Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1560/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování ... více
Věcný rejstříkRehabilitace
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1560.17.1
Datum podání18.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 68

87/1991 Sb., § 24 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1560/17 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Osvalda Tylečka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 1496/9, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 45/2017-18 ze dne 6. dubna 2017 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 78 Ad 9/2016-18 ze dne 23. ledna 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České správy sociálního zabezpečení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v řízení před orgány správy sociálního zabezpečení žádal o přepočet příplatku k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na základě této žádosti mu byl příplatek snížen, neboť Česká správa sociálního zabezpečení dospěla k závěru, že mu byl důchod s příplatkem vyplácen ve vyšší částce, než která stěžovateli podle zákona náleží (rozhodnutí následně vydaná Ústavní soud přezkoumal v řízení sp. zn. III. ÚS 1559/17). V reakci na toto rozhodnutí stěžovatel požádal o uvolnění výplaty důchodu. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu dosažení nejvyšší výměry důchodu.

2. Rozhodnutí vedlejší účastnice stěžovatel napadl ve správním soudnictví, Krajský soud v Ostravě však jeho žalobu zamítl. Stejně tak Nejvyšší správní soud zamítl následnou kasační stížnost. Podle obou správních soudů bylo podstatou sporu, jak řešit situaci, kdy nároky na důchod i na příplatek k důchodu vznikly a byly přiznány před 1. 1. 1996, důchod sloučil s příplatkem a následně od 1. 1. 1996 došlo ke zrušení předpisů o nejvyšší přípustné výměře důchodů: zda se konečná výše důchodu měla stanovit podle dosavadních předpisů, anebo podle nových předpisů. Oba soudy pak dospěly k závěru, že podle přechodných ustanovení se nárok stěžovatele posuzuje podle předpisů platných v době vzniku nároku, včetně ustanovení o nejvyšší přípustné výměře důchodu. Protože stěžovateli vznikl nárok na důchod i nárok na zmíněný příplatek k důchodu přede dnem 1. 1. 1996, musela vedlejší účastnice posuzovat nejvyšší přípustnou výměru důchodu podle dosavadních předpisů. Žádost o uvolnění výplaty důchodu na tom nemohla nic změnit, protože slouží k obnovení výplaty v případech, kdy došlo k odpadnutí překážky vyplácení důchodu. Zde však došlo k dosažení jeho nejvyšší výměry.

3. Proti výše uvedenému rozhodnutím správních soudů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, podle čl. 36 odst. 1-3 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na ochranu před soudem, přezkum rozhodnutí veřejné správy a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v nesprávném výkladu přechodného ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podle mínění stěžovatele je podle tohoto ustanovení je třeba posuzovat nároky vzniklé před 1. 1. 1996. Pokud tedy stěžovatel po 1. 1. 1996 požádal o to, aby byl jeho důchod přepočten a příplatek mu byl s účinností od tohoto data přiznán v celém rozsahu, mělo mu být vyhověno, jak se ostatně již dříve stalo (podle správních soudů nesprávně). Příplatek za službu v táboře nucených prací byl stěžovateli významně krácen a kvůli tomu byl pak následně značně snížen i výsledný důchod. Dále stěžovatel považoval zacházení za nerovné, neboť se na něj mají vztahovat limity omezující výši důchodů, byť byly již dříve zrušeny. Správní soudy měly rozhodovat ve prospěch osob, které byly za minulého režimu nezákonně perzekuovány.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Prakticky totožnou věcí se Ústavní soud v nedávné minulosti zabýval: usnesením sp. zn. III. ÚS 1559/17 ze dne 9. 1. 2018 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou (rozdíl spočívá jen v návaznosti rozhodování o uvolnění výplaty důchodu na předchozí neúspěch stěžovatele při rozhodování o přepočtu důchodu). Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil novou argumentaci, kterou by polemizoval s tímto rozhodnutím, lze na závěry tohoto usnesení pro stručnost odkázat. Ústavní soud totiž neshledal důvod, proč se od nich odchýlit. Nad rámec toho lze stručně uvést:

6. Záruka možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je doplněna speciálním úpravou pro potřeby soudní kontroly veřejné správy v čl. 36 odst. 2 Listiny. V posuzovaném případě správní soudy nedospěly k závěru, že by věc stěžovatele byla vyloučena ze soudního přezkumu. Soudní přezkum považovaly za možný a také jej provedly. Napadené rozsudky je tak třeba hodnotit s ohledem na záruky čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. 6. 2017 a tam citovanou judikaturu), protože ústavní záruka přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení byla prima facie naplněna a stěžovatel bližší argumentaci ohledně porušení čl. 36 odst. 2 Listiny nepředložil.

7. Nad rámec nesouhlasu se správností výkladu ze strany správních soudů stěžovatel nepředložil ani relevantní námitky z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesprávnou interpretaci (hmotněprávního) ustanovení při aplikaci práva zásadně nelze podřadit pod pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. výjimky vyložené v cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Zjevně tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se správní soudy jeho věcnou argumentací řádně a stanoveným způsobem zabývaly.

8. Námitky porušení čl. 36 odst. 3 Listiny pak nemohou mít úspěch proto, že podstatou sporu není rozhodování o odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale posouzení celkové výše důchodu, s nímž byl příplatek sloučen.

9. Podstata věci spočívala v tom, že podle předpisů platných do 1. 1. 1996 vznikl stěžovateli jak nárok na důchod, tak nárok na příplatek k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, posléze se tento příplatek stal podle předpisů platných do 1. 1. 1996 součástí důchodu a důchod byl taktéž v dané době též omezen určitým maximálním limitem.

10. Výklad a aplikace přechodného ustanovení ve věci stěžovatele s výsledkem, že nároky v minulosti vzniklé nelze přepočíst podle nové úpravy, nejsou ústavně vadné. Pokud byla celková výše důchodu stěžovatele omezena v době před 1. 1. 1996 maximálním limitem, pak aplikace tohoto limitu na výši důchodu stěžovatele není protiústavní, byť k přepočtení výše důchodu a nápravě chyby došlo po tomto datu (odst. 18, 20 usnesení sp. zn. III. ÚS 1559/17). Z hlediska samotné výše důchodu 18 340 Kč, který byl stěžovateli ze strany vedlejší účastnice přiznán, nedochází k popření podstaty a smyslu práva na hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny, což stěžovatel ostatně ani nenamítá (odst. 21 usnesení sp. zn. III. ÚS 1559/17).

11. Při změnách důchodových předpisů z povahy věci vedle sebe působí "nová" a "stará" pravidla, aniž by šlo bez dalšího o projev nerovnosti. Naopak odlišné režimy mají zohledňovat odlišné okolnosti vzniku nároku. O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat v krajním případě takové změny zákona, která by znamenala extrémní zásah do právní jistoty a legitimního očekávání pojištěnců (odst. 23 usnesení sp. zn. III. ÚS 1559/17).

12. V případě stěžovatele nemohlo být založeno legitimní očekávání představující právní nárok na pobírání důchodu ve špatně vypočtené výši. Stejně tak nedochází k porušení principu rovnosti, neboť na všechny osoby, jimž byl přiznán důchod v době před 1. 1. 1996, dopadá stejný právní režim, včetně limitu maximální výše důchodu (odst. 24-25 usnesení sp. zn. III. ÚS 1559/17).

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru