Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1547/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
výpověď
dovolání/přípustnost
Náklady řízení
Nájem
nájemné
Závazek
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1547.16.1
Datum podání15.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 575

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1547/16 ze dne 18. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Office Centre Vinohrady, spol. s r.o., se sídlem v Praze, Římská 499/15, zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem v Roztokách, Jungmannova 204, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3986/2015-641 ze dne 29. února 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice McKinsey & Company, Inc. Czech Republic, se sídlem ve Spojených státech amerických, Delaware, jednající prostřednictvím své organizační složky se sídlem v Praze, Na Rybníčku 1329/5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy na vedlejší účastnici domáhala dlužného nájemného za období červen 2000 až 2002. Základem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla otázka oprávněnosti výpovědi nájmu ze strany vedlejší účastnice na základě předchozího porušení smlouvy stěžovatelkou. To mělo spočívat v tom, že stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu, v níž si mimo jiné ujednali, že stěžovatelka nepronajme v téže budově kancelářské prostory některým společnostem, mj. Coopers & Lybrand nebo jakékoliv z dceřiných a přidružených společností. Zároveň stěžovatelka pronajímala v téže budově kancelářské prostory společnosti Price Waterhouse Associates B. V. Následkem přeměn a souvisejícího přeskupení dceřiných společností se namísto tohoto nájemce stala nájemcem PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. Tuto skutečnost považovala vedlejší účastnice za porušení smlouvy a smlouvu následně vypověděla. Stěžovatelka považovala výpověď za neoprávněnou a domáhala se dlužného nájemného.

2. Nalézací i odvolací soud stěžovatelce původně vyhověly, jejich rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4064/2010-428 ze dne 27. března 2013. Následně nalézací a odvolací soud dospěly k závěru, že žaloba není důvodná. Závazek stěžovatelky vůči vedlejší účastnici posoudily jako povinnost předejít objektivnímu stavu, že by v jedné budově působila jak vedlejší účastnice, tak i její konkurent. Není tedy rozhodné zavinění stěžovatelky a není rozhodné, že porušení smlouvy stěžovatelka nezpůsobila svým vlastním jednáním či opominutím. Bylo na stěžovatelce jako pronajímatelce, aby si smluvně zajistila, že k nežádoucí situaci nedojde.

3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky proti výroku ve věci samé odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, dovolání proti výroku o nákladech řízení odmítl pro vady, neboť neobsahovalo zákonem vyžadované náležitosti.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu vytkla, že její dovolání odmítl, přestože odkázala na dvě rozhodnutí, věnující se problematice neplatnosti smlouvy pro následnou nemožnost plnění. Věc měla být posouzena v souladu s těmito předchozími rozhodnutími. Dále stěžovatelka označila odmítnutí dovolání ve vztahu k výroku o nákladech řízení za formalistické. K nákladům řízení stěžovatelka logicky neargumentovala, protože argumenty uvedla k věci samé. Na základě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci by byl zrušen i výrok o nákladech řízení.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).

7. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal právní otázkou, již stěžovatelka vznesla. Stěžovatelka totiž nesprávnost posouzení ze strany odvolacího soudu spatřovala v tom, že soud hodnotil sjednaný závazek jako platný. Sama stěžovatelka jej považuje za neplatný pro následnou nemožnost plnění. Zde však Nejvyšší soud přiléhavě odkázal na své předchozí rozhodnutí v projednávané věci, z něhož plyne jeho jednoznačný názor, že se o následnou nemožnost plnění nejedná a závazek je platný (č. j. 23 Cdo 4064/2010-428). Stěžovatelkou vznesená otázka tedy byla vyřešena v předchozím dovolacím řízení, nyní napadené rozhodnutí se od tohoto řešení neodchyluje. Odkazovala-li stěžovatelka na judikaturu k následné nemožnosti plnění, není zřejmé, proč by na věc měla dopadat. Nepředložila totiž žádné konkrétní důvody pro závěr, že fúze společnosti Price Waterhouse Associates B. V. s Coopers & Lybrand, znemožňuje plnění závazku nepronajmout (nepronajímat) kancelářské prostory Coopers & Lybrand nebo jakékoliv z dceřiných a přidružených společností.

8. K námitce směřující vůči odmítnutí dovolání v části týkající se nákladů řízení lze jen stručně uvést, že vysvětlení stěžovatelky má svou logiku - pokud by uspěla ve věci samé, byl by zrušen i výrok o nákladech řízení, a to i když dovolání v tomto směru nebylo odůvodněno. Stěžovatelka ovšem ve věci samé neuspěla, tento důvod pro zrušení výroku o nákladech řízení se tudíž nemůže uplatnit. Nebylo-li za takové situace dovolání odůvodněno, což stěžovatelka nezpochybňuje, je jeho odmítnutí odpovídajícím procesním následkem.

9. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru