Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 156/97Usnesení ÚS ze dne 02.02.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.156.97
Datum podání06.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 1, § 2 odst.1, § 2 odst.2, § 13, § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 156/97 ze dne 2. 2. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 156/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele V.R., dipl. ing. h. c., zastoupeného JUDr. J.L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 565/96, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 565/96, ze dne 10. 12. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh navrhovatele na vydání rozhodnutí, jímž by byla městu P. uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 1.020.000 Kč jako náhradu škody způsobené likvidací navrhovatelova chovu mutačních norků.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že podal žalobu na finanční odškodnění likvidace plemenného chovu mutačních norků na podkladě protiprávních rozhodnutí orgánů státní správy dne 3. 4. 1992. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město bylo řízení zastaveno z důvodu nesplnění podmínek řízení - nesprávného označení odpůrce města P. Proti tomuto

1

I. ÚS 156197

rozhodnutí se navrhovatel odvolal ke krajskému soudu a poté následovalo zdlouhavé řízení ohledně správného označení odpůrce, které bylo zakončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl o dovolání navrhovatele v předmětné věci tak, že zrušil usnesení soudů I. a II. stupně s odůvodněním, že oba soudy se zabývaly pouze otázkou určení odpůrce a nepřistoupily k zásadnímu projednání následků majetkových a občanskopolitických křivd ve věci finančních náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb.

Na základě tohoto rozsudku Okresní soud Plzeň - město ve věci jednal a žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Plzni.

Podle navrhovatelova tvrzení došlo v průběhu řízení k popření základních právních zásad, zejména zásady "audiatur et altera pars", neboť přestože soudu byly předloženy důkazy rozsáhlé občanské, politické a majetkové perzekuce, soud tyto důkazy nevzal na vědomí. To způsobilo navrhovateli rozsáhlou majetkovou škodu. Dle navrhovatele je nepochybné, že všechna opatření správních orgánů v součinnosti se složkami KSČ směřovala k likvidaci faremního chovu mutačních norků. Soud dále nevzal na vědomí rozhodnutí Obvodního národního výboru P. z 13. 6. 1979 a z 31. 12. 1979 o nařízení zrušení chovu. Dále navrhovatel krajskému soudu vytýká, že se neztotožnil se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v ustanoveních § 1, § 2 odst. 1, písm. c) a odst. 2 písm. a). Podle zákona zmírnění následků spočívá v poskytnutí finanční náhrady v případě, že je průkazná občanská, politická a majetková křivda dle Listiny základních práv a svobod. Ve všech závazných posudcích Státní veterinární správy ČR a Státního veterinárního ústavu je doloženo, že výsledky kontrol nejsou v rozporu s veterinárními předpisy. Neopodstatněná kritika navrhovatele byla vedena od počátku předsedou stranické organizace KSČ, členem uličního výboru KSČ a dalšími osobami s úmyslem dosáhnout všemi politickými prostředky likvidace chovu založeného navrhovatelem v r. 1958. Předsedkyně senátu nepřipustila důkazy z let 1986, 1987 a 1988, kdy Obvodní národní výbor P. po navrhovatelově zatčení sledoval totální faremní likvidaci chovu i technologického

2

I. ÚS 156197

zařízení navrhovatele. Příslušná rozhodnutí správních orgánů byla vydána v období let 1971, 1978 - 1979, kdy komunistický režim odstraňoval své politické odpůrce. Ztráta zaměstnání navrhovatele v té době pod tlakem občanské a politické perzekuce směřovala k majetkové likvidaci chovu a ztrátě obživy touto formou. Navrhovatel uvedl, že chov zvířat na území města P. není upraven žádnou vyhláškou či závazným nařízením Magistrátu města P.

Pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni i v řízení předcházejícím bylo dle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, dále čl. 10 odst. 1, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, čl. 11 odst. 1, který chrání právo vlastnit majetek, čl. 26 odst. 1, dle něhož má každý právo na svobodnou volbu povolání i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a čl. 36 odst. 1 a 2 - právo na soudní a jinou právní ochranu.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se domáhal náhrady škody ve výši 1.020.000 Kč z toho důvodu, že v letech 1978-79, poté co nedosáhl pracovního umístění, protože byl politicky a pracovně diskriminován, zažádal o povolení k provozování speciální živočišné výroby - faremního chovu norků. V průběhu řízení došlo k rozsáhlým řízením komisí a následným rozhodnutím, směřujícím k likvidaci faremního chovu. Rozhodnutí tehdejšího orgánu státní správy - ObNV P. - o zredukování chovu na minimální stav 12 ks způsobila navrhovateli celkovou ztrátu ve výši 1.020.000 Kč. Uvedenou náhradu požadoval navrhovatel dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb., neboť dle jeho tvrzení se jednalo o dlouhodobou občanskou perzekuci se záměrem majetkové likvidace v důsledku porušení občanských práv a politického útlaku. Na základě rozboru výše citovaných ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. dospěl soud k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zmírňuje pouze následky některých majetkových a

3

I. ÚS 156/97

jiných křivd učiněných v rozhodném období, neodstraňuje tedy následky všech křivd. Na možnost finančního odškodnění, kterého se navrhovatel v tomto případě domáhá, tento zákon nepamatuje. Pokud rozhodnutí správního orgánu nařizující snížení faremního chovu norků směřovalo k politické perzekuci navrhovatele, mohl dle § 31 zák. č. 87/1991 Sb. prokurátor podat proti tomuto rozhodnutí protest do 31. 12. 1993. Z předložených důkazů vyplynulo, že protest prokurátora v této věci podán nebyl. Po zhodnocení všech důkazů tedy soud dospěl k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na požadované finanční odškodnění nedopadá, a proto byl zamítnut.

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ustanovení § 2 zák. L 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů. V oblasti správních vztahů (§ 14 zákona) jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona ty osoby uvedené v § 3 zákona, jejichž věc přešla do vlastnictví státu podle § 16 cit. zákona. Oprávněnými osobami jsou rovněž fyzické osoby, jimž byla způsobena jiná křivda orgány státní správy, jejichž rozhodnutí jsou podle § 16, 17 a 18 zák. č. 87/1991 Sb. zrušena. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně však odvolací soud dovodil, že navrhovatel není oprávněnou osobou ve smyslu § 14 cit. zákona, neboť nejde o případ, kdy by stát převzal nějaký jeho nemovitý či movitý majetek, ani mu nebyla způsobena křivda orgány státní správy rozhodnutími, která jsou podle § 16,17 a 18 cit. zákona zrušena.

Z provedených důkazů vyplynulo, že rozhodnutím ObNV P. z 22. 11. 1971 byla schválena navrhovateli dočasná stavba provizorních hospodářských přístřešků pro chov norků na dobu 10 let. Rozhodnutím z 12. 12. 1979 byl navrhovateli na témž pozemku povolen chov norků do 31. 12. 1980 s upozorněním, že poté musí být chov redukován na 12 kusů v souladu s normou pro chovatelskou zálibu. Zároveň byl navrhovatel upozorněn, že po uplynutí

4

I. ÚS 156/97

termínu by chov musel přenést z intravilánu obce do extravilánu, tj. mimo souvisle zastavěnou oblast. Rozhodnutím ObNV P. ze 14. 4. 1988 bylo navrhovateli nařízeno odstranění provizorních hospodářských objektů do 31. 12. 1988 s odůvodněním, že doba, na niž provizórium bylo povoleno, uplynula a stavby nebyly odstraněny. Z dokumentace dále vyplývá, že provozování chovu norků navrhovatelem v oblasti bytové zástavby bylo předmětem soustavné kritiky a stížností občanů. Z provedených důkazů soud dovodil, že navrhovatel si musel být od samého počátku vědom, že zařízení, v nichž chov provozuje, jsou dočasného charakteru a že je bude muset odstranit. Teprve když v souladu se stavebním povolením stavby sám neodstranil, bylo mu to uloženo správním rozhodnutím. Tento postup byl v souladu se stavebním zákonem a nikoli projevem politické perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody

Po zhodnocení všech skutečností, vyplývajících z citovaných rozsudků i ze soudních spisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze všech dokumentů i z rozsudků obecných soudů nelze dovodit, že rozhodnutí ObNV P., o časově limitovaném povolení chovu norků i technických zařízení k němu (zejména provizorních hospodářských přístřešků) bylo důsledkem politické perzekuce navrhovatele, ale že spíše bylo v zájmu ochrany práv občanů žijících v sousedství navrhovatele i v souladu se stavebním zákonem. Vyplývá to i ze skutečnosti, že navrhovateli bylo ze strany ObNV P. navrženo, aby přesunul chov z intravilánu do extravilánu s možností umístit ho na pozemku JZD.

Ústavní soud se kromě toho přiklonil k závěrům obecných soudů, dle nichž i v případě, že by byla navrhovatelem prokázána politická perzekuce podle ustanovení § 14 zákona o mimosoudních rehabilitacích, navrhovatel zjevně není oprávněnou osobou, neboť se v předmětné věci nejedná o případ, kdy by stát

převzal nějaký jeho movitý či nemovitý majetek, ani mu nebyla způsobena křivda rozhodnutími orgány státní správy, jež jsou podle § 16, 17 a 18 zák. č. 87/1991 Sb. zrušena. Nelze proto než souhlasit s formulací Okresního soudu Plzeň - město,

5

I. ÚS 156/97

že možnost finančního odškodnění, jehož se navrhovatel domáhá, zákon č. 87/1991 Sb. neupravuje.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

Poučení: . Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. února 1998

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

6

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru