Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1556/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1556.10.1
Datum podání28.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 36 odst.3, § 17 odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1556/10 ze dne 20. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Janem Vylegalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.3.2010, č.j. 8 As 22/2010-91, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.1.2010 , č.j. 5 Ca 385/2008-78, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavní práva zaručená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.1.2010, č. j. 5 Ca 385/2008-78, nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť soud vyhodnotil soudní spory vedené stěžovatelkou, resp. její předsedkyní, jako šikanozní výkon práva nevedoucí účelně k meritornímu vyřízení věci. Městský soud v Praze proto považoval za spravedlivé, aby soudní řízení vedla stěžovatelka s vědomím existence nákladů řízení, když její žádost o osvobození od poplatků je třeba považovat za zneužití institutu osvobození od soudního poplatku dle § 36 odst. 3 s. ř. s. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24.3.2010, č. j. 8 As 22/2010-91, zamítnuta. Stěžovatelka je přesvědčena, že nepřiznání osvobození od soudních poplatků s pouhým odkazem na množství podaných žalob a z toho dovozující šikanozní výkon práva je protiústavní. V jiných věcech přiznával soud stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, byť se jednalo vždy o tytéžž důvody a okolnosti pro osvobození. Soud tak rozhodl na základě totožných okolností diametrálně odlišně. Stěžovatelka považuje za protiústavní i postup senátu Nejvyššího správního soudu, který řízení o řízení o kasační stížnosti nepřerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o otázce jemu předložené usnesením téhož soudu ze dne 28.1.2009, č. j. 1 As 70/2008-63, když tak jiné senáty Nejvyššího správního soudu ve věcech stěžovatelky činí.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 385/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 24. 11. 2008, č. j. 13743/2005, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Národního památkového ústavu, ústředního pracoviště, ze dne 25. 10. 2004, čj. 8365/2004, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Ministerstva kultury žalobou u Městského soudu v Praze a současně požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. 5 Ca 385/2008 - 18, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 - 50, usnesení městského soudu zrušil s odůvodněním, že Městský soud v Praze rozhodl ve stejné době v podobných věcech téže stěžovatelky na základě obdobných skutečností diametrálně odlišným způsobem, aniž by přitom nijak zdůvodnil svůj názorový posun, takové rozhodnutí tedy porušilo legitimní očekávání stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dodal, že právní názor, vyjádřený v rozhodnutích, na která se městský soud odvolal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, čj. 4 As 18/2008 - 32, www.nssoud.cz, jehož předobrazem bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, čj. 62 Ca 40/2007 - 41, č. 1482/2008 Sb. NSS), byl zpochybněn prvním senátem Nejvyššího správního soudu. Ten usnesením ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 As 70/2008 - 63 (www.nssoud.cz), postoupil věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s., neboť dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od předchozího právního názoru. Městský soud poté usnesením ze dne 7. 1. 2010, čj. 5 Ca 385/2008 - 78, opětovně stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal a uvedl přitom, že stěžovatelka vede u tohoto soudu ve značném počtu spory ve věcech spadajících do působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. Pro posouzení žádosti je dle Městského soudu v Praze přitom podstatný samotný způsob, jakým stěžovatelka, resp. její předsedkyně, soudní spory vede a jaká je jejich podstata. V této souvislosti městský soud konstatoval, že např. ve věci sp. zn. 7 Ca 216/2008 (kdy se stěžovatelka domáhala na základě svého práva na svobodný přístup k informacím zaslání rozsudků dvou konkrétních soudkyň) byl postup stěžovatelky šikanózním výkonem práva. Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č. j. 8 As 22/2010-90, zamítl s odůvodněním, že Městský soud v Praze nepochybil, zabýval-li se v rámci posouzení naplnění předpokladů pro osvobození stěžovatelky od povinnosti platit soudní poplatek tím, zda svá práva nezneužívá, přitom vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, podrobně odůvodnil, co ho vedlo k odklonu od dosavadního přístupu ve vztahu ke stěžovatelce.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv § 36 odst. 3 s. ř. s. oproti § 138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě "svévolného uplatňování práva", úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, z pouhého údaje o četnosti sporů iniciovaných stěžovatelkou pochopitelně nelze eo ipso usuzovat na zneužití práva, avšak současně přisvědčil městskému soudu, že četnost sporů iniciovaných stěžovatelkou a její předsedkyní, stejně jako jejich podstata a postup stěžovatelky v jejich rámci legitimně vede k závěru, že stěžovatelka, ovlivněna finančními spory se zaměstnavatelem, u něhož působí, šikanózně zneužívá nástroje zakotvené zákonem o svobodném přístupu k informacím, přitom důsledně využívá i nástroje správního soudnictví. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelku neomezuje pokud jde o možnost vedení podobných sporů v budoucnu, neboť správní soudy se musí nadále zabývat každou případnou žádostí stěžovatelky či předsedkyně stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Nejvyšší správní soud stěžovatelce také vysvětlil, že důvodem zrušení původního usnesení městského soudu pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů byla absence odůvodnění odklonu od dosavadní rozhodovací praxe, zahrnul-li tedy nyní městský soud do odůvodnění napadeného usnesení úvahu v tomto směru, postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem.

Takto odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, (ale také Městského soudu v Praze, který se podrobně zabýval tím, proč je postup zvolený stěžovatelkou šikanózní), který rozhodl o věci stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace citovaných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Pokud stěžovatelka spatřuje protiústavním postup senátu Nejvyššího správního soudu, který řízení o kasační stížnosti nepřerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o otázce jemu předložené usnesením téhož soudu ze dne 28.1.2009, č. j. 1 As 70/2008-63, konstatuje Ústavní soud, že také tato námitka stěžovatelky není důvodná. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008-32, (jehož předobrazem bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované pod č. 1482/2008 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost s odůvodněním, že "je důvodu ponechat na stěžovateli, aby si základní materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím deklarovaného cíle předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních prostředků stěžovatele tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků."

Podle názoru prvního senátu Nejvyššího správního soudu rozhodujícího ve věci 1 As 70/2008 tento výklad nerespektoval znění § 36 odst. 3 s. ř. s. a ve vztahu k posuzování nedostatečnosti prostředků působí vůči neziskovým subjektům zabývajícím se ochranou veřejných zájmů nepřípustně restriktivně, je v rozporu s dosavadní judikaturou zdejšího soudu, podle níž bylo již dříve postupováno i vůči současnému žalobci, jakož i v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu ohledně dodržování zásady rovnosti stran v otázce možnosti přiznat osvobození od soudních poplatků právnickým osobám, proto rozhodl usnesením ze dne 28.1.2009, č. j. 1 As 70/2008-63, podle § 17 odst. 1 s. ř. s. o postoupení věci rozšířenému senátu.

Je tedy zřejmé, že důvody, pro které první senát Nejvyššího správního soudu ve věci 1 As 70/2008 postoupil věc rozšířenému senátu (otázka posuzování nedostatečnosti prostředků) jsou odlišné od důvodů, pro které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky (způsob, jakým stěžovatelka, resp. její předsedkyně, soudní spory vede a jaká je jejich podstata, který byl shledán správními soudy šikanózním výkonem práva). Požadavek stěžovatelky na postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu či odkaz na taková rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího správního soudu tedy není případný.

Nad rámec věci Ústavní soud konstatuje, že v mezidobí, resp. ve stejný den, kdy byla stěžovatelkou předána k poštovní přepravě její ústavní stížnost, rozhodl rozšířený senát usnesením ze dne 27. 5. 2008, č. j. 1 As 70/2008-74, tak, že "při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle § 36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům správních soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soudy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí pak řádně a srozumitelně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadeným rozhodnutím pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru