Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1560/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1560.11.1
Datum podání30.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

40/1964 Sb., § 3 odst.2

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1560/11 ze dne 2. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s.r.o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011 č. j. 18 Co 205/2010-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21. 5. 2008 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 115 Kč s přísl., představující jednorázové jízdné a přirážku k jízdnému za použití vozidla městské hromadné dopravy dne 6. 3. 2008 bez platného jízdního dokladu, s tím, že tato pohledávka Dopravního podniku města Brna, a.s., jí byla postoupena smlouvou ze dne 15. 5. 2008. Proti platebnímu rozkazu podle této žaloby podala žalovaná odpor, v němž uvedla, že částku 1 115 Kč již zaplatila (tato částka byla připsána na účet věřitele 8. 10. 2008). Stěžovatelka podáním doručeným soudu dne 29. 1. 2010 vzala žalobu zpět, přičemž trvala na náhradě nákladů řízení ve výši 8 280 Kč. Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 18. 2. 2010 č. j. 104 C 796/2009-15 řízení zastavil a žalované uložil, aby zaplatila stěžovatelce na nákladech řízení požadovanou částku (výrok II.). Proti tomuto výroku podala žalovaná odvolání, které odůvodnila tím, že není schopna tak vysoké náklady uhradit. Poukázala na to, že je rozvedená, žije se dvěma nezletilými dětmi, pracuje jako prodavačka a dluží již asi 30 000 Kč. Navíc jí byl exekutorem zablokován účet. S ohledem na své majetkové poměry navrhla, aby stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, případně, aby výše náhrady byla snížena. Krajský soud v napadeném rozhodnutí usnesení soudu I. stupně ve výroku II. změnil, tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 4 140 Kč. Byť stěžovatelka z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto by měla ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nahradit stěžovatelce její náklady řízení, byla v projednávané věci namístě aplikace ust. § 150 o. s. ř. Tu odůvodňovaly především osobní a majetkové poměry žalované, které soudu potvrzením ze dne 21. 6. 2010 doložila, a také to, že stěžovatelka před podáním žaloby nedbala o to, aby byl spor vyřešen mimosoudně. Za přiměřené zjištěným okolnostem spatřoval soud přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v poloviční výši.

V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že důvodem pro zásah Ústavního soudu je diametrální rozpor mezi skutkovými zjištěními tohoto případu a z nich vyvozenými právními závěry. Stěžovatelka nesouhlasila s aplikací ust. § 150 o. s. ř., neboť návrh byl podle jejího názoru podán důvodně a ke splnění uplatněné pohledávky ve prospěch stěžovatelky nedošlo před zahájením soudního řízení, ale až po jeho zahájení. Jen tato skutečnost je přitom rozhodující ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. při posuzování otázky náhrady nákladů řízení. Pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodného pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. nemá podle stěžovatelky vůbec žádný význam skutečnost, že stěžovatelka před podáním žalobního návrhu nezaslala žalované výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, a to právě s ohledem na předchozí jednání žalované, která byla v prodlení se zaplacením dlužné částky více než dvou a půl měsíců, což vedlo k podání oprávněné žaloby. Důvodem aplikace tohoto ust. o. s. ř. nemohou být ani okolnosti, za kterých došlo k oznámení o postoupení pohledávky. Podle stěžovatelky není povinností věřitele vyzývat své dlužníky k plnění jejich povinností. Došlo-li k zaplacení pohledávky po více než 7 měsících, nelze postup stěžovatelky hodnotit jako důvod zbytečného zahájení soudního řízení a vzniku její pohledávky. Postoupení pohledávky bylo navíc žalované oznámeno dopisem ještě před podáním žalobního návrhu. Podle stěžovatelky ve shodě s judikaturou v obdobných právních věcech nelze na takovéto případy aplikovat ust. § 3 odst. 2 o. z. Stěžovatelka též upozornila na to, že žalovaná měla dostatečný prostor, aby žalovanou částku zaplatila. Splnění její povinnosti nijak nezáviselo na splnění oznamovací povinnosti stěžovatelky. Příčinou vzniku nákladů řízení nelze spatřovat v postupu stěžovatelky, ale výlučně v liknavém přístupu žalované. Podle stěžovatelky nemá pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodného pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. žádný význam ani skutečnost, že stěžovatelka po zaplacení dlužné částky vzala žalobu zpět až s určitým časovým odstupem a přivodila tak vydání nedůvodného platebního rozkazu. Stěžovatelka též nesouhlasila s tím, že by poměry žalované mohly být samy o sobě důvodem aplikace ust. § 150 o. s. ř. Toto ustanovení je možné aplikovat jen ve zcela výjimečných případech, pokud soud shledá existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, což prý v projednávané věci nebylo splněno. Toto ustanovení je navíc městským a krajským soudem užíváno zcela běžně, bez náležitého zvážení všech okolností případu. Stěžovatelka též odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 828/06, v němž Ústavní soud uvedl, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost vytvořit pro účastníky procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. V závěru své stížnosti pak Ústavní soud upozornila na to, že zásah do jejích základních práv přesahuje rámec tohoto řízení, když dochází k opakovaným procesním excesům v rozhodnutích obecných soudů.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mj. vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU str. 307). Problematika rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, sp. zn. IV. ÚS 133/10 ad., dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, a proto Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavněprávního rozměru by tato otázka mohla nabýt pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2011. sp. zn. I. ÚS 711/11).

Ust. § 150 o. s. ř. upravuje moderační právo obecného soudu odchýlit se od obecného pravidla, podle něhož se povinnost k náhradě nákladů řízení ukládá neúspěšné straně sporu. Je v pravomoci obecného soudu, aby posoudil, zda v daném případě existují zvláštní okolnosti ospravedlňující použití tohoto výjimečného institutu. Naopak však platí, že pokud obecný soud tento výjimečný institut použije, nemůže tak činit svévolně a musí jeho aplikaci zdůvodnit (srov. usnesení ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 239/08), a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Jak zdůraznil Ústavní soud v usnesení v právní věci stěžovatelky ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1114/11, "Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že jejich výklad v konkrétní věci spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal." Soud pak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně jde o skutečnosti, které s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.

Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebyly dány relevantní důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Krajský soudem v Brně za situace, v níž jí podaný žalobní návrh byl vzat zpět pro chování žalované a Městský soud v Brně zavázal žalovanou podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. k povinnosti nahradit stěžovatelce vzniklé náklady řízení. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž ve svém rozhodnutí řádně, byť stručně odůvodnil zvláštní okolnosti, které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat. Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. osobní a majetkové poměry žalované, které byly soudu také náležitě doloženy (viz str. 1 rozhodnutí odvolacího soudu), a přihlédl též k tomu, že stěžovatelka před podáním žaloby nedbala o to, aby byl spor vyřešen mimosoudně [z přiloženého rozhodnutí přitom vyplývá, že pohledávka byla stěžovatelce postoupena smlouvou ze dne 15. 5. 2008 a již 21. 5. 2008 podala stěžovatelka žalobu]. Závěr, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je přiměřené přiznání náhrady nákladů řízení v poloviční výši, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ze strany obecného soudu se nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu, ale naopak způsob určení náhrady nákladů řízení se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky dodává, že stanovení náhrady nákladů v plné výši by v mnoha případech neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, když soudu je z jeho činnosti známo, že vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému za použití vozidla městské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu je pro advokáta (většinou) rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro tutéž stěžovatelku shodný či obdobný nárok stejným způsobem ve velkém množství právně totožných či podobných sporů. Vůči žalovaným, by pak často bylo, s ohledem na tyto skutečnosti, přiznání náhrady nákladů v plné výši postupem příliš tvrdým. Na okraj je třeba dodat, že v analogických věcech Ústavní soud v desítkách usnesení dokonce aproboval takový postup obecných soudů, který výpočet nákladů neopřel o vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž o advokátní tarif, a to právě s ohledem na povahu věci (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307 až IV. ÚS 307/02 a desítky dalších).

Byť obecné soudy v daném případě sice porušily jeden z aspektů práva na spravedlivý proces (ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, N 26/44 SbNU 309), když odvolání žalované nezaslaly stěžovatelce k vyjádření (jak Ústavní soud zjistil dotazem na Městský soud v Brně), dospěl Ústavní soud k závěru, že za situace, kdy Ústavní soud v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. § 150 o. s. ř., a navíc se s důvody vedoucími k aplikaci moderačního oprávnění zcela ztotožnil, by bylo extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, U 10/50 SbNU 451). Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 19, str. 327). Jinak řečeno, tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by nepřípustným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je jen rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům obecným.

Protože se Ústavní soud plně ztotožnil s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, přičemž kasační rozhodnutí by bylo z výše uvedených důvodů toliko projevem extrémního formalismu, Ústavní soud stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru