Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1560/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkrozhodčí nález
rozhodce
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1560.14.1
Datum podání05.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31, § 33


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1560/14 ze dne 4. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti ackermann architekti s.r.o., se sídlem Václavkova 169/1, Praha, IČ: 27611671, zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2402/2013-164, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 č. j. 1 Cmo 4/2013-120 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 16 Cm 55/2011-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně ackermann architekti s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 5. 5. 2010 ad hoc 1/2008 (dále jen "rozhodčí nález"). V předcházejícím rozhodčím řízení rozhodci zamítli žalobu stěžovatelky proti žalované o zaplacení částky 271 915 Kč a konstatovali, že subjektem hmotněprávního vztahu vzniklého ze smlouvy o dílo [uzavřené mezi subjektem "ackermann architekti Thomas Ackermann, Dobrovského 24, Praha 7, 170 00" a žalovanou dne 2. 10. 2006 (dále jen "smlouva")] je Thomas Ackermann jako podnikatel - fyzická osoba (dále jen "T. Ackermann"), zatímco stěžovatelka není nositelkou práva, jež vyplývá z této smlouvy. Ze smlouvy ani nevyplývalo, že by T. Ackermann činil tento úkon již jménem stěžovatelky. Ta ostatně netvrdila ani nedokazovala, že by schválila závazek vzniklý ze smlouvy nebo že by splnila informační povinnosti (o schválení jednání učiněných před vznikem stěžovatelky) vůči účastníkům příslušných závazkových vztahů. Rozhodci proto žalobu zamítli, aniž by dále posuzovali oprávněnost či neoprávněnost uplatněných nároků, neboť tuto smlouvu považovali za neplatnou.

Městský soud dále z článku X. smlouvy ověřil, že se strany dohodly, že veškeré spory vyplývající z této smlouvy a vzniklé v souvislosti s ní budou rozhodnuty s konečnou platností rozhodci podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Současně zjistil, že žalovaná smlouvu vypověděla a stěžovatelka s touto výpovědí vyslovila souhlas. Městský soud s ohledem na to, že žádná ze stran nevznesla v řízení před rozhodci námitku, že pravomoc rozhodců není pro řízení dána (§ 33 zákona o rozhodčím řízení), dospěl k závěru, že zrušit rozhodčí nález podle ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení není možné. Stejně tak není možné zrušit rozhodčí nález podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. Městský soud proto uzavřel, že nárok na zrušení rozhodčího řízení není dán.

Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil i s jeho právními závěry. Dospěl k závěru, že vadou rozhodčího řízení a důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení nemůže trpět rozhodčí nález, pokud v průběhu rozhodčího řízení nebyla aktivně namítána jeho účastníky neexistence, neplatnost či zrušení rozhodčí smlouvy. Taková procesní aktivita účastníků řízení před rozhodci představuje přitom zákonný předpoklad k tomu, aby stejný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu mohl být věcně posuzován soudem. Současně poukázal na to, že není dán ani důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, neboť rozhodnutí jediného společníka z 2. 11. 2006 by mohlo být důkazem, který pro stěžovatelku může přinést příznivější rozhodnutí ve věci pouze v případě, pokud by bylo možné smlouvu kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou jeho jednatelem a jediným společníkem T. Ackermannem v režimu uvedeného zákonného ustanovení. Ze smlouvy nelze ani dovodit, že by ji T. Ackermann uzavíral jménem stěžovatelky ve smyslu § 64 obch. z.

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl, neboť odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud připomněl, že vyhovět žalobě na zrušení rozhodčího nálezu lze pouze v případech naplnění některého z důvodů vyjmenovaných v § 31 zákona o rozhodčím řízení. V případě návrhů opírajících se o důvody uvedené v jeho písm. b) nebo písm. c) však soud podle § 33 citovaného zákona zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději než začala jednat ve věci samé, což je situace v právě souzené věci. V případě stěžovatelkou uplatněné námitky proti postupu rozhodců v rozporu s procesními pravidly upravenými v zákoně o rozhodčím řízení dovolací soud uvedl, že by sice bylo možné zrušit rozhodčí nález podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, tj. že ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, avšak i v tomto případě § 33 zákona o rozhodčím řízení podmiňuje uplatnění této námitky do doby, než strana začala jednat ve věci samé. Nejvyšší soud zdůraznil, že soud je v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vázán striktními formálními požadavky stanovenými v zákoně o rozhodčím řízení. Jelikož námitka, že rozhodci nebyli povoláni rozhodovat v dané věci, nebyla v řízení vznesena, není možné rozhodčí nález z tohoto důvodu zrušit. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem také v odpovědi na otázku možného uplatnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, neboť ze smlouvy nelze dovodit, že by byla uzavřena jménem stěžovatelky. Proto by ani předložení rozhodnutí jediného společníka stěžovatelky ze dne 2. 11. 2006 o schválení úkonů učiněných jménem stěžovatelky před jejím zápisem do obchodního rejstříku nevedlo k závěru, že smlouva byla uzavřena jejím jménem.

III.

Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti podrobněji připomněla průběh a argumentaci v předcházejícím řízení, od níž se důvody uváděné v ústavní stížnosti v podstatném neodlišují. V rámci ústavněprávní argumentace položila důraz na to, že rozhodci rozhodli zcela překvapivě, totiž v rozporu se skutečností, že jejich pravomoc věc projednat skončila sjednáním smlouvy mezi jinými stranami, než které jsou účastníky rozhodčího řízení. Na straně druhé stěžovatelka současně tvrdí, že rozhodci svým přístupem k věci utvrzovali strany, že je dána jejich pravomoc. Civilní soudy následně formalistickým přístupem k interpretaci zákona o rozhodčím řízení stěžovatelce znemožnily uplatnit její práva.

IV.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, stejně jako ústavní stížnost samotnou netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Z ústavní stížnosti Ústavní soud nicméně usuzuje, že se jej právě stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež civilní soudy přesvědčivě vysvětlily.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněna, odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud navíc považuje za vhodné - a to především s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka připomíná judikaturu Ústavního soudu - zdůraznit, že odkazuje a cituje z odůvodnění nálezů sp. zn. II. ÚS 2388/10 a II. ÚS 2751/11, které zahrnují Ústavním soudem běžně užívanou argumentaci, jež se týká práva na legitimní očekávání, resp. posouzení předvídatelnosti/překvapivosti soudního či obdobného rozhodnutí. Tato argumentace však v souzené věci nenachází své opodstatnění a není proto ani přiléhavá. Obdobné platí pro argumentaci nálezy sp. zn. I. ÚS 3227/07 a I. ÚS 1794/10, které se sice týkají rozhodčího řízení, ale řeší otázku předvídatelnosti v postupu za jiné procesní situace než v právě souzené věci a stěžovatelka tuto skutečnost jakoby odmítá akceptovat. V případě argumentace závěry z druhého připomínaného nálezu Ústavní soud opětovně zdůrazňuje jeho nepřiléhavost, neboť se z ústavního hlediska "meritorně" týkal otázky práva na vrácení vysokého (mimořádného) poplatku za rozhodčí řízení, která "sice nebyla předmětem rozhodčího řízení, ale byla jeho důsledkem". Ústavní soud navíc v této věci zásadně zdůraznil její specifikum, v níž se "totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo nepřijatelné trvat na závěrech (soudů)". Ústavnímu soudu se proto uvedené odkazy na jeho judikaturu a argumentaci jeví jako spekulativní a liché.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru