Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1542/18 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní prá... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
výchova
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1542.18.1
Datum podání03.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 18

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 906

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1542/18 ze dne 5. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., Kubišova 49/1303, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 18 Co 430/2017-1047, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, č. j. 0 P 150/2013-971, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2014, č. j. 0 P 150/2013-308, byla schválena dohoda rodičů o úpravě práv a povinností vyplývající z jejich rodičovské povinnosti ke společným nezletilým dětem, D. a J. A. Obě děti byly na základě dohody rodičů svěřeny do péče matky (stěžovatelky) a otec se zavázal platit na ně výživné měsíčně částkou 10.000 Kč pro každé z nich.

Následně bylo k návrhu otce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2016, č. j. 0 P 150/2013-670, resp. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 18 Co 183/2016-726, rozhodnuto o změně péče o děti, a to v režimu střídavé výchovy.

Na podzim 2017 se matka obrátila na Obvodní soud pro Prahu 4 s návrhem na svěření dětí do své péče. Své podání odůvodnila tím, že střídavá péče se neosvědčila, otec není schopen zajistit řádnou, důslednou a soustavnou péči o děti. O návrhu matky rozhodl soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jej zamítl. K odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle argumentovala pro zrušení střídavé výchovy a svěření dětí do její péče. Stěžovatelka poukázala na to, že byla nucena se od otce odstěhovat z důvodu dlouhodobého psychického násilí, které v jednom případě přerostlo do fyzického napadení. Dodneška je komunikace mezi rodiči zatížena vzájemnými sváry. Návrh na změnu výchovy odůvodnila stěžovatelka tím, že došlo ke změně poměrů na straně nezletilých dětí. Nezletilý D. začal od září 2016 chodit do školy, k níž má negativní vztah. Stejně tak jeho vztah ke spolužákům není dobrý, D. je unavený, nesoustředěný. Pokud připravuje děti do školy otec, chybějí jim domácí úkoly a školní pomůcky. Otec kvůli jazykové bariéře není schopen porozumět důležitým sdělením učitelů a lékařů. Nezletilí vyžadují pravidelné intenzivní domácí logopedické cvičení, které jim otec neposkytuje. Nezletilému J. bylo v létě 2016 diagnostikováno špatné držení těla, porucha koncentrace a nesprávná koordinace hrubé motoriky, což vyžaduje každodenní rehabilitační cvičení. To však otec se synem neprovádí a rovněž nedohlíží na to, aby měli synové pravidelný denní spánkový režim. Stěžovatelka poukázala též na to, že dětem střídavá péče nevyhovuje, stýská se jim po mamince.

Stěžovatelka má za to, že obě napadená rozhodnutí porušují základní práva stěžovatelky a jejich dětí a dovolává se ochrany práv na spravedlivý soudní proces, práva na rodinný život a práva dětí na ochranu a blaho, jakož i právo na zdravý a příznivý fyzický, duševní, morální vývoj. Obecné soudy podle stěžovatelky nezjistily řádně skutkový stav a do odůvodnění pojaly pouze ty důkazy, které považovaly za podstatné pro své rozhodnutí a s ostatními důkazy se nevypořádaly. Nalézací soud se nezabýval změnou poměrů, které vyplynuly z provedeného dokazování. Stěžovatelka vytýká obecným soudům též to, že v řízení nebyl po dobu delší dvou let zpracován znalecký posudek na zjištění změn a jejich vlivu na nezletilé po nástupu do školy.

Odvolací soud sice uzavřel, že u nezletilých došlo ke změně, spočívající v tom, že se jim stýská, nicméně tuto změnu nijak nezohlednil ve svém rozsudku. Pokud z listin založených ve spise vyplývá nerovnoměrnost ve vývoji dětí, jejich nespokojenost s modelem výchovy a nedostatek komunikace mezi rodiči, pak z hlediska veřejného zájmu nelze připustit, aby procesní neaktivita byla připisována k újmě účastníka řízení. Soud ponechal bez odůvodnění návrh na ustanovení znalce z oboru pedopsychologie a nevypořádal se s tím, proč si děti stěžují na probíhající model výchovy.

Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž nezohlednily to, že v řízení byly předloženy listinné důkazy o tom, že pro nezletilé je důležité stabilní výchovné prostředí. Otec není ochoten s nezletilým J. doma cvičit a ani jej nechce pravidelně vodit na kroužky. Otec nezletilé naopak od vybraných kroužků odrazuje a preferuje virtuální život ve své vile, kde mají chlapci místnost s legem a herní konzolí. Nezletilý J. reaguje na odlišný přístup otce a časté odloučení od matky a na absenci bezpečného a stabilního výchovného prostředí psychosomatickými problémy. Stěžovatelka rovněž poukázala na problémy, které v důsledku nestabilního výchovného prostředí ovlivňují chování nezletilého J. ve škole. Z dokazování podle stěžovatelky též vyplynulo, že oproti předchozímu stavu má nezletilý D. při pobytu u svého otce problémy s přípravou na vyučování v češtině. V domácích úkolech z českého jazyka měl hrubé chyby. Podle třídní učitelky D. v mluveném projevu výrazně zaostává za svými vrstevníky. U otce hovoří děti výhradně italsky. D. má ve škole pověst neposlušného žáka, jemuž podle stěžovatelky hrozí dvojka z chování. S vlivem střídání prostředí na chování nezletilých se obecné soudy podle stěžovatelky nijak nevypořádaly.

Z ústavní stížnosti se dále podává, že se rodičům nedaří komunikovat, což se projevuje tím, že své spory řeší prostřednictvím OSPOD nebo Policie ČR. Střídavá péče je vhodná především pro děti, jejichž rodiče jsou schopni se spolu domluvit. Rodiče během posledních pěti let absolvovali celkem tři pokusy o mediaci, které však nebyly úspěšné. Zavedený způsob péče není podle stěžovatelky pro děti vhodný, neboť nepřispívá k jejich harmonickému duševnímu rozvoji. Stěžovatelka má za to, že je v zájmu nezletilých dětí, aby bylo přistoupeno k původnímu modelu výchovy. Navíc samy děti při pohovoru před Městským soudem v Praze uvedly, že to mají těžké, protože jsou každý týden u jiného rodiče a týden s jedním rodičem je pro ně moc dlouhý. Obecné soudy k tomuto tvrzení dětí v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly. Nezletilé děti samy po otci vyžadují kontakt s matkou. Uvedené pak mělo vést i k tomu, že nezletilý syn J. v týdnech, které má trávit u svého otce, vyhledává matku na jejím pracovišti. Odvolací soud podle stěžovatelky sice v bodě 24 dospěl k závěru, že byly předloženy důkazy o změně poměrů, nicméně odvolací soud tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nezohlednil. Je třeba přihlížet ke specifikům každého nezletilého a model střídavé péče by neměl být generalizován. Střídavá péče není řešením, jež lze aplikovat na každý jednotlivý případ.

Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv a svod, jež jsou jí a jejím dětem garantovány čl. 10, čl. 31, čl. 32 odst. 5, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.

Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým synům, u nichž obecné soudy shledaly předpoklady pro stanovení jejich střídavé péče.

Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 I. ÚS 2017/17 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je pak především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].

Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily, a proto jejich rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní.

Obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž to, že předložené důkazy hodnotily jinak než ona, protiústavnost rozhodnutí obecných soudů bez dalšího nezakládá. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že měl Městský soud v Praze dospět k závěru, že na straně nezletilého J. došlo ke změně poměrů a jmenovaný soud přesto nepřistoupil na změnu výchovného prostředí, nutno uvést, že takto vyložený závěr z odstavce 24 je zkreslený a zavádějící. V uvedeném odstavci se odvolací soud věnoval toliko tomu, jaký formát péče je pro nezletilé nejvhodnější, a to i s ohledem na potřeby nezletilého J. Nelze dovodit, že by městský soud konstatoval, že v projednávaném případě došlo ke změně poměrů. O tom, jak stěžovatelka vykládá rozhodnutí odvolacího soudu, svědčí i to, že ve své ústavní stížnosti poukazuje na výpověď nezletilých, podle nichž je pro ně odloučení od matky příliš dlouhé. Nicméně již neuvádí, že se jim jeví být příliš dlouhé i odloučení od otce. V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat na to, že v případě pobytu nezletilých u druhého z rodičů není vyloučen kontakt s rodičem prvním. Lze očekávat, že v takovém případě bude dítě mnohem lépe snášet odloučení od rodiče, u něhož právě nepobývá.

Městský soud provedl pohovor s oběma nezletilými syny a snažil se zjistit skutečné poměry v "rodině", jakož i preference či zájmy obou nezletilých. Nelze tedy uzavřít, že by se odvolací soud případem řádně nezabýval, ale ba právě naopak učinil maximum pro to, aby řádně zjistil skutkový stav věci. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že oba nezletilí mají zachovaný kladný vztah k oběma rodičům, což je třeba hodnotit pozitivně.

Poukazuje-li stěžovatelka na to, že otec není schopen pro svoji jazykovou bariéru se s nezletilými řádně připravit na hodiny českého jazyka, nutno uvést, že právě ona vybrala svým dětem za otce cizince. Mohla tedy očekávat, že výuka dětí bude dvojjazyčná, a to se všemi klady i zápory, které to přináší. A je to právě ona, kdo má pomoci dětem těžkosti překonat. Na druhou stranu lze očekávat, že dvojjazyčnost, která se s nástupem nezletilých dětí do školy může jevit jako handicap, se v dalším jejich jazykovém vzdělávání projeví jako přednost. Nejlepší zájem dítěte nelze spatřovat v tom, že jim z pestrých životních situací budou vybírány pouze ty, které jsou pro ně nejschůdnější a ostatních situací, vyžadujících určité zvýšené úsilí, budou ušetřeny.

Podle Ústavního soudu není od věci připomenout, že úprava mezilidských vztahů soudem není přirozená, je umělá a svojí podstatou se jedná o řešení krajní situace v případě, kdy se lidé nedokáží spolu domluvit sami. Od takových, či obdobných soudních rozhodnutí nelze očekávat, že budou mezilidské vztahy upravovat způsobem, jenž by bylo lze označit za bezchybný či ideální. Instrumentárium soudu, řešícího obdobné případy, je ze své podstaty omezené a vztahy soudem upravené tak nemohou dosahovat kvality přirozených mezilidských vztahů. Stěžovatelka očekává od obecných soudů rozhodnutí, které by ve své podstatě vyřešilo vztahy s otcem jejich dětí, nicméně přehlíží, že možnosti soudu zasahovat do mezilidských vztahů má své limity. Obecné soudy mají možnost svými rozhodnutími upravit mezilidské vztahy jen částečně a vždy v určitém obecném rámci. Při svém rozhodování se především snaží vyvážit "mezilidské vztahy" tak, aby byly vzaty v potaz práva a povinnosti všech dotčených subjektů, se zvláštním přihlédnutím k zájmům nezletilých dětí. I přes shora deklarovanou snahu obecných soudů to neznamená, že přijaté rozhodnutí vždy odstraní problémy těch, jež se na obecné soudy obrací. To se týká i právě projednávaného případu, kdy je především na rodičích samotných, zda dokáží povýšit zájmy svých nezletilých dětí nad svoji osobní animozitu.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru