Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 156/2000Usnesení ÚS ze dne 23.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkDůkaz
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.156.2000
Datum podání13.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

40/1964 Sb., § 706, § 115

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 156/2000 ze dne 23. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti L. P., J. N., M. Š., a B. M., všech zastoupených advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 22 Co 677/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Kolíně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelek proti vedlejší účastnici - žalované J. P. na vyklizení bytu č. 2, II. kategorie o 3 pokojích, kuchyni a příslušenství v I. podlaží domu v Kolíně II., v P. ul. č. 323 (dále jen předmětný byt). Současně změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 2.875,- Kč (namísto částky 5. 375,- Kč, již jim přisoudil okresní soud).

Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že se vedlejší účastnice (žalovaná) stala nájemcem bytu po zemřelé babičce K.P., neboť s ní žila v den její smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. Přitom vzal za prokázáno, že K.P. měla se stěžovatelkami uzavřenu k předmětnému bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou, a že vedlejší účastnice (podle své výpovědi a výpovědí svědků Z. N., MUDr. P., P. P., MUDr. K. a MUDr. M.) v tomto bytě bydlela se svou babičkou v podstatě od úmrtí jejího manžela do její smrti. Tím, že se babička K. P. nepravidelně zdržovala u své matky v Z., nebylo trvalé soužití babičky a vnučky narušeno. Vedlejší účastnice začala u babičky K. P. bydlet ještě v době, kdy studovala, a to i proto, že dosavadní byt, kde žila s rodiči a bratrem, byl malý. V té době platila nájem a služby babička a otec vedlejší účastnice P.P. Jakmile nastoupila do práce, přispívala babičce na domácnost ze svého. Na adrese předmětného bytu přebírala poštu i volební lístky.

Krajský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, na jehož skutková zjištění odkázal. Uvedl, že podle dokazování vedla vedlejší účastnice se svou babičkou K. P. v předmětném bytě již od roku 1992 společnou domácnost, na kterou přispívala částkou 1.000,- Kč měsíčně. Do bytu ji byla doručována pošta a v domě jí vídávala MUDr. J.P. Vedení domácnosti pak nebylo narušeno tím, že babička zemřela v Z. v bytě své matky, kterou tehdy ošetřovala v nemoci.

Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podaly stěžovatelky ústavní stížnost. V ní zejména uvádějí, že soudy obou stupňů zjevně opomenuly důkazy, potvrzující tvrzení stěžovatelek o neexistenci společné domácnosti (vedlejší účastnice s babičkou), především výpovědi svědkyně MUDr. P. a listinné důkazy pošty v Kolíně II., ze kterých je patrno, že starobní a vdovský důchod byl již minimálně 3 měsíce před smrtí K. P. zasílán na adresu K. č.p. 60, kde jmenovaná bydlela a kde také zemřela. Soudy se prý zabývaly pouze důkazy potvrzujícími existenci společné domácnosti, tj. výpovědí vedlejší účastnice a jejího otce. Úmysl vést trvalé soužití splňující podmínky společné domácnosti v souladu s ust. § 115 obč. zák. prý podle stěžovatelek nikdy neexistoval, a "ve smyslu uvedených opomenutých důkazů" tudíž nedošlo k přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty 1 obč. zák. Stěžovatelky proto tvrdí, že napadené rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné a současně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože se nemohly domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dle jejich názoru došlo dále napadeným rozhodnutím a postupem, který mu předcházel, k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jimi bylo omezeno jejich vlastnické právo.V této souvislosti stěžovatelky ještě upozorňují na rozpor s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, stanovícího, že každá fyzická nebo právnická osoba má nárok pokojně užívat svůj majetek, s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni účastníci rovni, s čl. 6 Úmluvy o právu na spravedlivé soudní řízení, a s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož soudce je při rozhodování vázán zákonem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Praze, vedlejší účastnice - J. P. a Okresní soud v Kolíně. Ten však pouze sdělil, že nemá, co by k provedenému řízení, dokazování a rozhodnutí ve věci dodal, a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení o ústavní stížnosti.

Vedlejší účastnice v první řadě namítla, že důvody ústavní stížnosti týkající se zjevně opomenutých důkazů jsou totožné s důvody odvolání stěžovatelek proti zamítavému rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně. S ohledem na ně vytýkaly stěžovatelky soudu I. stupně nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové a právní posouzení věci. Stěžovatelky svůj právní názor opírají zejména o svědeckou výpověď MUDr. P., která prohlašovala, že vedlejší účastnici vídá častěji než za života babičky, z čehož účelově konstruují, že nejspíš do bytu babičky pouze docházela. K tomu vedlejší účastnice uvádí, že MUDr. P. je neuroložka, která je během dne v ambulanci, občas má služby v nemocnici a na víkendy jezdí na chatu. Jelikož pak ona sama pracuje na směnný provoz, nelze z tvrzení svědkyně o její častější přítomnosti v domě objektivně vyvozovat nic jiného než to, že se vedlejší účastnice zdržovala v předmětném domě před i po smrti zůstavitelky. Pokud jde o zasílání důchodových dávek na adresu nemocné matky babičky (K.P.), vedlejší účastnice dodává, že její stav vyžadoval stálou přítomnost jmenované K. P., kterou postihlo akutní onemocnění se smrtelným následkem právě u ní.

Podle názoru vedlejší účastnice se soud vypořádal s důkazními návrhy stěžovatelek plně v souladu s principy civilního procesu, a proto nelze usuzovat na porušení zásad tzv. spravedlivého procesu. Stěžovatelky se prý snaží o to, aby Ústavní soud rozhodl jako tzv. třetí instance, což mu nepřísluší. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu (s jejich částečnou citací), konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 13/94 z 16. 6. 1994, sp. zn. III. ÚS 61/94 z 16. 2. 1995 a sp. zn. III. ÚS 271/96 z 16. 3. 1997. Konečně namítla, že napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno ani vlastnické právo stěžovatelek, ani nedošlo k tvrzenému rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Závěrem dodala, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu plyne, že stěžovatelky vytýkají napadenému rozhodnutí výlučně opomenutí důkazů potvrzujících neexistenci společné domácnosti vedené vedlejší účastnicí s babičkou K. P., kterými jsou výpověď svědkyně MUDr. P. a listinné důkazy potvrzující vyplácení důchodu jmenované K. P. poštou. Podle názoru Ústavního soudu však těmto výtkám přisvědčit nelze.

Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, lze za protiústavní opomenutí důkazů zpravidla považovat jen takový postup soudu, při kterém nedostojí své povinnosti rozhodnout o důkazních návrzích, a jestliže jim nevyhoví, vyložit, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl (srovnej např. III. ÚS 61/94 - nález č. 10, sbírka nálezů a usnesení - svazek č.3, C.H.BECK Praha - 1995, I.díl). Tomuto požadavku však obecné soudy dostály. V souzené věci Ústavní soud totiž zjistil, že již Okresní soud v Kolíně provedl oba údajně opomenuté důkazy, zejména vyslechl svědkyni MUDr. P. a vzal za základ zjištění i přípisy pošty Kolín II o vyplácení důchodu K. P. Okresní soud tedy i z těchto důkazů čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí, které Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem jako správné potvrdil. Nelze tedy akceptovat tvrzení stěžovatelek, že se obecné soudy zabývaly jen důkazy potvrzujícími existenci společné domácnosti, neboť takové tvrzení nemá v soudním spisu oporu .

Je zřejmé, že námitky stěžovatelek se převážně dotýkají hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle ustálené judikatury mu nepřísluší "přehodnocování" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tu je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž toliko v případě, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257). V souzené věci však taková situace nenastala. Obecným soudům nelze nedostatečné zjištění skutkového stavu vytknout a jejich hodnocení, provedeného dokazování a právní posouzení věci je logické a seriózní. Proto je Ústavní soud - z hlediska ochrany ústavnosti - nemůže neakceptovat. Ústavní soud rovněž nezaznamenal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru a hodnocení provedených důkazů. Lze toliko dodat, že zabývat se významem a důkazní hodnotou výpovědi MUDr. P. či listinnými důkazy pošty - na které se v ústavní stížnosti poukazuje - by bylo přehodnocováním důkazů, které provedly obecné soudy; to však Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho úloze při ochraně ústavnosti - v souzené věci nepřísluší.

Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o právu na spravedlivé soudní řízení a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou zjevně neopodstatněná.

Proto ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru