Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1543/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pobyt/cizinců na území České republiky
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1543.20.1
Datum podání01.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 44a odst.11, § 172 odst.1, § 46e odst.1, § 37 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1543/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 1 Azs 470/2019-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta jeho žaloba a současně zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2019 č. j. 57 A 23/2019-92. Tvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který se nevypořádal se stěžejními právními otázkami posuzujícími hledisko proporcionality práv a dopadu důsledků rozhodnutí veřejnoprávního orgánu do sféry základních lidských práv. Podle stěžovatele neobstojí napadené rozhodnutí v testu proporcionality. Stěžovatel má za to, že jeho návratem na Ukrajinu by došlo k ohrožení jeho práva na svobodu a osobní bezpečnost, k jehož dodržování se zavázaly členské státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky rozhodnutím ze dne 13. 3. 2019 č. j. OAM-3834-14/ZM-2019, zamítlo žádost stěžovatele o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců") ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona proto, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") rozhodnutím ze dne 6. 6. 2019 č. j. MV-63782-5/SO-2019, odvolání stěžovatele zamítla. Na základě žaloby stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích výše citovaným rozsudkem rozhodnutí komise zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud následně rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I), žalobu stěžovatele odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval nestranně a v souladu s ustanovením § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož platí, že žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.

V nyní projednávané věci je podstatné, že stěžovatel nikterak nezpochybňuje skutkové okolnosti případu, tedy že skutečně podal žalobu po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty. Stěžovateli, resp. jeho zástupci, bylo rozhodnutí komise doručeno dne 7. 6. 2019, měsíční lhůta uplynula dne 8. 7. 2019, avšak žalobu stěžovatel podal až dne 8. 8. 2019. V daném případě je tedy nesporné, že stěžovatel podal správní žalobu ke krajskému soudu s ohledem na kogentní znění citovaných právních norem skutečně opožděně a správní soudy tedy ani nemohly rozhodnout jinak.

Ústavní soud ostatně ustáleně judikuje, že účelem pravidel pro počítání času v právu je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, III. ÚS 545/99, Pl. ÚS 16/12 nebo II. ÚS 216/18). Zákonná úprava předmětného správního řízení neukládá správním orgánům povinnost poučení o opravných prostředcích, resp. o možnosti domáhat se soudního přezkumu těchto výroků. Tuto skutečnost, byť klade větší nároky na povědomí o platném právu, přitom nelze považovat za překážku přístupu k soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3262/17 nebo II. ÚS 3502/15).

Ústavní soud připomíná, že otázkou ústavnosti zvláštní žalobní lhůty uvedené v § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 609/01. Ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl s tím, že napadené ustanovení žádné z ústavních kautel neodporuje. V odůvodnění mj. konstatoval, že "z ústavněprávního hlediska je zásadně v dispozici zákonodárce, zda a v jakých oblastech správněprávní regulace stanoví zvláštním zákonem lhůtu pro podání správní žaloby, tj. lhůtu odlišnou od obecné lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, (...). Samotné stanovení speciální lhůty (....), se kterou se lze setkat v podobě třicetidenní lhůty například v ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, nebo v ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, (...) nelze považovat za stojící v rozporu s ústavními kautelami, neboť z ústavněprávního hlediska je nutno pokládat za určující pouze to, zda tato zvláštní lhůta pro podání správní žaloby respektuje ústavně zaručená základní práva dotčených osob nebo nikoliv."

Ústavní soud v citovaném usnesení rovněž zdůraznil, že "zvláštním zákonem stanovená odlišná (třicetidenní) lhůta nebrání realizaci základního práva na soudní ochranu v souladu s ustanovením čl. 36 Listiny. Ani z ústavněprávního hlediska nelze garantovat pouze obecnou lhůtu pro podání správní žaloby, neboť by se jednalo o popření práva státu na úpravu speciální lhůty (...).Ústavní soud se (...) domnívá, že stanovením speciální třicetidenní lhůty k podání správní žaloby nedochází k tomu, že by veřejná moc nešetřila ústavně zaručené základní právo cizince na soudní ochranu, neboť tato lhůta uvedené základní právo neruší, nemění ani nečiní pro cizince nedostupným. Naopak, z ústavněprávního hlediska vytváří pro realizaci tohoto základního práva ve vztahu ke všem (tímto zákonem dotčeným) fyzickým osobám stejné podmínky bez diskriminace. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení § 172 odst. 1 o lhůtě pro podání správní žaloby je ústavně zjevně konformní a není důvodu je rušit.".

Ústavní soud uzavírá, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem se týká pouze podústavního práva a Ústavní soud jej nepovažuje za excesivní, způsobující zásah do základních práv stěžovatele. Stěžovatel v daném případě a s ohledem na poměrně jednoznačné znění zákonné úpravy stanovení lhůty pro podání správní žaloby měl být dostatečně seznámen s tím, kdy tato lhůta končí, a pokud ji za této situace nedodržel, nelze v postupu správních soudů spatřovat jakékoliv pochybení spočívající v nezákonnosti, tím méně pak pochybení dosahující ústavní intenzity.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru