Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1556/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1556.14.1
Datum podání02.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1556/14 ze dne 22. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky THESEA CZ, a. s., se sídlem Arkalycká 877, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem nám. Interbrigády 3/949, Praha, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011 č. j . 3 Cmo 61/2011- 81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 41 Cm 95/2009-50 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014 č. j. 32 Cdo 732/2012-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatelku jako žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 821 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 11. 2008 do zaplacení a dále smluvní pokutu ve výši 219 233,70 Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce 113 152 Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel z tvrzení žalobce, který se domáhal zaplacení uvedených částek s poukazem na smlouvu o zprostředkování, uzavřenou mezi nimi dne

18. 5. 2007, v níž se žalobce (jako zprostředkovatel) zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná (jako zájemce) měla možnost uzavřít smlouvu se třetí osobou za účelem financování a následného prodeje pozemku č. X1 v k. ú. Háje, LV X2 a projektu administrativní budovy dle stavebního povolení Úřadu městské části Prahy 11.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zprostředkování byla uzavřena platně, a to včetně dohodnuté provize a smluvní pokuty, že žalobce podle smlouvy postupoval a že neuzavření předmětné smlouvy poté zavinila sama stěžovatelka.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména namítala, že soud nesprávně vyložil ujednání čl. II., odstavec první smlouvy, kdy se měl zabývat i projevem vůle smluvních stran. Zdůraznila, že úmyslem smluvních stran bylo, aby žalovaná zaplatila provizi zprostředkovatelům v celkové výši 3 000 000 Kč za situace, kdy bude uzavřena kupní smlouva, kupní cena bude navýšena na 23 000 000 Kč, obchod bude realizován a bude zaplacena celá kupní cena. K tomu však v dané věci nedošlo. Žalovaná také namítala nepřiměřeně vysokou a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku sjednanou provizi ve výši cca 12 % z kupní ceny. Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, měl za to, že soud prvního stupně učinil i odpovídající závěry, jak vyplynuly z provedeného dokazování a že z takto zjištěného skutkového stavu pak vyvodil i odpovídající správný závěr právní. Stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud nepovažoval za potřebné v této věci doplnit dokazování a provést další důkazy.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolání nemělo být odmítnuto, že Vrchní soud v Praze a předtím i Městský soud v Praze věc nesprávně posoudily, kdy provedené důkazy hodnotily pouze izolovaně, nikoliv v jejich vzájemné souvislosti a některým prováděným důkazům přiznaly bezdůvodně větší váhu než by vzhledem k jejich významu měly mít, a důkazy, které naopak svědčí ve prospěch stěžovatelky, buď zlehčily nebo naprosto pominuly.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

9. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání. Odvolací soud se námitkami v něm formulovanými zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci stran interpretace zprostředkovatelské smlouvy za správnou. Rovněž tak soud dovolací v napadeném usnesení řádně odůvodnil, proč nepovažuje dovolání za přípustné.

10. Ústavní soud v projednávané věci ani neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny).

11. V tomto případě je rovněž nutno připomenout, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru