Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 156/99Nález ÚS ze dne 08.02.2000Ke střetu práva na svobodu projevu a informace a práva na ochranu osobnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/sv... více
Věcný rejstříkodškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/17 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.156.99
Datum vyhlášení08.02.2000
Datum podání24.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 17 odst.1, čl. 17 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000

N 19/17 SbNU 133

Ke střetu práva na svobodu projevu a informace a práva na ochranu osobnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelů J. K. a M. S., zastoupených advokátem JUDr.

V. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11.

1998, sp. zn. 1 Co 73/98, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1998, sp.

zn. 1 Co 73/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.

23 C 87/96, rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nechat zveřejnit

omluvu v deníku Moravskoslezský den a MF Dnes do 3 dnů od právní

moci rozsudku tohoto znění: "Omlouváme se panu P. D., že jsme

v článku "Existuje moravská otázka" zveřejněném dne 27. 3. 1991

v týdeníku Fórum nepravdivě hodnotili postup Městské prokuratury

v Ostravě vyjádřený v usnesení ze dne 30. 6. 1977, č.j. 3 Pv

301/76-113, o zastavení trestního stíhání P. D., jako krajně

nezvyklý s odůvodněním, že k zastavení trestního stíhání došlo

zřejmě pro "úzké styky" P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV.

Správnost uvedeného rozhodnutí a absenci jakéhokoliv ovlivňování

potvrdil Generální prokurátor ČR dopisem z 29. 1. 1992. Dále se

omlouváme, že jsme nepravdivě uvedli, že jsme členy komise, které

bylo toto usnesení doručeno. J. K., M. S."

Krajský soud stěžovatele zároveň shledal povinnými zaplatit

navrhovateli (P. D.) každý částku 25.000 Kč. Návrh, aby

stěžovatelé byli povinni navrhovateli zaplatit každý další částku

25.000 Kč a dále aby byli povinni nechat zveřejnit uvedenou omluvu

v deníku Svoboda, Právo a v regionálním vysílání České televize

Ostrava - Report, krajský soud zamítl.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku zejména uvedl,

že v souzené věci se navrhovatel domáhal proti stěžovatelům

ochrany osobnosti, neboť tíž byli autory článku uveřejněného

v týdeníku Fórum ze dne 27. 3. - 2. 4. 1991 pod názvem "Existuje

moravská otázka?" V tomto článku jsou prý obsaženy nepravdivé

informace, týkající se osoby navrhovatele. Stěžovatelé údajně

napsali, že čerpali z údajů, které se "nám dostaly do komise",

přestože bylo zjištěno, že členy žádné komise - která měla

k dispozici usnesení Městské prokuratury v Ostravě ze dne 30. 6.

1977, č.j. 3 Pv 301/76-113, - nebyli a že toto usnesení měla

k dispozici občanská komise při KS SNB, která je teprve poskytla

novinářům. Stěžovatelé se prý proto tvrzením o svém členství

v komisi snažili navodit "zdání důvěryhodnosti" své i skutečností

v článku prezentovaných. Dále v rozporu s citovaným usnesením

prokuratury zveřejnili informaci, že navrhovatel neoprávněně

získal amortizační poplatky za aparaturu v částce kolem 140.000

Kč. Z předmětného usnesení totiž pouze vyplývá, že navrhovatel byl

stíhán, neboť měl v úmyslu neoprávněně získat amortizační poplatky

ve prospěch souboru "Muzika bez kapelníka", a to v částce 96.673

Kč. Stěžovatelé prý tedy zkreslili obsah uvedeného usnesení,

protože v článku zveřejnili nepravdivé tvrzení o trestním stíhání

navrhovatele pro neoprávněné získání amortizačních poplatků

výlučně v jeho prospěch.

Podle odůvodnění citovaného rozsudku Krajského soudu

v Ostravě stěžovatelé dále nijak nedoložili, že navrhovatel měl

úzké vztahy s bývalým vedením KV KSČ a KNV a že zastavení

trestního stíhání Městským prokurátorem v Ostravě bylo "krajně

nezvyklým", neboť z dopisu Generálního prokurátora ČR ze dne 29.

1. 1992 vyplývá, že "nic nenasvědčuje tomu, že by vyšetřovatel VB

nebo orgány prokuratury byli při právním hodnocení a závěrech

kýmkoliv ovlivňováni, zejména orgány KSČ v Ostravě". Odpovědnosti

stěžovatelů za "neoprávněný zásah" údajně nebrání ani skutečnost,

že nebyli autory pasáže, jež se týkala navrhovatele, neboť tyto

údaje převzali z jiných zdrojů a že v podstatě stejný text byl

otištěn v Nové svobodě a v Zemědělských novinách dne 27. 6. 1990

pod názvy článků "Otazníky kolem p. D." a "Statisíce do buřinky?"

Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že byly-li v tomto

článku uvedeny nepravdivé údaje, na nichž byla založena kritika

a odsuzování navrhovatele, došlo tím k neoprávněnému zásahu do

práva na ochranu jeho osobnosti a proto mu podle ustanovení § 13

odst. 1 občanského zákoníku náleží přiměřené zadostiučinění.

Navrhovatel byl veřejnosti znám jako vedoucí zábavního souboru

a v téže době vykonával funkci poslance ČNR, přičemž "článek

obsahoval beze sporu údaje, které byly zjevně způsobilé ho

difamovat a negativně ovlivnit společenské hodnocení jeho osoby".

Protože periodikum, v němž předmětný článek vyšel, již

neexistovalo, považoval krajský soud za vhodné, aby omluva vyšla

v periodiku s širší než jen regionální působností. (MF Dnes)

a také v deníku s působností na Severní Moravě (Moravskoslezský

den). Toto zveřejnění soud považoval za přiměřené a dostatečné

a návrh na další publikaci omluvy proto zamítl. Při hodnocení

otázky materiální satisfakce vycházel Krajský soud v Ostravě

z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (č. 15/1996), podle něhož použití

kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo

činnosti fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je

sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný

neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její

osobnosti. V souzené věci prý šlo o značnou intenzitu

neoprávněného zásahu s nepříznivými důsledky pro postiženou osobu

co do jejího postavení v rodině a ve společnosti. "Za situace, kdy

pouhá omluva nemůže odčinit následky zásahu, byla volnou úvahou

stanovena jako přiměřená částka finanční satisfakce částka 25.000

Kč" pro každého ze stěžovatelů.

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem citovaný rozsudek

Krajského soudu v Ostravě potvrdil.

V odůvodnění rozsudku především uvedl, že krajský soud dospěl

ke správným a úplným skutkovým zjištěním a vyvodil z nich

i správné právní závěry. Vrchní soud dále zjistil z výpovědi

svědka Z. K., který byl 8 let členem souboru spolu

s navrhovatelem, že navrhovatel zastával protirežimní názory

a bližší styky s členy KNV a KSČ neměl. Ke článkům, jež byly

publikovány asi 3/4 roku před článkem stěžovatelů, se prý

navrhovatel měl možnost vyjádřit a noviny jeho stanovisko otiskly.

U předmětného článku však tuto možnost neměl.

Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci mají stěžovatelé

objektivní odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv

navrhovatele. Skutečnost, že převzali - již dříve zveřejněnou

- zprávu ČTK, je proto právně bezvýznamná. Neobstojí prý ani

tvrzení, že šlo o právo na kritiku (hodnotící soud), neboť kritika

musí být dovolená a přiměřená. Takovou však není kritika opírající

se o ničím nedoložený, nepravdivý údaj, který byl v daném případě

objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv navrhovatele,

a to zejména s ohledem na jeho tehdejší politickou angažovanost.

Protože uvedený údaj byl nepravdivý, šlo o zásah neoprávněný, za

jehož zveřejnění stěžovatelé nesou odpovědnost. Navíc tím, že se

vydávali za členy občanské komise, klamavě dodali svému článku

vyšší věrohodnost, než kdyby tento nepravdivý údaj neuvedli. "Není

možné neprofesionální a neetický přístup autorů článku omlouvat

svobodou tisku a slova, která není bezbřehá."

Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl v době zveřejnění článku

osobou veřejně známou jako umělec i politik (poslanec), dospěl

rovněž Vrchní soud v Olomouci k závěru, že pouhá omluva jako

zadostiučinění není dostačující a že přiznaná výše peněžité částky

byla v souzené věci přiměřená.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli,

že napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci porušil čl. 17 odst.

1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé upozornili na to, že žaloba navrhovatele byla nejprve

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 1 Co

377/95, zamítnuta a tento rozsudek byl - na základě podaného

dovolání - zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5.

1996, sp. zn. 1 Cdon 17/96, jehož právním názorem byly posléze

v této věci vázány obecné soudy nižší instance. Proto se

stěžovatelé domnívají, že právě Nejvyšší soud ČR "zcela opomenul

rozsah a význam politických práv zajištěných v čl. 17 Listiny",

"a to zejména ve vztahu k poslání novináře veřejně informovat

o osobách veřejně činných při nezadatelném právu hodnotit určitý

stav v rámci určité např. politické situace". Nejvyšší soud prý

neúměrně a chybně preferoval osobnostní práva navrhovatele

a nepřiměřeně rovněž zveličil "zcela bezvýznamnou textovou chybu"

(tj. účast určitých lidí v komisi).

Úvaha Vrchního soudu v Olomouci, že finanční zadostiučinění

bylo nutno přiznat, protože navrhovatel je osobou veřejně známou,

je prý "v příkrém rozporu s praxí při řešení obdobných případů ve

vyspělých civilizovaných zemích, kdy se vychází z filosofie přesně

opačné, tj. že oč vyšší je společenské postavení údajně dotčené

osoby, o to vyšší je jeho schopnost účinně zajistit ochranu svých

práv mimo soudní intervenci". To znamená, že "vyšší soudní ochrany

požívá občan, který např. nemá možnosti, jež se běžně dostávají

politikovi - poslanci." Svoboda projevu údajně musí zahrnovat

nejen právo na úplné informace, nýbrž i právo na kritiku, na

hodnotící soudy, názory atd., "a to vše v nepoměrně širší podobě

než u řadových občanů". V jiných demokratických zemích (jak je

zřejmé i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva) je

v podobných kauzách údajně zásadně upřednostňován princip ochrany

svobody projevu před ochranou osobnosti.

V souzené věci je prý - pokud jde o politika - významná

informace, která se týká jeho trestního stíhání, jež mělo určitý

průběh, probíhalo v kontextu určitého času apod., "přitom

v obecném smyslu je zcela bezvýznamné, jak trestní řízení

skončilo." Úplné informace o osobě reprezentanta oficiálního

politického hnutí jsou informacemi zásadně podmiňujícími formování

názorů občanů a není přitom podstatné, že se jednalo o informace

o skutečnostech starých 15 let. V inkriminované době byla tzv.

moravská otázka významně aktuálním politikem, a to i s ohledem na

vývoj na Slovensku. Veřejný zájem na tom, kdo je nositelem

určitých politických programů a co hlásá, proto byl velmi

významný.

Tvrzení stěžovatelů v předmětném článku, že postup Městské

prokuratury v Ostravě byl "krajně nezvyklý", prý bylo pravdivé

(tehdejší praxe po vznesení obvinění byla jiná) a navíc

- z obecného hlediska - každý novinář musí mít právo na "hodnotící

soud". Stěžovatelé se domnívají, že pokud by každé podobné

hodnocení postupu státního úředníka (tj. zda byl či nebyl

"obvyklý") mělo podmiňovat úvahy o způsobilosti narušení

osobnostních práv, pak by zásadně platilo, že "vyjma agenturních

zpráv se vždy zhruba polovina novinářů každodenně v periodickém

tisku při rozdílném hodnocení té které státněprávní události

dopouští v té či oné míře deliktního postupu." Podle ústavní

stížnosti dikce omluvy ("s odůvodněním, že k zastavení trestního

stíhání došlo zřejmě pro úzké styky P. D. s bývalým KV KSČ a KNV")

nekoresponduje se zněním předmětného článku, neboť v něm

stěžovatelé pouze uvedli "Nemůžeme se tedy při konstatování výše

uvedeného zbavit pocitu, že tvrzení bývalých členů B. o úzkých

stycích P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV má své opodstatnění."

Stěžovatelé tedy toliko prezentovali veřejně publikovaný

názor třetích osob s tím, "že má své opodstatnění", a sami

netvrdili, že trestní stíhání bylo zastaveno z uvedených důvodů.

Stěžovatelé se proto domnívají, že se mají omlouvat za hodnotící

názor a také za sdělení, které neučinili.

Nepravdivá informace, že stěžovatelé byli členy komise, je

"v kontextu článku" zcela nepodstatná a jedná se o údaj nikoliv

vědomě nepravdivý, nýbrž pouze o vadnou formulaci a technickou

chybu způsobenou faxovým přenosem. Toto tvrzení však bylo

absolutně nezpůsobilé způsobit navrhovateli újmu na jeho

osobnostních právech, a to i v celkovém kontextu článku. Předmětné

materiály totiž občanské komisi při KS SNB Ostrava předloženy byly

a uváděné údaje navíc byly již v roce 1990 publikovány

v periodickém tisku právě s údajem, že tato komise předmětné

materiály převzala.

Informace v článku o tom, že finanční prostředky měl

neoprávněně získat navrhovatel - přičemž ve skutečnosti mělo jít

o obvinění získat prostředky ve prospěch hudebního souboru - prý

rovněž nemohla zasáhnout do jeho osobnostních práv, neboť byla

doslovně převzata ze zprávy ČTK, koncipované podle zprávy

jmenované komise a uveřejněné již dne 27. 6. 1990 v Nové Svobodě

a 27. 6. 1990 v Zemědělských novinách. Ani v jednom případě se prý

navrhovatel proti těmto článkům neohradil. Navíc předmětem sporu

nebylo označení trestněprávní kvalifikace (§ 132/1c, 2b, c, tehdy

platného trestního zákona), neboť kvalifikační znak majetkového

deliktu "výdělečně" se vždy vztahoval k osobě obviněného.

K tvrzení o úzkých stycích navrhovatele s bývalým vedením KV

KSČ a KNV stěžovatelé uvádějí, že v tomto směru není podstatné

sdělení generálního prokurátora ani výpověď K. K., nýbrž článek

"Protestujeme" (Ostravský večerník, 21. 5. 1990), jehož autory

byli členové souboru (proti němuž se navrhovatel neohradil) a že

stěžovatelé v předmětném článku pouze uvedli "tvrzení bývalých

členů Buřinek o úzkých stycích s bývalým vedením KV KSČ a KNV má

své opodstatnění". To znamená, že stěžovatelé konkrétně označili

autora tohoto sdělení.

Stěžovatelé závěrem zdůrazňují, že jimi uváděné informace

nebyly nové, nýbrž pouze připomínaly informace a názory,

publikované již dříve. Ze všech uvedených důvodů proto navrhují,

aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny

zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud

v Olomouci, dále Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastník P. D.

Vrchní soud v Olomouci pouze odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku. Krajský soud v Ostravě zastává názor, že právo

stěžovatelů, zakotvené v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno

nebylo, neboť předmětem sporu byl pouze článek, jímž stěžovatelé

neoprávněně zasáhli do osobnostních práv P. D. Tzn. v souzené věci

se prý jednalo pouze o střet mezi zájmem společnosti na

informování a kritiku ve věcech veřejného zájmu a mezi zájmem na

ochranu osobnosti a nikoliv o svobodu projevu. Proto Krajský soud

v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastník P. D. ve svém vyjádření nesouhlasí

s názorem stěžovatelů na právo novinářů hodnotit jistý stav

v rámci "určité politické situace", neboť prý toto právo nelze

interpretovat jako právo falešně tuto politickou situaci vytvářet.

Mezi ústavní svobody nepatří "svoboda lhát" a stěžovatelé údajně

lžou, když tvrdí, že zprávy převzali z ČTK. Převzali je pouze ze

služby VIS (Veřejná informační služba), což je v podstatě

zpravodajský inzerát, který mohl kdokoliv za peníze zadat

k publikaci a s oficiální zpravodajskou činností ČTK nemá nic

společného.

P. D. stěžovatele považuje za "škůdce demokracie", neboť

jejich informace byly vadné a zkreslené a uchýlili se k pomlouvání

a lžím. Rovněž lhali, když tvrdili, že se vše dozvěděli jako

členové občanské komise, snažili se tak nabýt zdání důvěryhodnosti

a toto tvrzení proto není nepodstatné. Není prý též bezvýznamné,

jak skončilo trestní stíhání P. D., který byl ve vazbě, poté byl

propuštěn a trestní stíhání bylo zastaveno proto, že se žádného

trestného činu nedopustil. Kdyby měl skutečně úzké styky s KSČ,

zřejmě by prý nebyl ani obviněn, ani by nebyl vzat do vazby. Proto

P. Dudešek navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. P. Dudešek

své vyjádření k ústavní stížnosti doplnil přípisem, doručeným

Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1999. V něm zejména uvádí, že předmětný

článek měl velmi silný dopad na celý jeho život a na život jeho

rodiny, neboť prý po ukončení výkonu poslaneckého mandátu dostával

řadu urážlivých dopisů a anonymů a v Českém rozhlase a v České

televizi od té doby již "není vysílán". Proto nemohl dále svobodně

umělecky pokračovat, musel změnit odbornost, v současnosti již

nemá pracovní místo a vzhledem ke svému věku nemůže opět znovu

začínat. Vedlejší účastník na konkrétních příkladech dokládá svůj

nesouhlas s komunistickým režimem, dále tvrdí, že na něj byla

"bezdůvodně" uvalena vazba a že trestní stíhání proti němu bylo

nakonec zastaveno.

P. D. popírá úzké styky s KNV nebo s KSČ (tzn. s "mocí"),

o čemž svědčí i stanovisko bývalých členek souboru, jímž se

veřejně ohradily proti anonymnímu článku "Protestujeme",

napadajícímu kandidaturu P. D. do ČNR v roce 1990. P. D. konečně

navrhuje - "uzná-li to Ústavní soud za nutné i vhodné"

- vyslechnout jako svědka JUDr. J. B., dřívějšího dozorového

prokurátora v jeho trestní věci.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je

tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich

základní práva a svobody, zakotvená v čl. 17 odst. 1 a odst. 2

Listiny. Podle odst. 1 citovaného ustanovení "svoboda projevu

a právo na informace jsou zaručeny." Podle odst. 2 stejného článku

"každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem,

obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat

a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu."

Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní

soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval.

Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo

a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva

plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či

z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či

hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní

ochrany nejen obsahová omezení, "neboť i forma, jíž se názory

navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem,

k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí

v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti,

ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako

takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (nález

sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně

judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně

rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález sp. zn. II. ÚS

357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H.

Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů,

aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda

jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým

" (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V souzené věci se tedy - v souladu s citovanými judikáty

- Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda Vrchní soud

v Olomouci napadeným rozsudkem neporušil z judikatury plynoucí

princip vyváženosti (proporcionality) obou citovaných základních

práv (tj. práva na ochranu osobnosti a svobodu projevu), tzn. "zda

jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým",

a dále na otázku, zda publikovaný článek stěžovatelů překročil

"obecně uznávaná pravidla slušnosti", tj. zda se co do své formy

(způsob vyjádření názoru) i obsahu (skutková tvrzení, hodnotící

soudy) neocitl "mimo meze ústavní ochrany". V daném případě byl

předmětem sporu článek stěžovatelů "Existuje moravská otázka?",

publikovaný v týdeníku Fórum ze dne 27. 3. - 2. 4. 1991. Krajský

soud v Ostravě (neboť Vrchní soud v Olomouci jeho skutkové

a právní závěry v zásadě převzal) dospěl k závěru, že stěžovatelé

tímto článkem neoprávněně zasáhli do osobnostních práv P. D., a to

tím, že (1.) tvrzením o svém členství v komisi (poznámka: myšlena

Občanská komise při KS SNB Ostrava) se snažili navodit "zdání

důvěryhodnosti" dalších informací, (2.) v rozporu se skutečností

zveřejnili informaci, že P. D. neoprávněně získal amortizační

poplatky za aparaturu v částce 140.000 Kč, přestože podle

předmětného usnesení prokuratury byl trestně stíhán, protože měl

v úmyslu neoprávněně získat amortizační poplatky ve prospěch

souboru, a to v částce 96.673 Kč a konečně (3.) stěžovatelé

nedoložili, že P. D. měl úzké vztahy s bývalým vedením KV KSČ

a KNV a že zastavení trestního stíhání bylo úkonem "krajně

nezvyklým".

Krajský soud v Ostravě (jehož rozsudek Vrchní soud v Olomouci

potvrdil) ve svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu

ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95 (publikovaného ve Sbírce

rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1996), v němž Nejvyšší soud

zejména rozlišil mezi tím, kdy uveřejňovaná informace obsahuje

pravdivý nebo nepravdivý údaj, neboť "samo uveřejnění nepravdivého

údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla

neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující

požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst.

1 o.z.".

Oproti tomu - podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR

- "kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti,

o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za

odporující ustanovení § 11o.z., a to i když v kritice bylo použito

v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování

kritizovaného počínání fyzické osoby." Ústavní soud se tedy

zabýval i otázkou, zda informace publikované v předmětném článku

bylo zásadně možné považovat za pravdivé či nikoliv. Ústavní soud

přitom vycházel z toho, že každý případ tvrzeného porušení práva

na svobodu projevu je nutno hodnotit individuálně, s přihlédnutím

ke všem konkrétním okolnostem. Zejména nelze přehlížet celkový

kontext sdělovaných informací. (Pro úplnost Ústavní soud

konstatuje, že v daném případě není podstatné, že Krajský soud

v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci byly při svém rozhodování

vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženém v rozsudku

ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 1 Cdon 17/96. Ústavní stížností byl

totiž napaden citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a úkolem

Ústavního soudu není zkoumat to, z jakého právního názoru vycházel

a kdo byl jeho autorem, nýbrž toliko to, zda napadeným rozsudkem

byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody

stěžovatelů či nikoliv.)

Obecné soudy předmětnému článku v první řadě vytkly, že

stěžovatelé v rozporu se skutečností navodili dojem, že byli členy

komise, neboť použili text "jeden z materiálů, které se nám do

komise dostaly". Stěžovatelé tento výraz vysvětlují tím, že se

jedná pouze o vadnou informaci a technickou chybu způsobenou

faxovým přenosem. Stěžovatelé tedy nepopírají, že tento údaj je

nepravdivý, pouze jej považují za nepodstatný. Ústavní soud v této

otázce shledal, že část textu předmětného článku, začínající

zmíněnou nepravdivou informací, se doslovně překrývá s vyjádřením

občanské komise při KS SNB, publikovaném v deníku Nová Svoboda ze

dne 27. 6. 1990, a stěžovatelé s částí tohoto prohlášení

mechanicky převzali i jeho úvod, začínající slovy: "Jeden

z materiálů, který se nám do komise dostal".

Z toho vyplývá, že stěžovatelé zmíněný nepravdivý údaj o svém

členství v komisi zřejmě skutečně nepoužili za účelem dodání větší

důvěryhodnosti svému článku, nýbrž že se "pouze" dopustili

profesionálního pochybení, a to jednak tím, že část předmětného

vyjádření občanské komise výslovně necitovali, jednak tím, že toto

vyjádření převzali zcela mechanicky, včetně zmíněné úvodní věty.

Při hodnocení toho, zda tímto jednáním k porušení osobnostních

práv P. D. došlo či nikoliv, samozřejmě není rozhodující,

zda stěžovatelé tento vadný údaj použili úmyslně či nikoliv, tj.

zda k zásahu došlo subjektivně (zaviněně) či toliko objektivně.

Nicméně v souzené věci nelze zcela abstrahovat od faktu, že

stěžovatelé všechny informace o P. D. doslovně převzali

z vyjádření příslušné občanské komise a že ze zvolené formulace

mohl čtenář toliko mylně nabýt dojmu, že i stěžovatelé byli členy

této komise, leč žádného dojmu jiného. Jak vyplývá z výše

uvedených úvah, základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně

rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. V konkrétním případě

je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení

základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré

pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na

informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování

těchto práv (a jejich ochrany).

Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel

s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala

příčinná souvislost mezi nimi. Takto je podle mínění Ústavního

soudu nutno interpretovat i právní názor Nejvyššího soudu ČR

(srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995,

Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje,

dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla

neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To

- v kontextu výše uvedených úvah - znamená, že k zásahu do práva

na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy

s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění

nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah

do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, (1.)

jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry

příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním

případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou

již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V souzené věci

však Ústavní soud již konstatoval, že publikovaná informace

v předmětném článku je doslovným citátem z vyjádření Občanské

komise při KS SNB Ostrava.

Přestože tedy stěžovatelé použitím chybného údaje o tom, že

jeden z materiálů, "které se nám do komise dostaly atd.", mohli

do určité míry zvýšit věrohodnost předmětného článku, tato

skutečnost neznamená, že by tímto pochybením překročili intenzitu

zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka ve výše uvedeném

smyslu. Jiná situace by zřejmě nastala tehdy, jestliže by údaje

obsažené v předmětném článku s vyjádřením komise nekorespondovaly,

neboť to, že by se stěžovatelé (nepřímo) označili za její členy,

by pak na čtenáře nutně působilo zavádějícím způsobem, pokud jde

o serióznost tvrzení stěžovatelů. K ničemu takovému však nedošlo.

Proto Ústavní soud usuzuje, že zmíněná vadná formulace

- v kontextu předmětného článku - navrhovatele P. D. v jeho

osobnostních právech relevantním způsobem poškodit nemohla,

jestliže - jak je tomu i v souzené věci - potřebné intenzity

zásahu do těchto práv nedosáhla. Druhý důvod, pro nějž obecné

soudy shledaly porušení osobnostních práv P. D., bylo tvrzení

stěžovatelů v předmětném článku o tom, že P. D. byl v letech 1976

a 1977 trestně stíhán pro tam vyjmenované trestné činy, přičemž

trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví "se

měl podle vzneseného obvinění dopustit zhruba tím, že pobíral

neoprávněně honorář za scénář, který jeho soubor nehrál, dále tím,

že měl neoprávněně získat amortizační poplatky za aparaturu, což

mělo představovat částku kolem 140.000 Kč."

Nesprávnost této informace spočívá podle názoru krajského

soudu v tom, že z příslušného usnesení městské prokuratury pouze

vyplývá, že P. Dudešek byl trestně stíhán, neboť měl v úmyslu

neoprávněně získat amortizační poplatky ve prospěch souboru, a to

v částce 96.673 Kč. K tomu Ústavní soud připouští, že v tomto

případě stěžovatelé v předmětném článku (v němž opět pouze

doslovně převzali část zmíněného vyjádření občanské komise KS SNB)

nepřesné informace vskutku uvedli. Jak totiž Ústavní soud zjistil

z usnesení Městského prokurátora v Ostravě ze dne 30. 6. 1977,

č.j. 3 Pv 301/76-113, P. D. byl v letech 1976- 1977 skutečně

trestně stíhán pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém

vlastnictví dle ustanovení § 132/1c, 2b a c) trestního zákona, pro

trestný čin pletich proti sociálnímu zabezpečení a nemocenskému

pojištění podle ustanovení § 138 trestního zákona a pro trestný

čin zkrácení daně podle ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákona,

leč citovaným usnesením bylo toto trestní stíhání zastaveno, neboť

provedeným vyšetřováním nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání.

Z toho vyplývá, že uvedené informace nelze v principu označit

za nepravdivé, neboť P. D. byl v daném období skutečně trestně

stíhán pro uvedené trestné činy, nebylo však prokázáno, že by

amortizační poplatky zcela nebo alespoň z části nevyplatil členům

souboru a rozdílná je rovněž částka, o kterou se mělo jednat.

V předmětném článku je však také reprodukováno citované usnesení

Městského prokurátora v Ostravě, podle něhož "ačkoli byly P. D.

vypláceny neoprávněně značné částky, neprokázal se jeho podvodný

úmysl, konkrétně to, že by vědomě postupoval tak, aby tyto částky

neoprávněně získal."

Protože Ústavní soud zjistil, že předmětné usnesení Městského

prokurátora v Ostravě je citováno relativně přesně, neshledal

důvod - s ohledem na kontext celého případu - vyslechnout jako

svědka tehdejšího dozorového prokurátora, jak dal v Ústavnímu

soudu v úvahu vedlejší účastník řízení P. D.

Podle názoru Ústavního soudu je nutno respektovat určitá

specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování

nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných),

který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah

jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým

zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení

(či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv

dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti

skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích

- nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby

celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.

V souzené věci podstata informace (prezentované stěžovateli

v tisku) spočívala v tom, že proti P. D. bylo v minulosti vedeno

trestní stíhání pro některé trestné činy a že toto trestní stíhání

bylo zastaveno. Od tisku, určeného pro nejširší laickou veřejnost,

však v těchto případech nelze spravedlivě požadovat, aby byly

pravidelně publikovány bližší, detailní podrobnosti takovýchto

případů; nelze ostatně ani přehlédnout, že stěžovatelé použili při

specifikaci trestné činnosti výraz: měl se "dopustit zhruba tím".

Krajský soud v Ostravě se navíc dopustil omylu, když

v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 10. 1997 uvedl, že se

v předmětném článku objevilo tvrzení o trestním stíhání P. Dudeška

pro neoprávněné získání amortizačních poplatků "výlučně v jeho

prospěch", neboť z textu napadeného článku takový závěr zřetelně

dovodit nelze. Rovněž údaj o částce 140.000 nelze považovat za

zcela nepravdivý, nýbrž pouze za nepřesný. Mimo to i tento údaj je

obsažen v citovaném vyjádření občanské komise. To znamená, že za

nepřesná skutková tvrzení lze označit pouze některé podrobnosti,

obsažené v předmětném článku, nikoliv však jeho celkové vyznění.

Stěžovatelé konečně v předmětném článku vyjádřili názor, že

"nemůžeme se tedy při konstatování výše uvedeného zbavit pocitu,

že tvrzení bývalých členů B. o úzkých stycích P. D. s bývalým

vedením KV KSČ a KNV má své opodstatnění." Důvodem tohoto

stanoviska, které se jen velmi málo formulačně odlišuje od

vyjádření občanské komise ("Nemůžeme se tedy při konstatování

zbavit pocitu, že tvrzení o úzkých stycích P. D. s bývalým vedením

KV KSČ a KNV není vycucáno z prstu."), je názor stěžovatelů

- a také občanské komise - že "při existenci důkazů, které měl

vyšetřovatel k dispozici, a při tehdejší tvrdé praxi prokuratury,

je takovýto postup prokurátora krajně nezvyklý."

V tomto směru stěžovatelé, byť převzali vyjádření komise,

publikovali i svůj vlastní názor, jednak na postup prokuratury,

jednak na důvody tohoto postupu. Tuto část článku tedy nelze

označit za "skutkové tvrzení" ve výše uvedeném smyslu, nýbrž za

hodnotící soud. V této otázce Ústavní soud především vychází

z celkového kontextu předmětného článku a nemůže opomenout ani

skutečnost, že P. D. byl veřejně známou a činnou osobou, a to

politicky i kulturně.

Za tohoto stavu Ústavní soud poukazuje na judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva, podle níž v případě politika

jsou z důvodu jeho postavení veřejné osobnosti dány širší limity

přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba

velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením.

Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení

podrobit důkazům nelze.

Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat

jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu

názoru porušuje (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick,

26. 4. 1995, A-13). S touto judikaturou je ostatně konformní

i citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, z něhož vycházel Krajský

soud v Ostravě. V daném případě stěžovatelé - na základě

skutečností, že P. Dudešek byl v období komunistického režimu

trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost (dokonce

i vazebně), že toto trestní stíhání bylo zastaveno, že občanská

komise postup prokurátora (zastavení stíhání) označila za "krajně

nezvyklý", a že někteří bývalí členové souboru zveřejnili své

tvrzení ohledně úzkých styků P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV

- dospěli k závěru, že skutečně postup prokurátora "krajně

nezvyklý" byl a že zmíněné tvrzení některých členů "má své

opodstatnění", čímž v podstatě opět pouze převzali závěry občanské

komise.

Za těchto okolností nelze publikovaný úsudek stěžovatelů

považovat za nekorektní nebo za vymykající se obecně platným

principům slušnosti ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu,

a to ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy publikace tohoto

názoru. Jako hodnotící úsudky jej proto nebylo nutné (a zřejmě ani

možné) blíže doložit.

Na základě těchto zjištění a úvah dospěl Ústavní soud

k závěru, že v souzené věci Vrchní soud v Olomouci - vycházeje

ovšem ze stavu řízení před ním proběhnuvšího - nerespektoval

princip vyváženosti ústavně zaručeného základního práva

stěžovatelů na svobodu projevu a práva vyjadřovat své názory na

straně jedné (čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny) a základního práva na

ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) vedlejšího účastníka P. D. na

straně druhé. Ani informace, ani vlastní úsudek stěžovatelů,

obsažené v předmětném článku, totiž neměly takovou povahu, že by

vybočily z mezí ochrany ústavnosti, v tomto případě z mezí ochrany

ústavně zaručené svobody projevu a práva šířit informace.

Jinými slovy - se zřetelem na zjištěný skutkový stav

- Ústavní soud dovozuje, že podmínky omezení svobody projevu

stěžovatelů zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny (a v čl. 10 odst.

2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v souzené

věci nebyly splněny. Uvedená ustanovení předpokládají, že svoboda

projevu je omezena zákonem, že omezení svobody projevu sleduje

legitimní cíl (např. ochranu práv a svobod druhých) a že použité

omezující opatření je k dosažení tohoto cíle v demokratické

společnosti nezbytné.

Je pravda, že první dvě podmínky splněny jsou, neboť zákon

(občanský zákoník) chrání v ust. § 11 a násl. mimo jiné právo na

občanskou čest a lidskou důstojnost, což jsou hodnoty, jež patří

i mezi základní lidská práva a svobody (srov. čl. 10 Listiny).

Z předchozích úvah a závěrů však vyplývá, že není splněna podmínka

třetí, tedy - v tomto konkrétním případě - nezbytnost omezení

svobody projevu stěžovatelů v demokratické společnosti. Nesplnění

této třetí podmínky znamená, že v této konkrétní souzené věci

nelze - podle dosavadního stavu řízení - preferovat právo

vedlejšího účastníka na zachování osobní cti a dobré pověsti,

jichž se dovolává, oproti právu stěžovatelů na svobodu projevu,

kterého využili.

Proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu

v Olomouci pro jeho rozpor s čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny a s čl.

10. odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru