Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1553/11 #1Nález ÚS ze dne 30.01.2013Promlčení trestního stíhání ve vztahu k jeho zahájení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
Věcný rejstříkPromlčení
Trestný čin
trestní stíhání/zahájení
Trestní řízení
obvinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/68 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.1553.11.1
Datum vyhlášení20.02.2013
Datum podání27.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 67 odst.3 písm.a

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.b, § 160 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zatížené určitými vadami bylo nahrazeno novým obviněním pro tentýž skutek

Návrh a řízení před Ústavním soudem

První senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 30. 1. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy stížnost stěžovatele T. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010.

Narativní část

Stěžovatel, který byl uznán vinným trestným činem, namítal promlčení trestního stíhání. Vrchní soud považoval promlčecí lhůtu za dodrženou s tím, že „jestliže stíhaný čin byl spáchán v roce 2000 a k zahájení trestního stíhání došlo u obviněného opakovanými akty ve dnech 6. 10. 2003, 9. 12. 2004 a 8. 12. 2005 (…), stalo se tak prokazatelně před uplynutím pětileté promlčecí doby.“ Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru o dodržení promlčecí lhůty, nicméně za počátek jejího běhu považoval 28. prosinec 2000. Stěžovatel namítal, že dovolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení z hlediska promlčení, aniž by on měl možnost se v tomto směru vyjádřit (nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97, III. ÚS 139/98 a IV. ÚS 251/04).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud úvodem připomněl, že v rámci posuzování trestnosti činu je nezbytné zjišťovat, zda nedošlo k jejímu zániku, a to mimo jiné právě z důvodu promlčení činu. Vůli postihnout čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, projevuje příslušný orgán (mimo jiné) rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 trestního řádu.

V projednávané věci Ústavní soud posuzoval usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla stěžovateli doručena dne 6. 10. 2003 a dne 9. 12. 2004 z hlediska běhu promlčecí doby. Na rozdíl od hodnocení Nejvyššího soudu uvedl, že dle judikatury obecných soudů má účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání), které bylo zatíženo určitými vadami a později bylo nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek (usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 1469/2008). To platí i v nyní posuzovaném případě.

Ústavní soud doplnil, že v projednávané věci nedošlo k libovůli, na níž by bylo možno usuzovat zejména tehdy, pokud by odůvodnění usnesení bylo natolik nedostatečné, že by z něj nebylo ani v elementární míře zřejmé, za jaké jednání má být obviněná osoba trestně stíhána, či by mělo pouze formální charakter. Usnesení o zahájení trestního stíhání z let 2003 a 2004 byla odůvodněna v základní míře nezbytné k nastoupení účinků spočívajících v přerušení promlčecí doby.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1553/11 ze dne 30. 1. 2013

N 20/68 SbNU 259

Promlčení trestního stíhání ve vztahu k jeho zahájení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 1553/11 ve věci ústavní stížnosti T. P., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem Vápencová 569/13, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 9 To 27/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1024/2010 vydaným ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 9 To 27/2010, kterým byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl mu uložen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 148 odst. 1, 4 trestního zákona souhrnný trest podle § 148 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona, a to trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon uloženého trestu soud obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona soud stěžovateli též uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Dále stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

2. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje na problematiku možného promlčení trestního stíhání. Zatímco totiž vrchní soud považoval promlčecí lhůtu za dodrženou s odkazem na usnesení o zahájení trestního stíhání doručené stěžovateli dne 6. 10. 2003 a další usnesení o zahájení trestního stíhání doručené stěžovateli dne 9. 12. 2004, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že k těmto, státním zastupitelstvím následně zrušeným, zahájením trestního stíhání nelze přihlížet a je nutno vycházet až ze zahájení trestního stíhání doručeného 8. 12. 2005, avšak promlčecí lhůta byla přesto dodržena s ohledem na to, že dnem rozhodným pro počátek jejího běhu je až 28. prosinec 2000.

3. Stěžovatel namítá, že ve vztahu k úkonu započtení pohledávek, ke kterému mělo 28. 12. 2000 dojít, dokazování nesměřovalo, a obhajoba tudíž nemohla uplatnit případné námitky (např. zda M. H. skutečně jednal na pokyn či s vědomím stěžovatele). Vrchní soud k otázce určení, kdy byl trestný čin dokonán, uvedl toliko to, že "jestliže stíhaný čin byl spáchán v roce 2000 a k zahájení trestního stíhání došlo u obviněného T. P. opakovanými akty ve dnech 6. 10. 2003, 9. 12. 2004 a 8. 12. 2005 (...) stalo se tak prokazatelně před uplynutím pětileté promlčecí doby." Dovolací soud pak dospěl k jinému právnímu posouzení, které je z hlediska námitky promlčení významné, aniž by stěžovatel měl relevantní možnost se v tomto směru k otázce dokonání trestného činu vyjádřit. Stěžovatel má za to, že na daný případ, kdy dovolací soud přijal právní závěr, který předtím nebyl obsažen v rozsudcích odvolacího a nalézacího soudu, aniž by stěžovatel měl reálnou možnost vyjádřit se k němu, dopadají opakovaně přijímaná stanoviska Ústavního soudu, ze kterých plyne, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165), sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)]. Stěžovatel navíc tvrdí, že k předmětnému započtení pohledávek (a tím i započetí běhu promlčecí doby) ve skutečnosti došlo již smlouvou o převodu cenných papírů ze dne 5. prosince 2000.

4. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, které je garantováno článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Vrchní soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

7. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

8. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že jeho postupem nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv. Jedná se pouze o zcela běžnou situaci rozdílného přístupu k řešení hmotněprávní otázky, jemuž předchází hodnocení jednotlivých ve věci již provedených a v trestním spise zřetelně zadokumentovaných listinných a jiných důkazů. Navíc otázka promlčení trestního stíhání byla v předmětné trestní věci řešena prakticky od samého počátku a tvořila také základ stěžovatelovy obhajoby ve všech stadiích řízení. Vzhledem k odsuzujícím výrokům o vině soudů prvního i druhého stupně pak nelze uvažovat o překvapivosti rozhodnutí dovolacího soudu. Nedošlo jím ke zvratu v náhledu na zákonnost vedení soudního řízení v dané trestní věci proti oběma obviněným, neboť argumenty obhajoby ohledně uplynutí promlčecí doby nebyly uznány ani v řízení o dovolání. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

9. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž zopakoval své argumenty prezentované již v ústavní stížnosti, neboť o překvapivém charakteru usnesení Nejvyššího soudu je nadále přesvědčen.

10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

11. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze předmětný spis sp. zn. 46 T 6/2008. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze.

12. Ústavní soud úvodem připomíná, že v rámci posuzování trestnosti činu je nezbytné zjišťovat, zda nedošlo k jejímu zániku, a to mimo jiné právě z důvodu promlčení činu. Při promlčení trestního stíhání zaniká odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence, tak i z hlediska prevence individuální. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které vyplývají z těžkostí spojených s prováděním trestního řízení, zejména pak při dokazování (Zezulová, J., Vondružka, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12). Vůli postihnout čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, a tedy nenechat odpovědnost pachatele za něj zaniknout, projevuje příslušný orgán (mimo jiné) právě ve svém rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

13. Přistoupíme-li k posouzení významu usnesení o zahájení trestního stíhání doručených stěžovateli dne 6. 10. 2003 a dne 9. 12. 2004 pro běh promlčecí doby v nyní posuzované věci, Ústavní soud je nucen konstatovat, že se s hodnocením Nejvyššího soudu neztotožňuje. Ústavní soud připomíná, že dle předcházející judikatury obecných soudů účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu, které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1469/2008). Obdobný postoj zastává i uznávaný komentář (viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 395-396) a další literatura (např. již citovaná Zezulová, J., Vondružka, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12). Ústavní soud je přesvědčen, že k odlišnému závěru nelze dospět ani v případě nyní posuzovaném.

14. Nejvyšší soud užití této dřívější judikatury vyloučil s poukazem na skutečnost, že z usnesení státní zástupkyně, kterými byla citovaná prvá dvě usnesení o zahájení trestního stíhání zrušena, není možné dovodit vážný zájem na trestním stíhání stěžovatele. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem potud, že je to především státní zastupitelství, které v přípravném řízení disponuje pravomocemi při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v tomto stadiu trestního procesu. Tato skutečnost však neznamená, že by byl Nejvyšší soud postupem dané státní zástupkyně v těchto souvislostech vázán, totiž že by výrok a odůvodnění jejích usnesení měly být jediným důkazním pramenem, ze kterého by měl při svých úvahách vycházet. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí analyzuje postup státní zástupkyně velmi obsáhle a následně (paradoxně i když její rozhodnutí hodnotí jako "argumentačně téměř bezobsažná") na nich zakládá své právní závěry, avšak pomíjí přitom skutečnosti ostatní, svědčící ve prospěch závěrů opačných. Činí tak navíc za situace, kdy ani obsah samotných usnesení státní zástupkyně, kterými byla usnesení policejního orgánu rušena, nevyznívá ve prospěch citovaného závěru Nejvyššího soudu jednoznačně, přičemž tato nehovoří přímo o tom, že trestní stíhání není ve věci vůbec namístě, ale spíše jsou formulována v tom smyslu, že je dosud předčasné. Nejvyšší soud neměl uměle izolovat jeden z aspektů (postup státní zástupkyně), a namísto toho měl hodnotit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zejména pak se měl věnovat samotným usnesením o zahájení trestního stíhání. Pokud by Nejvyšší soud býval takto postupoval, nikdy by nemohl dojít ke své zcela neudržitelné tezi, že ve věci nebyla snaha orgánů činných v trestním řízení postihnout konkrétního pachatele. Takováto snaha je naopak z předmětných usnesení policejního orgánu zcela zřejmá.

15. V některých případech by usnesení o zahájení trestního stíhání vskutku nemohly být přičteny účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona, a to pokud by vykazovalo znaky libovůle. Na libovůli by bylo možno usuzovat zejména tehdy, pokud jeho odůvodnění bylo natolik nedostatečné, že by z něj nebylo ani v elementární míře zřejmé, za jaké jednání má být obviněná osoba trestně stíhána, či by mělo pouze formální charakter, kdy by se vzhledem k absenci dalších úkonů v trestním řízení jevilo být vydáno právě jen za účelem přerušení promlčecí doby bez skutečné ambice trestní stíhání proti stíhanému aktivně vést. Shodně by bylo samozřejmě nutno hodnotit i případ usnesení o zahájení trestního stíhání, které by mělo dokonce charakter nicotného právního úkonu.

16. O případ takovéto libovůle se v projednávané věci však bezpochyby nejedná. Jakkoliv lze mít k preciznosti usnesení o zahájení trestního stíhání z let 2003 a 2004 výhrady, přinejmenším v základní míře nezbytné k nastoupení účinků spočívajících v přerušení promlčecí doby odůvodněna byla. To je zcela očividné i ze značné míry v jaké popis skutku v těchto rozhodnutích, vydaných v počáteční fázi trestního procesu, odpovídá popisu skutku v konečném rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu. A jak případně uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření v dovolacím řízení, obě usnesení nelze považovat za ryze formální, učiněná snad ve snaze zabránit možnému promlčení trestního stíhání, neboť v době jejich vydání zdaleka nehrozilo marné uplynutí pětileté promlčecí lhůty, přičemž orgány činnými v trestním řízení byla prováděna řada úkonů. Usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno z důvodu, že tento shledá potřebným nejprve jeho formulace zpřesnit či ověřit v něm uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle státu na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu, Ústavní soud shledává být k přerušení promlčecí doby způsobilým. Tento závěr se pak jeví obzvláště logickým v případě, kdy po zahájení trestního stíhání dalším (dopracovaným) trestním oznámením proběhlo trestní řízení, které vedlo k závěru o vině pachatele a stanovení trestu.

17. Závěrem Ústavnísoud na okraj poznamenává, že z § 160 trestního řádu na jedné straně plyne, že trestní stíhání lze zahájit až tehdy, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, na straně druhé však, pokud již tato situace nastane, má tak být učiněno neprodleně. Nelze tak považovat za správný postup orgánů činných v trestním řízení, se kterým se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti občas setkává, že ačkoliv jsou podmínky pro zahájení trestního stíhání zjevně naplněny, orgány činné v trestním řízení toto zahájení co nejvíce odkládají a činí ve věci všemožné jiné úkony až do doby, kdy již žádných úkonů, které by bez zahájení trestního stíhání mohly být učiněny, ani není, a orgánům činným v trestním řízení tedy takřka nic jiného než trestní stíhání zahájit nezbývá.

18. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnísoud se v otázce možného promlčení trestního stíhání ztotožnil se závěry vrchního soudu, že došlo k přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona již v letech 2003 a 2004 tak, jak to vrchní soud vyložil na str. 6 a násl. svého rozsudku. Za této situace je nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval stěžovatelovými námitkami proti stanovení počátku jejího běhu, kdy bez ohledu na to, zda počala běžet již 5. prosince 2000 (jak tvrdí stěžovatel) či až 28. prosince 2000 (jak uzavřel Nejvyšší soud), nemohlo dojít k jejímu uplynutí.

IV.

19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru