Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1541/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Pelhřimov
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
Předběžné opatření
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1541.20.1
Datum podání01.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 913, § 915

99/1963 Sb., § 76 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1541/20 ze dne 7. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Markétou Pokornou, advokátkou se sídlem Na Okraji 439/44, 162 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 15 Co 116/2020-574 ze dne 4. 5. 2020 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 62/2019-516 ze dne 14. 4. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Pelhřimově zamítl návrh stěžovatele jako otce na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by jeho nezletilá dcera po dobu platnosti omezení pohybu osob mezi Českou republikou, Německem, Rakouskem, Polskem, Slovenskem a Maďarskem byla svěřena do střídavé péče obou rodičů. Současně se stěžovatel týmž návrhem domáhal moderace výživného po tuto dobu, včetně odložení vykonatelnosti povinnosti hradit výživné ve výši 4 000 Kč, stanovené rozsudkem téhož soudu č. j. 6 Nc 62/2019-288 ze dne 29. 7. 2019. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že v důsledku pandemie onemocnění COVID-19 u něho došlo k výpadku příjmů z podnikání v oblasti mezinárodní osobní dopravy. Nebyl tak schopen plnit vyživovací povinnost, dříve uloženou rozsudkem. Stěžovatel namítl, že judikatura, o niž soudy opřely svá negativní rozhodnutí a dle níž nelze předběžným opatřením dodatečně měnit výši výživného určenou dříve rozsudkem, zasahuje do práva na spravedlivý proces těch, jimž bylo výživné stanoveno, neboť patřičně nezohledňuje nezaviněný pokles příjmů na jejich straně. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný vážný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Zejména krajský soud své rozhodnutí nezaložil výhradně na judikatuře zapovídající změnu výživného cestou předběžného opatření. Naopak poukázal v prvé řadě na to, že dočasná ztráta výdělečné činnosti nepředstavuje takovou skutečnost významnou z hlediska posuzování péče rodičů o dítě, která by měla vést ke změně pravomocným rozsudkem stanovené péče o jeho nezletilou dceru. V té souvislosti připomněl, že i v případě osobní péče o dítě musí pečující osoba vynakládat finanční prostředky na zajištění výživy a dalších potřeb dítěte, takže ve výsledku by stěžovatel sám finanční prostředky, které je povinen hradit jako výživné na dceru k rukám matky, musel použít na zajištění své vlastní péče o dítě. Tyto úvahy krajského soudu pokládá Ústavní soud za přiměřené a prosté libovůle. Z uvedeného pak rovněž plyne, že případné snížení výživného by šlo obdobně na vrub péče jiné osoby (matky) o nezletilou, takže ani toto přehodnocení finanční zátěže rodičů by z hlediska nejlepšího zájmu dítěte k ničemu nevedlo. Ústavní soud tím nemíní zlehčovat příjmovou situaci stěžovatele vyvolanou šířením zmíněného onemocnění, nicméně v dané věci vskutku nelze přehlédnout přechodný charakter tohoto období. K případným nepříznivým důsledkům, mělo-li by k nim dojít v důsledku soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce, lze přihlédnout až v případném vykonávacím či exekučním řízení. Tyto úvahy ovšem byly v době vydání napadených soudních rozhodnutí poněkud předčasné, neboť, jak krajský soud sám poznamenal, stěžovatel tehdy netvrdil, že stanovené výživné neplatí, resp. ani nedokládal, že by matka činila kroky směřující k výkonu rozhodnutí (srov. bod 9 rozporovaného usnesení odvolacího soudu). I z toho důvodu závěry soudů minimálně v ústavně právní rovině obstojí.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru