Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1549/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Semily
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1549.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 74, § 102, § 75c odst.4, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1549/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. F. V. B., zastoupeného JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., advokátkou se sídlem Palác Adria, Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2015 č. j. 24Co 207/2015-368 a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 4. 2015 č. j. 0 Nc 304/2012-328, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život a na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle tvrzení stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Okresní soud v Semilech vydal k návrhu matky napadeným usnesením předběžné opatření, kterým zatímně stěžovateli jako otci upravil styk s jeho nezletilou čtyřletou dcerou tak, že je oprávněn se s dcerou stýkat každý sudý kalendářní týden v pátek od 12.30 hodin do 16.30 hodin a každý lichý kalendářní týden od pátku 8.00 hodin do neděle 17.30 hodin tak, že si nezletilou převezme v místě bydliště matky a na témže místě ji matce také předá. Proti usnesení okresního soudu podal otec odvolání, v němž namítal jeho nezákonnost, a to zejména proto, že usnesení o předběžném opatření nebylo soudem odůvodněno. Kromě toho je podle jeho názoru předběžná úprava jeho styku s dcerou příliš úzká, nezabezpečuje dceři možnost stýkat se s otcem o svátcích ani o letních prázdninách. Dcera navštěvuje v místě otcova bydliště v Liberci každý pátek kroužek tance a je z něj nadšená. Provedená úprava bude mít za následek, že v pátek dcera kroužek nebude moci navštěvovat. Stěžovatel poukázal i na to, že je dcera bilingvinní a že ji učí svému jazyku a jazykovým dovednostem, a omezení styku možnost rozvíjení jazykových dovedností nezletilé omezí.

3. O stěžovatelově odvolání rozhodl svým napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové a v odůvodnění uvedl, že stěžovatel má snahu mít styk s dcerou již od čtvrtka, což by však narušilo její docházku do mateřské školy, přičemž pouze třídenní docházka do mateřské školy je před zahájením školní docházky neakceptovatelná. Kromě toho musí mít dcera pevný řád, pravidelná týdenní docházka do mateřské školy je pro ni prospěšná i při navazování vztahů s vrstevníky. Každé další rozhodování soudu mimo rámec věci samé, byl-li již ve věci podán znalecký posudek PhDr. Karlem Noskem, vztahující se k výchovným předpokladům rodičů, by znamenalo prodlužování řízení, což není v zájmu nezletilé ani v zájmu rodičů. Krajský soud závěrem svého rozhodnutí shledal, že provedená zatímní úprava styku otce s dcerou v rozsahu předběžného opatření je vyhovující.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními soudů bylo zasaženo do jeho rodičovských práv. Poukázal na to, že Ústavní soud již jednou ve věcech péče o nezletilé ve vztahu k předběžným opatřením, v nálezu I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006, poukázal na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná. Ze znaleckého posudku ze dne 30. 11. 2014 i přes subjektivní hodnocení střídavé výchovy ze strany znalce, zcela jasně vyplynulo, že zde nejsou překážky na straně dcery, otce a matky, které by bránily v rozhodnutí o svěření dcery do střídavé péče. Jak sám znalec uvedl, s ohledem na to, že nezletilá dcera je v mnohem širším kontaktu s matkou, nelze jednoznačně odpovědět na položené otázky, protože otec nemůže veškeré své výchovné prostředky projevit a emočně na dceru působit. Je zřejmé, že i při tak velkém nepoměru mezi možností otce a matky trávit čas s dcerou, nezletilá dcera má vřelý, kladný a bezproblémový vztah k oběma rodičům. Právě z těchto důvodů stěžovateli nezbývá než se soudně domáhat stanovení rovnocenného styku s dcerou, aby mohl i on přirozeně prohlubovat svůj vztah k dceři. Předmětné předběžné opatření, potvrzené Krajským soudem v Hradci Králové, mu tak upírá možnost s dcerou vztah prohlubovat a vychovávat ji a mít tak rovnocenná práva s matkou, když mají být takto striktně porovnávána.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004; či nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

11. Ve světle shora uvedených zásad Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

12. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc není ani vyloučeno, že úprava styku stěžovatele s dcerou bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena).

13. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru