Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 157/98Nález ÚS ze dne 27.02.2001Podmínka pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., státní občanství České a Slovenské Federativní republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/21 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.157.98
Datum vyhlášení27.02.2001
Datum podání06.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 5 odst.2, § 4, § 6

88/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 157/98 ze dne 27. 2. 2001

N 37/21 SbNU 329

Podmínka pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., státní občanství České a Slovenské Federativní republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, k ústavní

stížnosti F. K., jehož procesním nástupcem se stal Fr. K., bytem

SRN, zastoupený advokátem JUDr. R. D., proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 20 Co 513/97, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 1996, sp.

zn. 27 C 184/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1996, sp.

zn. 27 C 184/95, zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) F. K.,

s návrhem, "aby byl žalovaný" (první žalovaný Banka Haná, a.s., se

sídlem Újezd 12, Prostějov, a druhý žalovaný Bytový podnik Prahy

1, s.p. v likvidaci, se sídlem Jindřišská 5, Praha 1) povinen

vydat žalobci jednu ideální šestnáctinu nemovitosti, a to domu čp.

1375, se stavební parcelou 654 v k.ú. Nové Město, obec Praha,

zapsané na listu vlastnictví č. 754, a současně rozhodl, že

žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady právního

zastoupení ve výši 2.380,- Kč na účet JUDr. T. H., do tří dnů od

právní moci tohoto rozsudku.

Podle závěru Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobce, který byl

jediným testamentárním dědicem po zemřelé občance SRN H. M., jemuž

bylo uděleno státní občanství ČR až dnem 8. 9. 1993 a jenž se

s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích - ve znění nálezu Ústavního soudu ČR

ze dne 12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb. - jako oprávněná osoba domáhal

vydání předmětné nemovitosti, nesplňoval ke dni 1. 10. 1991

zákonnou podmínku státního občanství ČSFR, resp. ČR a nebyl tudíž

osobou oprávněnou. Oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. - ve znění před vydáním uvedeného nálezu Ústavního

soudu - byla fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu

v případech uvedených v § 6 zákona, pokud splňovala podmínku

státního občanství ČSFR, resp. ČR a podmínku trvalého pobytu na

jejím území. Stejné podmínky musela podle ustanovení § 3 odst. 2

cit. zákona splňovat fyzická osoba, která se stala oprávněnou

v důsledku úmrtí osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví (roz.

státu) v případech uvedených v § 6 před uplynutím lhůty stanovené

v § 5 odst. 2 tohoto zákona. Podle ustanovení § 5 odst. 2 se

jednalo o šestiměsíční prekluzivní lhůtu od účinnosti zákona (1.

4. 1991) k výzvě k vydání věci povinné osobě, takže lhůta propadla

k 1. 10. 1991. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, č.

164/1994 Sb., byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČSFR,

resp. ČR a stávající lhůta k uplatnění nároku podle § 5 odst. 2

zák. č. 87/1991 Sb. byla v tomto smyslu vázána na vykonatelnost

tohoto nálezu, tedy na den 1. 11. 1994. Obvodní soud konstatoval,

že u ostatních podmínek zůstaly lhůty nezměněny a vydání věci na

základě uvedeného nálezu lze uplatňovat výzvou pouze za

předpokladu, že fyzická osoba (při splnění ostatních podmínek zák.

č. 87/1991 Sb.) splňovala podmínku státního občanství ČSFR, resp.

ČR ke dni 1. 10. 1991. Obvodní soud konečně uvedl, že žalobce,

který nese ve sporu důkazní břemeno, neprokázal restituční titul

podle § 6 zák. č. 87/1991 Sb., v daném případě uzavření darovací

smlouvy v tísni.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1 1998, sp. zn. 20

Co 513/97, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil,

žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud - po

doplněném dokazování - v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze

sdělení Ministerstva vnitra ČR, civilněsprávního úseku ze dne 3.

2. 1997, zjistil, že žalobce byl na základě své žádosti propuštěn

ze státního svazku ČR dne 9. 11. 1987. Nešlo tedy o odnětí

státního občanství. Žalobce, který měl v době podání žádosti

občanství SRN, požádal o znovuudělení státního občanství ČSFR

v souladu se zákonem č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují

předpisy o nabývání a pozbývání československého státního

občanství (dále jen "zákon č. 88/1990 Sb.") dne 15. 6. 1992.

Státního občanství ČSFR (ČR) nabyl, po neprodleném vyřízení své

žádosti, dnem 18. 6. 1992 (nikoli tedy až dnem 8. 9. 1993, jak

bylo uvedeno v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). Odvolací

soud proto konstatoval, že "v době od 9. 11. 1987 do 18. 6. 1992

tedy nebyl státním občanem ČR".

Městský soud v Praze neshledal ani důvodnost tvrzeného

žalobcova dědického nároku, neboť - jak bylo již Obvodním soudem

pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. 12 C 402/93 zjištěno - přešla

ideální 1/16 těchto nemovitostí z H. E. na Čs. stát na základě

"darovacího postupního prohlášení" ze dne 15. 6. 1965. Vzhledem

k tomu, že tento majetek přešel na československý stát ještě za

života H. E., nebyl v den její smrti součástí pozůstalosti

a žalobce, který byl v té době stále jen občanem SRN, proto nemohl

tuto věc získat z titulu svého obecného dědického nároku na

základě závěti, a to bez zřetele k tomu, že závěť byla vypořádána

podle práva SRN. Dědický nárok žalobce na vydání nemovitosti by

prý mohl vyplývat ze zákona č. 87/1991 Sb. jen tehdy, pokud by H.

E. svůj "v právu důvodný" restituční nárok na vydání věci

uplatnila sama ve lhůtě od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, avšak dříve

než by byl uspokojen, by zemřela, leč toliko za situace, kdy by

splňovala (H. E.) všechny zákonné podmínky pro vznik restitučního

nároku. Vzhledem k tomu, že H. E. svůj nárok podle zákona

č. 87/1991 Sb. neuplatnila a před uplynutím lhůty stanovené

v § 5 odst. 2 cit. zákona zemřela, mohl by být žalobce oprávněnou

osobou z titulu dědictví ze závěti [§ 3 odst. 2 - nyní odst. 4

- písm. a) cit. zákona], avšak i on by musel splňovat již v době

do 1. 10. 1991 podmínku státního občanství ČR, aby mohl nárok

ještě do 1. 10. 1991 řádně uplatnit. Městský soud v Praze v této

souvislosti zdůraznil, že účinky nálezu Ústavního soudu ČR č.

164/1994 Sb., jímž byla odstraněna podmínka trvalého pobytu na

území ČSFR (ČR), by se na žalobce právě vztahovaly pouze za

předpokladu, že by nejpozději k datu 1. 10. 1991 nabyl občanství

ČR a restituční nárok neuplatnil (poznámka: pro nedostatek

podmínky trvalého pobytu). Odvolací soud konstatoval, že tato

otázka byla správně vyložena soudem prvního stupně, s jehož

názorem se plně ztotožňuje.

Odvolací soud tedy souhrnně konstatoval, že žalobci nevznikl

nárok ani z titulu nástupu do práv zůstavitelky na základě dědění

ze závěti podle obecných ustanovení o právu dědickém, neboť věc

- ještě za života zůstavitelky - na základě platné darovací

smlouvy přešla na stát a nemohla být proto součástí pozůstalosti

po dárkyni, ani z titulu restitučního nároku podle ustanovení

§ 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 86/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, neboť žalobce nesplňoval podmínku existence státního

občanství ČR do 1. 10. 1991, když státní občanství prokazatelně

(a sám to činí nesporným) nabyl až dnem 18. 6. 1992.

V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní

stížností, v níž dovozuje porušení svého základního práva

zakotveného v čl. 11 věta první a druhá, v čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 Ústavy

České republiky.

Stěžovatel v prvé řadě vychází z toho, že původní vlastnice

H. M., která zemřela dne 16. 9. 1991, byla českou státní občankou

bez trvalého pobytu na území ČR, a proto v době úmrtí nesplňovala

podmínky pro uplatnění nároku na vydání majetku podle zákona č.

87/1991 Sb. Stěžovatel jako univerzální testamentární dědic po

zemřelé ("na základě rozhodnutí příslušného německého soudu se

stal výlučným dědicem po zemřelé") je prý oprávněnou osobou ve

smyslu uvedeného zákona, protože podle nálezu Ústavního soudu č.

164/1994 Sb. (kterým byla odstraněna podmínka trvalého pobytu na

území České republiky) uplatnil nárok u povinných osob ve lhůtě,

jež byla nově stanovena osobám, které (dosud) podmínku trvalého

pobytu nesplňovaly.

Stěžovatel je toho názoru, že české státní občanství nikdy

neztratil, neboť žádost o propuštění z českého státního svazku

podal v důsledku nepřípustného nátlaku "ze strany politického

režimu nutícího občany svého státu k jednání, které by za

normálních okolností nikdy neučinili". Stěžovatel, jenž by za

běžných okolností neemigroval a nežádal o propuštění ze státního

občanství, byl nucen podat uvedenou žádost proto, že

československý zastupitelský úřad požadoval jako podmínku vydání

potvrzení o zápočtu doby pojištění v tehdejším Československu

- jež stěžovatel potřeboval k zápočtu doby pojištění pro účely

přiznání důchodu ve SRN - legalizaci vztahu s Československou

republikou, jehož oba způsoby (vydání vystěhovaleckého pasu nebo

zmíněné propuštění ze státního svazku) byly spojeny s úhradou

poplatku blížícího se částce 5.000 DM. Stěžovatel připomíná, že

nespravedlností, kterých se minulý režim dopustil, si byl vědom

také zákonodárce, a proto zákonem č. 88/1990 Sb., umožňoval

občanům navracení československého občanství, a to "v původní

stav", ovšem za předpokladu, že žádost o navrácení byla podána ve

lhůtě. Stěžovatel žádost podal a československé občanství mu bylo

vráceno. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že české státní občanství

nikdy neztratil, že soudy obou stupňů toliko "hledaly důvod, pro

který by nebylo navrhovateli vyhověno". Otázkou způsobu pozbytí

státního občanství stěžovatelem se prý navíc "zabývaly

zkratkovitě".

Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky

zrušeny. Stěžovatel sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

V důsledku úmrtí stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne

4. 10. 1999, č.j. I. ÚS 157/98-32, řízení o ústavní stížnosti

přerušil až do skončení řízení o dědictví po stěžovateli.

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 4. 2000, č.j.

13 D 811/99-22 , ve věci dědického řízení po stěžovateli F. K.,

zemřelém 20. 6. 1999, schválil dohodu dědiců, tj. manželky

zůstavitele V. K. a syna zůstavitele (a jediného testamentárního

dědice zůstavitele) F. K., o majetku zůstavitele, jehož vlastníkem

se stal syn zůstavitele Fr. K.

V souzené věci se tedy procesním nástupcem stěžovatele stal

jeho dědic Fr. K., bytem SRN, který o pokračování v řízení

o ústavní stížnosti požádal prostřednictvím zplnomocněného

právního zástupce JUDr. R. D. Prostřednictvím téhož právního

zástupce manželka zůstavitele V. K. sdělila, že se k žádosti

o pokračování řízení v předmětné ústavní stížnosti nepřipojuje.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní

soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníci

řízení - Banka Haná, a.s., a Bytový podnik Praha 1, s.p.

"v likvidaci".

Obvodní soud pro Prahu 1 navrhl, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta, neboť uvedená rozhodnutí soudu vycházejí z aplikace

platných právních předpisů a tvrzení stěžovatele o porušení čl.

11 a 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR není důvodné. Na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Městský soud v Praze v prvé řadě vyjádřil názor, že

novelizované ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. činí -iv případě,

kdy odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání

- dovolání přípustným, ovšem za podmínky, že dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní

význam. Podle Městského soudu v Praze tím, že stěžovatel nepodal

dovolání, neposkytl dovolacímu soudu možnost posoudit jeho

přípustnost, a je tak na zvážení Ústavního soudu, zda je ústavní

stížnost formálně přípustná.

Ve vztahu ke konkrétním důvodům ústavní stížnosti - tedy

k tvrzení stěžovatele, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému

právnímu názoru, podle kterého stěžovatel nesplnil podmínku

státního občanství ČR podle zákona č. 87/1991 Sb., v důsledku

čehož mu nevznikl restituční nárok na předmětnou nemovitost, dále

k tvrzení o tom, že by se na stěžovatele mělo hledět jako na

osobu, která (s odkazem na zákon č. 88/1990 Sb.) nikdy české

státní občanství neztratila a konečně k tvrzení o vzniku nároku na

vydání nemovitosti z titulu dědění po původní vlastnici - Městský

soud v Praze poukázal na soudcovu vázanost zákonem a rovněž uvedl,

že "nedospěje-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení

věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen jeho

normy aplikovat, jejich obsah vykládat v souladu s tím, co norma

skutečně vyjadřuje, nemůže terminologii užitou v normě ignorovat,

či ji nahodile a účelově vykládat v rozporu s všeobecně přijatými

výkladovými pravidly".

S odkazem na zákon č. 88/1990 Sb., Městský soud v Praze ve

svém vyjádření uvedl, že v souladu s čl. II bodem 2 písm. a) cit.

předpisu se má za to, že občan, který svého státního občanství

pozbyl rozhodnutím o jeho odnětí a podal do 31. 12. 1993

u příslušného orgánu žádost, že chce zůstat československým

státním občanem, jím nepřestal být. Tyto účinky však nemůže soud

vztahovat i na případy, kdy občan svého dosavadního občanství

pozbyl jinak, např. propuštěním ze státního svazku na vlastní

žádost, neboť pro tyto platí zvláštní úprava podle čl. II bod 3

písm. a) cit. zákona, podle níž je těmto osobám na jejich žádost

občanství udělováno, ovšem již bez právní fikce jeho nepřetržitého

trvání. Městský soud v Praze proto zdůraznil, že "pokud by tuto

zcela jednoznačnou právní úpravu ignoroval, dopustil by se naopak

sám porušení ústavních záruk na spravedlivý proces". Proto nelze

podle názoru odvolacího soudu hledět na stěžovatele, který byl dle

sdělení Ministerstva vnitra ČR na vlastní žádost propuštěn ze

státního svazku dne 9. 11. 1987, jako na osobu, která svého

československého státního občanství nikdy nepozbyla. Toto

občanství mu bylo nově uděleno až dnem 18. 6. 1992, takže ke dni

1. 10. 1991 proto československým státním občanem nebyl.

V dalším Městský soud v Praze setrval na názoru, že nález

Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 164/1994 Sb., se týkal jen

těch československých (českých) občanů žijících v cizině, kteří

splňovali podmínku československého občanství již ke dni 1. 10.

1991 (byť třeba zpětně až na základě fikce stanovené dle čl. II.

bodu 2 písm. a) zákona č. 88/1990 Sb.). Podmínky státního

občanství se tento nález nedotkl. Pokud jde o důvody, pro které

stěžovatel nenabyl vlastnického práva (spoluvlastnického podílu)

k předmětné nemovitosti na základě práva dědice, ani restitučního

nároku na vydání věci dle restitučního zákona, odkázal odvolací

soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svých závěrech

setrval.

Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud

- "neshledá-li důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti - tuto pro

neopodstatněnost zamítl".

Vedlejší účastník Banka Haná, a.s., ve svém vyjádření trvá na

tom, že věc "nelze vydat ze zákonných důvodů", neboť stěžovatel

není oprávněnou osobou nejen podle původní úpravy zákonem č.

87/1991 Sb., ale ani podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7.

1994 (publikovaného pod č. 164/1994 Sb.), kterým byla zrušena

podmínka trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR. Vydání věci na

základě tohoto nálezu lze podle vedlejšího účastníka uplatňovat

jen za splnění podmínek zákona a tedy i podmínky státního

občanství ke dni 1. 10. 1991. Dále podle názoru vedlejšího

účastníka stěžovatel neprokázal restituční titul podle § 6 zák. č.

87/1991 Sb. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za

bezdůvodnou, nevzdává se postavení vedlejšího účastníka a trvá na

ústním jednání.

Vedlejší účastník Bytový podnik Praha 1, s.p. "v likvidaci",

ve svém vyjádření poukázal na dostatečně zjištěný skutkový stav ve

věci a na nedůvodnost návrhu na vydání věci jak z titulu nástupu

(roz. stěžovatele) do práv zůstavitelky, tak z titulu restitučního

nároku podle zákona č. 87/1991. Podle jeho názoru zamítavá

rozhodnutí obecných soudů nepředstavují zásah do ústavně

zaručených základních práv a svobod, neboť nedošlo ani k porušení

vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny (neboť

stěžovatel se vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nestal),

ani k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Bytový podnik Praha 1, s.p. "v likvidaci", navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou Městského soudu

v Praze, že stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku dovolání,

takže je prý otázka, zda je ústavní stížnost formálně přípustná.

Podle obsahu uvedeného rozsudku navrhl stěžovatel připuštění

dovolání k posouzení otázky, "zda se v tomto případě jedná

o dědický návrh žalobce na vydání věci či nikoli". Ústavní soud

- ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku - sdílí názor, že

tato otázka je judikaturou vyřešena, takže podané dovolání by bylo

- co do posouzení jeho přípustnosti - zjevně neefektivní. Za této

situace Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatel

nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně

jeho práva poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ao

Ústavním soudu contr.). Ústavní stížnost lze tedy považovat za

formálně přípustnou.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že po věcné stránce není

ústavní stížnost důvodná.

Stěžovatel (dnes již zemřelý) uvedl, že napadenými

rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 11, věta první a druhá

( zřejmě odst. 1 věta první a věta druhá) a čl. 36 Listiny, jakož

i čl. 90 Ústavy ČR.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 věta první

a druhá Listiny, jedná se nepochybně o návrh neopodstatněný.

Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno stěžovatelovo

právo vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana

vlastnického práva všech vlastníků. Ústavní soud neshledal důvod,

aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo

vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na

vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený

nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, Praha, C.H.Beck 1995, str.

295; nález sp. zn. I. ÚS 299/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 9, Praha, C.H.Beck 1998, str. 237).

Stejně tak je nutno považovat za neopodstatněné tvrzení

stěžovatele - blíže nekonkretizované - o porušení čl. 36 Listiny,

který je součástí komplexního práva na spravedlivý proces, jakož

i čl. 90 Ústavy ČR, podle jehož první věty jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel

využil možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a že ani interpretací a aplikací

příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu Ústavního

soudu ČR publikovaného pod č. 164/1994 Sb., stejně jako zákona

č. 88/1990 Sb., obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý

proces porušeno nebylo.

Pokud jde o posouzení stěžovatelem tvrzeného nároku na vydání

nemovitosti z titulu jeho nástupu do práv zůstavitelky na základě

dědění ze závěti (a dále z titulu restitučního nároku na vydání

věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), a posouzení stěžovatelova

názoru, že se obecné soudy "otázkou způsobu pozbytí státního

občanství navrhovatelem ... zabývaly zkratkovitě", respektoval

Ústavní soud i v této otázce skutečnost, že není součástí soustavy

obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat jejich

rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo

svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy ČR.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl

oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, odst. 4 písm.

a) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke

dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (České

republiky). Tento den - jako rozhodný časový termín - vyplývá

z ustanovení § 5 odst. 2 a § 35 cit. zákona. Stěžovatel se v této

souvislosti mylně odvolává na nález Ústavního soudu č. 164/1994,

Sb., ze kterého výslovně vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne

vykonatelnosti nálezu" (kterým se zrušila slova "ode dne účinnosti

tohoto zákona" v § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) "se

však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami

oprávněnými". "Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob,

které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby,

které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již

nález Ústavního soudu zrušil." Nejen ze smyslu samotného tohoto

nálezu, nýbrž i z další judikatury Ústavního soudu (srov. nález I.

ÚS 409/97) lze usuzovat, že se uvedený nález na stěžovatele

nevztahuje. Stěžovatel v období rozhodném pro podání výzvy

k vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb., které začalo dnem jeho účinnosti (1. 4. 1991) a skončilo

o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem ČSFR (ČR)

- vzhledem k datu získání státního občanství dne 18. 6. 1992

- nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu citovaného

ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Na jeho

postavení nic nezměnil ani nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.,

neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na území

ČSFR, resp. ČR, a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR

(ČR). Pro úplnost lze uvést, že stejný názor týkající se podmínky

státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb. po citovaném nálezu

Ústavního soudu ČR vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze

dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (In: Soudní rozhledy

12/1998, str. 321n.). Obecné soudy, které z tohoto důvodu

stěžovatelův návrh zamítly, respektive toto rozhodnutí potvrdily,

dospěly ke správnému závěru, jejž Ústavní soud - i se zřetelem na

ochranu základních práv a svobod stěžovatele - nemá důvod

zpochybňovat.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy

zabývaly otázkou způsobu pozbytí jeho státního občanství pouze

"zkratkovitě", Ústavní soud (vedle již výše uvedeného) konstatuje,

že podle čl. 95 odst. 1 (část věty před středníkem) Ústavy ČR je

soudce při rozhodování vázán zákonem. Proto obecným soudům nezbylo

než dotčený zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují

předpisy o nabývání a pozbývání československého státního

občanství, respektovat. Pokud tedy zákon č. 88/1990 Sb. umožňoval

v ustanovení článku II bodu 2 písm. a), aby se v případě občana,

který svého státního občanství pozbyl rozhodnutím o jeho odnětí

(a podal do 31. 12. 1993 u příslušného orgánu žádost, v níž

projevil vůli, že chce tímto občanem zůstat), "mělo za to", že

nepřestal být československým státním občanem, pak nebylo možné

vztáhnout tyto účinky i na případy, kdy občan své občanství pozbyl

jinak. Bylo to vyloučeno i proto, že pro osoby propuštěné ze

státního svazku platí speciální úprava čl. II bodu 3 písm. a)

tohoto zákona, podle které je těmto osobám na jejich žádost státní

občanství udělována, avšak bez právní fikce jeho nepřetržitého

trvání. Také z tohoto důvodu nelze ani na stěžovatele (který podle

sdělení Ministerstva vnitra ČR byl na vlastní žádost propuštěn ze

státního svazku dne 9. 11. 1987) hledět jako na osobu, která

československé státní občanství nikdy nepozbyla. K uvedené námitce

stěžovatele Ústavní soud ještě zdůrazňuje, že zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neodstraňuje a ani nemůže

odstranit - neboť by to nebylo v silách a možnostech státu

- všechny křivdy, ale toliko zmírňuje následky některých

majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1948 až

1989.

Ve vztahu k procesnímu nástupci stěžovatele (jeho synovi

a dědici) Fr. K. Ústavní soud konstatuje, že pokud výše uvedený

požadavek zákona č. 87/1991 Sb., týkající podmínky státního

občanství ČSFR (ČR), nesplňoval stěžovatel (a z tohoto důvodu

nebyl oprávněnou osobou), nemůže být za oprávněnou osobu

považována ani osoba jeho právního nástupce (dědice), na kterou

přecházejí jen ta práva a povinnosti, která svědčí zůstavitelovi

(stěžovateli).

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 základní

práva nebo svobody stěžovatele (ani jeho procesního nástupce)

zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel (jeho procesní nástupce)

dovolává, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl (§ 82 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. února 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru