Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1549/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
trest propadnutí majetku/věci
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1549.10.1
Datum podání28.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 131

58/1969 Sb., § 6 odst.3 písm.b, § 23

82/1998 Sb., § 10


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1549/10 ze dne 16. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 č. j. 25 Cdo 4239/2007-250, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2007 č. j. 20 Co 425/2006-236, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005 č. j. 34 C 16/96-203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se po České republice - Ministerstvu financí ČR domáhala vydání v rozsudku specifikovaných movitých věcí, eventuálně z titulu náhrady škody zaplacení částky 400.693,82 EUR s příslušenstvím, coby hodnoty věcí, které nelze vydat. Podání žaloby stěžovatelka odůvodnila tím, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 1973 č. j. 7 T 126/72-85 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 1973 sp. zn. 9 To 140/73 byla uznána vinnou pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle tehdejšího ust. § 8 odst. 1 tr. zák., § 124 odst. 1 tr. zák. a podle § 124 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, a rovněž jí byl podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí movitých v rozsudku specifikovaných věcí. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1992 sp. zn. 6 Tz 192/91 bylo následně konstatováno, že shora uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon v ust. § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch stěžovatelky, a proto shora uvedená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, zrušil. Na základě tohoto rozhodnutí bylo rovněž dle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. IV. odst. 1 písm. b), amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988, zastaveno trestní stíhání stěžovatelky pro výše uvedené skutky. V návaznosti na tuto skutečnost stěžovatelka požádala dne 21. 10. 1992 o navrácení shora uvedených věcí, které na základě zmíněných rozsudků propadly státu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. 7 T 126/72 byla tato žádost zamítnuta, stejně tak byla Krajským soudem v Brně zamítnula stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení.

Městský soud své rozhodnutí zamítnout podanou žalobu stěžovatelky odůvodnil mimo jiné tím, že "v řízení bylo bez pochybností prokázáno, že vydání předmětných věcí možné není, neboť veškeré instituce, které soud v ČR oslovil, neměly žádnou vědomost o těchto věcech, kdy s ohledem na skartační lhůty již nebylo možné ani přesně dohledat, kam tyto věci po jejich propadnutí a poté, co se stát stal jejich vlastníkem, byly umístěny." (str. 6 rozsudku). Proto primárnímu petitu nebylo možné vyhovět. Při zkoumání důvodnosti eventuálního petitu (uhrazení finanční částky z titulu náhrady škody), soud konstatoval, že stěžovatelka náhradu škody požadovala na základě obecných předpisů (zejm. dle ust. § 131 obč. zák.), avšak v daném případě nelze aplikovat ustanovení obecného právního předpisu (lex generalis), nýbrž ustanovení speciálního právního předpisu (lex specialis), kterým je v daném případě zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státního orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem. "Jestliže je tedy odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím státního orgánu upravena cit. zákonem, nejsou splněny předpoklady pro užití ustanovení obč. zák." (str. 6 - 7 rozsudku). Soud v tomto směru následně poukázal na ust. § 6 odst. 3 písm. b) cit. zákona, z něhož vyplývá, že pokud trestní stíhání stěžovatelky bylo zastaveno pro amnestii, nemá zásadně právo na náhradu škody způsobenou rozhodnutím o trestu. Proto soud zamítl i stěžovatelkou uplatněný eventuální petit náhrady škody (str. 7 rozsudku).

K odvolání stěžovatelky, v němž nalézacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci a namítala, že souvislost s uloženým trestem a odnětím jejích osobních věcí zde dána není, a proto není možně posuzovat její nárok v režimu speciálního předpisu, jak učinil nalézací soud, Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu, když jej shledal věcně správným. V postupu, jímž nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelky, neboť na její nároky ze zrušených trestních rozhodnutí bylo třeba aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. jako zákon speciální, krajský soud neshledal pochybení a ztotožnil se s jeho závěry ohledně aplikace ust. § 6 odst. 3 písm. b), event. § 23 cit. zákona na daný případ.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítala nesprávnou aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ namísto občanského zákoníku. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považoval za věcně správný a v odůvodnění se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů stran aplikace ust. § 6 odst. 3 písm. b) cit. zákona.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svého základního práva předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání, a je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva polemizuje zejména s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace cit. zákona č. 58/1969 Sb. a následně ust. § 6 odst. 3 písm. b), na jejímž základě byla její žaloba zamítnuta. Tento postup stěžovatelka považuje za ryze formalistický, přičemž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami a argumenty podporujícími oprávněnost jejího nároku. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak i krajský soud, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Ve svých rozhodnutích podrobně zdůvodnily, proč na daný případ nelze aplikovat ustanovení obecného právního předpisu (zejm. § 131 obč. zák.), o něž stěžovatelka opírala své nároky, a proč tedy samotnému návrhu z důvodu přednostní aplikace cit. zákona č. 58/1969 Sb. a jeho ust. § 6 odst. 3 písm. b) nebylo možné vyhovět (viz výše, str. 6 - 7, resp. str. 3 - 4 napadených rozsudků). Městský soud nadto poukázal i na další aspekt projednávaného případu, a to uplynutí promlčecí lhůty dle § 23 cit. zákona k uplatnění nároku stěžovatelky na náhradu škody (str. 7 rozsudku).

Stejně tak Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které předestřela ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů stran aplikace ust. § 6 odst. 3 písm. b) cit. zákona. "Citované ustanovení (stejně jako ust. §10 nyní účinného zákona č. 82/1998 Sb.) směřuje k tomu, aby odsouzenému, který zcela nebo zčásti vykonal uložený trest, a to na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, byla poskytnuta náhrada škody respektující rozdíl mezi vykonaným trestem a trestem, který měl být správně uložen a vykonán či vůbec neuložen. (...) Tato úprava, včetně vymezení podmínek odpovědnosti, dopadá i na trest propadnutí věci. (...) Jestliže v pozdějším řízení nebyl uvedený trest uložen, náleží poškozenému náhrada škody, odpovídající hodnotě věcí, které výkonem trestu pozbyl, a to za podmínek stanovených zákonem č. 58/1969 Sb. Uplatní se tedy i ust. § 6 odst. 3 písm. b) cit. zákona, které výslovně nárok na náhradu škody vylučuje tam, kde následné trestní stíhání nebylo dokončeno v důsledku amnestie či milosti (...)." (str. 3 rozsudku). Ústavní soud neměl důvod se těmito námitkami jakkoliv dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá.

Postup obecných soudů proto nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí neporušila základní právo stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Z toho důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2010

Eliška Wagnerová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru