Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 157/96Nález ÚS ze dne 12.03.1997K přezkumu rozhodnutí obecných soudů ÚS. K zásadám spravedlivého procesu. K formě právních úkonů dle zákoníku práce.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/7 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.157.96
Datum podání11.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

65/1965 Sb., § 240 odst.2, § 240 odst.3, § 240 odst.2, § 240 odst.3

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997

N 26/7 SbNU 165

K přezkumu rozhodnutí obecných soudů ÚS. K zásadám spravedlivého procesu. K formě právních úkonů dle zákoníku práce.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

JUDr. B. G., zastoupeného JUDr. V. J., účastníka řízení

- Krajského soudu v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, akto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2O. března 1996, sp.

zn. 15 Co 132/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96,

kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne

9. 11. 1995, č.j. 12 C 298/94-35, jímž byla zamítnuta žaloba

stěžovatele proti odpůrci Dopravní zdravotní a záchranná služba

P., o zaplacení částky

15 948,- Kč s příslušenstvím.

Podle uvedené žaloby stěžovatel nastoupil dne 2. 5. 1992 na

základě pracovní smlouvy u odpůrce do funkce právníka s tím, že

bude poskytovat na "základě živnostenských listů" právní služby.

Stěžovatel se domáhal doplacení mzdy od 1. 4. 1993 do 31. 12.

1993, případně poskytnutí náhrady mzdy, neboť mu prý odpůrce

z příčin výlučně na jeho straně se nacházejících nepřiděloval

v uvedené době práci a nevyplácel ani mzdu ani její náhradu.

Okresní soud odůvodnil citovaný rozsudek tak, že pracovní

poměr mezi účastníky řízení byl dnem 1. 4. 1993 skončen dohodou.

Dále dovodil, že nárok na výplatu mzdy by stěžovatel neměl ani

v případě, že by jeho pracovní poměr řádně neskončil, neboť nebylo

prokázáno, že by byl v kritickém období konal pro odpůrce práci

nebo že by se byl přidělování práce domáhal.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 1996, sp. zn.

15 Co 132/96, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dospěl

k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou, která

sice neměla písemnou formu předepsanou zákoníkem práce, avšak

tento nedostatek formy nemá za následek neplatnost právního úkonu.

Nelze sice s jistotou říci, že dohoda o skončení pracovního poměru

byla uzavřena ústně, neboť navrhovatel to popírá, ale - podle

názoru odvolacího soudu - "tato dohoda byla uzavřena konkludentním

jednáním účastníků, kteří k datu 1. 4. 1993 přestali oboustranně

plnit své základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru

a tím jasně dali najevo svoji vůli pracovní poměr ukončit".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným rozsudkem

krajského soudu byl porušen článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, který mu

ukládá rozhodovat podle zákona, a tím porušil i základní právo

stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru

"zaměstnavatel a pracovník" se mohou písemně dohodnout na ukončení

pracovního poměru a taková dohoda je platná i tehdy, pokud byla

učiněna ústně. Musí však jít o dohodu dvou stran, tedy o úkon

učiněný výslovně konáním dvou subjektů, a nikoli jejich

opomenutím. V žádném případě prý taková dohoda nemůže být sjednána

konkludentně, neboť ukončení pracovního poměru tím, že obě strany

přestanou plnit svoje zákonné povinnosti, zákon nezná. Proto

stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne

20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, zrušen.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce

formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, nabyl právní

moci dne 25. 4. 1996. Ústavní stížnost je datována dne 29. 5.

1996 a došla Ústavnímu soudu dne 11. 6. 1996, takže lhůta k jejímu

podání podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla

zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní

stížnosti nebyly zjištěny.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal na skutkové i právní závěry obsažené v odůvodnění

napadeného rozsudku. Poukázal pouze na to, že stěžovatel

odůvodňuje svoji stížnost odlišným hodnocením skutkových okolností

a nesprávně vykládá pojem konkludentního projevu vůle. Krajský

soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti prohlásil, že nesouhlasí s jejím odůvodněním a odkázal

na odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas

s upuštěním od ústního jednání.

Dopravní zdravotní a záchranná služba P. (nyní Zdravotnická

záchranná služba P.) se postavení vedlejšího účastníka řízení

v předmětné věci vzdala.

Stěžovatel sdělil, že netrvá na ústním projednání věci.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků

upustil.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku

krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná, byť z jiných příčin než stěžovatel uvádí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě napadá hodnocení

skutkových okolností krajským soudem, pokud jde o základní

povinnosti vyplývající z pracovního poměru a jejich právní

kvalifikaci. Poukazuje na to, že podle odůvodnění napadeného

rozsudku žádný z účastníků neplnil základní povinnosti vyplývající

z pracovního poměru, neboť Dopravní a záchranná služba Plzeň

- sever stěžovateli nepřidělovala práci a nevyplácela mu mzdu

a stěžovatel práci nevykonával, jejího přidělování se nedomáhal

a nedomáhal se ani zaplacení mzdy. Na základě těchto zjištění

krajský soud dovodil, že (údajně) vůle obou účastníků směřovala

k ukončení pracovního poměru a konstatoval, že i když nebyla

sjednána ani písemná ani ústní dohoda o ukončení pracovního

poměru, došlo k jeho ukončení konkludentně tím, že účastníci sporu

přestali navzájem plnit povinnosti vyplývající z pracovního

poměru. Stěžovatel dále napadá přípustnost konkludentního projevu

vůle v souzené věci, neboť podle jeho názoru dohoda o ukončení

pracovního poměru nemůže být sjednána konkludentně, protože takový

způsob ukončení pracovního poměru zákon nezná. Poněvadž podle

názoru stěžovatele soud nerozhodoval podle zákona, porušil tím

článek 95 odst. 1 Ústavy, a tím mu odepřel i právo na soudní

ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve

věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není

vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto

soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc

Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné

moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

[§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

V daném případě stěžovatel toliko obecně naznačil údajné

nedostatky v hodnocení skutkových okolností, pokud jde o plnění

základních povinností, vyplývajících z pracovního poměru, aniž by

byl blíže uvedl, v čem jejich nesprávné hodnocení krajským soudem

spatřuje. Ústavní soud se v zásadě může zabývat správností

hodnocení důkazů obecnými soudy, leč jen tehdy, pokud zjistí, že

v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi

ně patří i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Tohoto práva se stěžovatel dovolává zejména s poukazem na to, že

dohoda o ukončení pracovního poměru nemůže být sjednána

konkludentně, jak dovodil krajský soud, neboť zákon prý nezná

skončení pracovního poměru tím, že obě strany své zákonné

povinnosti přestanou plnit.

Uvedené námitce nelze přisvědčit.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se

stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění

ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením

ústavních záruk stěžovatele. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve

věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky

- Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, Vydání 1. Praha C. H. Beck

1995), i když připustil, že v některých případech se může stát, že

interpretace právních předpisů obecnými soudy může být tak

extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného

základního práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá

orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.

K takové situaci však v souzené věci nedošlo. Názor odvolacího

soudu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru

konkludentním jednáním účastníků je přípustné - který sdílí

i Ústavní soud - je založen na ust. § 240 odst. 2 zákoníku práce,

podle něhož projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím;

může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím

pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je

třeba podle § 240 odst. 3 zákoníku práce vykládat tak, jak to se

zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům

slušnosti a občanského soužití. Právní úkony vyjádřené

konkludentně (per facta concludentia), jsou interpretovatelné

především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle

znamená. V soudním řízení oba soudy vzaly za prokázáno, že

pracovní poměr stěžovatele trval od 2. 5. 1992 do 31. 3. 1993, kdy

vykonával pro odpůrce práci a za ni mu byla vyplácena mzda. Pokud

jde o období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993, opřely se soudy

o výpovědi svědků, že žádný z účastníků neplnil základní

povinnosti vyplývající z pracovního poměru, odpůrce nepřiděloval

stěžovateli práci podle pracovní smlouvy, neplatil mu mzdu

a stěžovatel se přidělování práce a placení mzdy nedomáhal.

Z těchto skutečností soudy dovodily, že vůle obou účastníků

směřovala k ukončení pracovního poměru, a to ke dni 1. 4. 1993.

Podle přesvědčení Ústavního soudu není důvodu, aby byl tento závěr

z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele

zpochybňován.

V řízení před obecnými soudy však došlo k závažným pochybením

procesní povahy, která Ústavní soud nemohl přehlédnout.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn.

12 C 298/94, zjistil, že okresní soud při ústním jednání dne 21.

3. 1995 odročil jednání na den 2. 5. 1995, což účastníci vzali na

vědomí. Dne 29. 3. 1995 však soud nařídil jednání na den 4. 5.

1995, avšak účastníci řízení o této změně nebyli vyrozuměni.

Stěžovatel ve svém podání ze dne 2. 5. 1995 uvádí, že se dostavil

k okresnímu soudu téhož dne, zjistil, že se (toho dne) žádné ústní

jednání v jeho věci nekoná, a proto současně písemně požádal soud

o sdělení termínu nového ústního jednání. Předseda senátu

okresního soudu v protokolu o jednání ze dne 4. 5. 1995

konstatoval závadu ohledně nevypravení referátu o přeložení

jednání z 2. 5. 1995 na 4. 5. 1995 a vyhlásil usnesení, že jednání

se odročuje na dobu neurčitou za účelem nového obeslání účastníků.

Téhož dne, tj. 4. 5. 1995, byl však sepsán u okresního soudu

protokol, v němž je uvedeno, že "od soudu" je přítomna JUDr. D. M.

a přísedící P. B. a ing. F. K. Mimo jednání - jak je z tohoto

protokolu patrno - byl pak vyslechnut podle § 131 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") V. G., ředitel Zdravotní

záchranné služby Plzeň - sever, který jako účastník řízení zejména

uvedl, že pracovní poměr se stěžovatelem skončil dohodou k datu,

kdy do organizace nastoupil JUDr. V. V té době byla u organizace

zaměstnána manželka stěžovatele, která měla provést písemnou

dohodu o ukončení pracovního poměru, a V. G. se domnívá, že tak

učinila. Téhož dne, tedy 4. 5. 1995, byly dále mimo ústní jednání

vyslechnuty svědkyně M. N. a N. J. Dne 3. 7. 1995 se konalo

u okresního soudu další ústní jednání, kterého se stěžovatel

zúčastnil. Při jednání byl přečten citovaný protokol ze dne 4. 5.

1995, k němuž stěžovatel v podstatě uvedl, že s ředitelem

organizace dohodu o ukončení pracovního poměru (a zejména

v písemné formě) neuzavřel.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 11. 1995,

č.j. 12 C 298/94-35, byl návrh stěžovatele proti odpůrci Dopravní

zdravotní a záchranné službě Plzeň - sever o zaplacení doplatku

mzdy ve výši 15 948,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Stěžovatel

v podaném odvolání proti tomuto rozsudku mimo jiné vytýkal soudu

I. stupně, že nemohl být přítomen výslechu ředitele odpůrčí

organizace a nemohl mu klást otázky, neboť ten byl vyslechnut

soudem I. stupně mimo soudní jednání. Krajský soud v napadeném

rozsudku tuto námitku stěžovatele sice konstatoval, avšak žádné

stanovisko k ní nezaujal.

Za tohoto procesního stavu poukazuje Ústavní soud na prvním

místě na ustanovení § 212 odst. 2 o.s.ř., podle něhož k vadám

řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen

potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Takovou vadou je zásadně i porušení práv účastníka řízení, v jehož

důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem. To je ostatně

i důvodem přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu

[§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Tato situace nastala i v souzené

věci. Z obsahu spisu - jak je uvedeno na jiném místě - totiž

plyne, že procesní soudy zcela ignorovaly základní ustanovení

o.s.ř. o provádění důkazů. V prvé řadě nebylo dodrženo ustanovení

§ 122 odst. 1 o.s.ř., podle něhož dokazování provádí soud při

jednání. Dále nebyla respektována ani pravidla normovaná ust. §

122 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, je-li to účelné, může být

o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může

důkazy z pověření senátu provést mimo jednání. Takové pověření

předsedy senátu však v soudním spisu obsaženo není. Konečně nebyla

dodržena ani procesní zásada obsažená v ust. § 122 odst. 2, věta

druhá o.s.ř., které stanoví, že účastníci mají právo být přítomni

u takto (rozuměj: mimo ústní jednání) prováděného dokazování. Je

zřejmé, že kdyby byl zákonný postup při provádění důkazů dodržen,

měl by stěžovatel možnost klást účastníku řízení a svědkům dotazy,

vyjadřovat se k otázce přidělování práce v kritickém období,

k tomu, zda se on sám práce domáhal atd. Je sice pravda, že

manželka stěžovatele, která byla vyslechnuta jako svědkyně v jeho

přítomnosti, nejprve uvedla, že ředitel G. jí dal pokyn, aby

k 31. 3. 1993 "ukončila činnost stěžovatele v počítači"

a neproplácela ho, a že jí stěžovatel doma sdělil, že ředitel

s ním ukončil pracovní poměr; poté však změnila výpověď tak, že si

nepamatuje, zda ji stěžovatel informoval, že ředitel jej odmítá

platit anebo že mu pracovní poměr ukončil. Bylo proto nezbytné

v souladu s procesními předpisy řádně provést i ostatní relevantní

důkazy, což se však nestalo. Za této situace tedy nelze zcela

spolehlivě dovodit, že byl proces v předmětné věci jako celek

spravedlivý.

Ústavní soud je svou činností ve vztahu k obecným soudům

povolán mimo jiné k tomu, aby z ústavněprávního hlediska dbal na

procesní čistotu soudního řízení. Zásadám spravedlivého procesu

vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) je třeba rozumět tak, že

- v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným

soudem musí být účastníku zaručeno, že jeho věc bude projednána

veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tyto požadavky lze

ostatně vyvodit i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. Jestliže krajský soud procesní práva

stěžovatele ignoroval a ani ve svém rozhodnutí se jimi nezabýval,

postupoval v rozporu s citovaným čl. 38 odst. 2 Listiny

a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ostatně

takto rozhodoval Ústavní soud např. i ve věci sp. zn. III. ÚS

61/94 (viz Ústavní soud České republiky - Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 3, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995).

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96,

zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru