Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1577/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hlavní město Praha
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Městská část Praha - Nedvězí
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
pozemek
Restituce
Vlastnictví
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1577.15.1
Datum podání26.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1577/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Hlavní město Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, a 2. Městská část Praha - Nedvězí, se sídlem v Praze, Únorová 15, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Dykova 17, proti unesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3423/2014-199 ze dne 25. února 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 70/2013-172 ze dne 9. ledna 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 23 C 217/2010-105 ze dne 11. prosince 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Ing. Lubomíra Rathouského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení žalobu stěžovatelů o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo určeno, že oprávněný Ing. Lubomír Rathouský je vlastníkem blíže určeného pozemku v katastrálním území Nedvězí u Říčan. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a vydání předmětných nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Na základě provedeného dokazování a judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obvodní soud dospěl k závěru, že nemovitosti byly oprávněnému vydány po právu, neboť přešly na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali odvolání.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

3. Stěžovatelé brojili ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení principu právní jistoty. Namítali, že obecné soudy pochybily, pokud konstatovaly tíseň při uzavření předmětných kupních smluv; zejména odpovídajícím způsobem nezohlednily, že oprávněný byl spolupracovníkem bezpečnostních složek bývalého režimu. Mimoto v nepřiměřené míře vycházely z tvrzení, která v řízení uplatnil sám oprávněný, aniž by však tato tvrzení byla řádně prokázána. Oprávněný vykonával svá práva v rozporu s dobrými mravy, když uplatnění restitučních nároků zamlčel vůči dosavadním vlastníkům nemovitostí, kterým prodával sousední pozemky ve svém vlastnictví, aniž by tyto osoby obeznámil s okolností, že jejich investice bude znehodnocena.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou oprávněni k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního a městského soudu je zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., tedy nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Ústavní stížnost je proto přípustná.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. V projednávané věci je třeba připomenout, že skutkově i právně obdobnou věcí týkající se jiných pozemků v témže katastrálním území se Ústavní soud zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 1852/15 ze dne 21. 7. 2015, II. ÚS 1578/15 ze dne 11. 8. 2015 a I. ÚS 1579/15 ze dne 13. 8. 2015, jimiž byly ústavní stížnosti podané týmiž stěžovateli a uplatňující v převážné míře totožné námitky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Na závěry těchto rozhodnutí tedy lze pro stručnost odkázat a nad rámec toho uvést následující (srov. též § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu):

8. Ústavní soud konstatuje, že obvodní, městský i Nejvyšší soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak je soud vyložil již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Obecné soudy se adekvátně, srozumitelným a logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

9. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, které konstatovaly tíseň při uzavření kupních smluv oprávněným, resp. jeho předky vzdor námitce uplatněné v řízení stěžovateli, podle níž oprávněný spolupracoval s bezpečnostními složkami komunistického režimu. Obecné soudy věnovaly posouzení otázky tísně při uzavření kupních smluv dostatečnou pozornost, přičemž na základě obsáhlého dokazování v odůvodnění svých rozhodnutí mj. podrobně analyzovaly formy pronásledování a útlaku, kterým byla rodina oprávněného vystavena po nástupu totalitního společenského zřízení v roce 1948. Obecné soudy konstatovaly dlouhodobý a nepřetržitý nátlak na něj i jeho rodinu, který vyústil ve zcizení předmětných pozemků v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; při formulování tohoto závěru se řádně zabývaly rovněž tvrzením stěžovatelů o spolupráci oprávněného s tehdejším režimem, a to včetně evidence jeho osoby v archivech bezpečnostních složek.

10. Obecné soudy se v souladu s požadavky výše uvedené judikatury Ústavního soudu v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s námitkami stěžovatelů, že konkrétní skutečnosti byly v nepřiměřené míře dovozovány z tvrzení samotného oprávněného a bez odpovídajícího dokazování. Ústavnímu soudu nezbývá než znovu poukázat na to, že obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích z obsáhlého dokazování, kterým výrazně vykročily z roviny tvrzení samotných účastníků. Výslovně a srozumitelně se pak vypořádaly i s námitkou stěžovatelů, že jednání oprávněného vykazovalo prvky rozporu s dobrými mravy.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru