Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 159/02Usnesení ÚS ze dne 10.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNájem
Byt
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.159.02
Datum podání14.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 706


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 159/02 ze dne 10. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 159/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., , zastoupeného advokátem JUDr. P. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, č. j. 58 Co 156/2000-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Uvedl, že se domáhal určení, že na něj přešel nájem bytu o velikosti 1 + kk v domě čp. 1262, Š. ul., Praha 6 - Řepy, po své babičce B. B., se kterou měl sdílet společnou domácnost. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 10. 1999, č. j. 9 C 205/97-44, žalobu stěžovatele zamítl s tím, že stěžovatel se svou babičkou v předmětném bytě nebydlel, a nájem bytu tak na něj ve smyslu ustanovení § 706 občanského zákoníku nepřešel. Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud napadeným rozsudkem. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. a), c), a d) o. s. ř., v tehdy účinném znění. Ve svém dovolání stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu závažná pochybení procesní povahy a dále rovněž nesprávné právní posouzení celého případu. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 1. 2002 pro nepřípustnost odmítl.

V návaznosti na výše uvedené se musel nejprve Ústavní soud zabývat otázkou, zda stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost včas. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud po posouzení rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 9. 1. 2002, č. j. 26 Cdo 181/2001-81, shledal, že dovolací soud postupoval v předmětné věci zcela právně konformním způsobem. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je zřejmé, že obecné soudy obou stupňů postupovaly při provedení důkazu v souladu s právní úpravou a že stěžovateli nebyla odňata jeho procesní práva.

Vzhledem k okolnosti, že dovolání bylo shledáno po právu dovolacím soudem nepřípustným, posledním pravomocným prostředkem v dané věci je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, č. j. 58 Co 156/2000-66. Pokud stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost dne 14. 3. 2002, šlo bezpochyby o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítnul.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 2002

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru