzované věci třeba zjišťovat, jelikož nebylo podkladem pro rozhodování tuzemských soudů. V této souvislosti lze rovněž konstatovat, že odvolací soud zjišťoval obsah švédského procesního práva zcela nedostatečným způsobem. Vyšel totiž pouze z českého překladu kapitoly 36 švédského trestního řádu a z velmi stručného neformálního vyjádření A. v. S. ze švédského Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že kapitola 36 se týká pouze svědectví u soudu (a tedy nikoliv posuzovaných výpovědí). Odvolací soud tak při dokazování švédského práva vycházel pouze z části vyjádření A. v. S., podle které je hlavním pravidlem švédského práva, že jako svědka nelze vyslýchat osobu podezřelou z trestného činu, který je předmětem výslechu. Soud přitom nijak nezjišťoval, zda toto obecné pravidlo bylo možno aplikovat v konkrétně posuzované věci.

Ústavní soud tedy konstatuje, že z vyjádření švédského státního zástupce je zřejmé, že výslechy svědků N. P. a B. H. G. proběhly v souladu se švédským právním řádem, a tedy i v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci. Skutečnost, že protokol o výpovědi svědků byl přečten v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, ačkoliv tito svědkové nebyli poučeni v souladu s českým trestním řádem, přitom nezakládá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obhájcům obviněných bylo umožněno zúčastnit se výslechů svědků N. P. a B. H. G., neboť o termínech těchto výslechů byli řádně vyrozuměni, přičemž se jich skutečně zúčastnila advokátka Mgr. D. T., jež byla pověřena účastí u těchto úkonů obhájcem spoluobviněného A. Q. Výslech třetího svědka - S. N. - proběhl v jiném termínu, než o kterém byli obhájci vyrozuměni, a proto k tomuto výslechu, z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, nebylo přihlíženo. Jak již bylo shora uvedeno, lze důvodně předpokládat, že svědkové měli možnost výpověď odepřít. V této souvislosti je možno rovněž uvést, že hlavním účelem institutu poučení svědka podle § 101 odst. 1 TrŘ je chránit oprávněné zájmy vyslýchaného svědka, a nikoliv obviněného.

Neobstojí ani stěžovatelem namítané údajné porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, které bylo odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b TrŘ. Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, když v podaném dovolání zejména namítal shora uvedené skutečnosti, týkající se čtení svědeckých výpovědí N. P. a B. H. G. a z toho vyplývající správnost samotného zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle § 265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b TrŘ. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2004

JUDr. František Duchoň , v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru