Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 154/95Nález ÚS ze dne 18.01.1996K aplikaci restitučního zákona, který ve vztahu k ostatním právním předpisům je třeba chápat jako lex specialis

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/5 SbNU 47
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.154.95
Datum podání09.06.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

138/1945 Sb., § 1 odst.1

194/1949 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

243/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2

245/1948 Sb.

33/1945 Sb.

34/1953 Sb.

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 154/95 ze dne 18. 1. 1996

N 7/5 SbNU 47

K aplikaci restitučního zákona, který ve vztahu k ostatním právním předpisům je třeba chápat jako lex specialis

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 18. ledna 1996

v senátě ve věci stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. K. K.,

a účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, o ústavní stížnosti

ze dne 13. 6. 1995 proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, čj. 22 Ca 369/94-20, ze dne 14. března 1995,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995,

čj. 22 Ca 369/94 - 20, se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal u Ústavního soudu České republiky dne 13.

6. 1995 ústavní stížnost, doplněnou podáním z 6. 12. 1995, proti

rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995, čj.

22 Ca 369/94 - 20, které nabylo právní moci dne 19. 4. 1995. Tímto

rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí Okresního

úřadu v Karviné - Pozemkového úřadu ze dne 9. 5. 1994, čj.

PÚ-2681/R-699/92-Ch, že se stěžovateli nepřiznává vlastnictví

k nemovitostem v katastrálním území N. B., ohledně parc. č. 645

role, parc. č. 526/1 role, parc. č. 445 zahrada. Pokud jde

o rozhodnutí tohoto pozemkového úřadu, kterým se stěžovateli

nepřiznalo vlastnictví k dalším nemovitostem, a to k parc. č. 150

s domem čp. 74, parc. č. 151 s domem čp. 566, parc. č. 626/1 role,

parc. č. 443 s domem čp. 107, parc. č. 444 cesta, parc. č. 592

s domem čp. 631 a parc. č. 591 nádvoří, soud konstatoval, že tento

úřad nadbytečně rozhodoval i o nemovitostech, o kterých již bylo

pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Ústředním

pozemkovým úřadem tak, že nejsou majetkem, na nějž se vztahuje

zákon o půdě. Z těchto důvodů byly předmětem přezkumu jen parc. č.

645 role, parc. č. 526/1 role a parc. č. 445 zahrada, na které se

zákon o půdě vztahuje.

Okresní úřad v Karviné - Pozemkový úřad posoudil věc tak, že

majetek, na který byl uplatněn restituční nárok, přešel do

vlastnictví státu na základě konfiskace dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. a celou záležitost posuzoval dle zákona

č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Shledal, že

nebyla splněna podmínka § 2 odst. 1 tohoto zákona v platném znění,

vztahující se k vrácení státního občanství, takže tento předpis

nelze aplikovat na majetek čs. státních občanů, kterým byl

konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neboť

tito občané nemohou splnit zákonnou podmínku vrácení státního

občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb., č.

34/1953 Sb. a č. 33/1945 Sb. Tyto předpisy se podle něj vztahují

pouze na občany národnosti německé a maďarské, ve smyslu výkladu

Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek tamního soudu

sp. zn. 10 Ca 136/93). Správní orgán pak učinil závěr, že původní

vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje podmínku oprávněné osoby

dle tohoto ustanovení. Pokud není splněna jediná z podmínek

ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nelze majetek vydat

a nemůže nastoupit ani oprávněná osoba podle ustanovení § 2 odst.

2 zákona č. 243/1992 Sb.

Krajský soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí

a dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné

- Pozemkového úřadu, ohledně nemovitostí podléhajících režimu

zákona o půdě, je zákonné a potvrdil je. Z jeho odůvodnění pak

plyne, že postavení oprávněné osoby je určeno § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb. Tato osoba musela být občanem ČSFR a jako občan

ČSFR musela trvale žít na území České republiky. Muselo být

prokázáno, že ke ztrátě majetku došlo podle dekretů prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., že se taková osoba

neprovinila proti československému státu a že nabyla zpět

občanství buď podle zákona č. 245/1948 Sb. nebo zákona č.

194/1949 Sb. nebo podle zákona č. 34/1953 Sb., anebo podle

ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Všechny tyto

podmínky současně musí splňovat fyzická osoba, aby jí bylo možno

přiznat postavení osoby oprávněné. V tomto případě původní

vlastník nesplnil podmínku, že nabyl zpět občanství, neboť

kontinuita československého státního občantví u něho nebyla

přerušena. Původnímu vlastníkovi Š. J. bylo dne 27. 7. 1949 pod

čj. IV-10862-49 vydáno "Osvědčení o státní a národní

spolehlivosti". Toto bylo vydáno Místní správní komisí sloučených

obcí se sídlem v N.B., a to podle Ústavního dekretu prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb., § 1 odst. 4, podle něhož: "Češi, Slováci

a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v té době

přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo

okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto

dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra

osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní

národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených

skutečností."

Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu

v Ostravě a je toho názoru, že tímto byla porušena jeho základní

práva a svobody, zejména jeho právo vlastnické, zaručené mu čl.

11 Listiny základních práv a svobod, dále jeho právo rovnosti

v důstojnosti i právech podle čl. 1 této Listiny, jeho právo na

zákaz diskriminace uvedené v čl. 3 téže Listiny, jakož i právo na

rovnost před zákonem, vyplývající z čl. 4 téže Listiny.

Zákonodárce měl zřejmě v úmyslu zákonem č. 243/1992 Sb. rozšířit

okruh oprávněných osob o ty původně československé státní občany,

kteří po přechodnou dobu nebyli považováni za občany

Československé republiky, avšak v době další jim existence tohoto

právního vztahu - tedy občanství - byla znovu přiznána, popřípadě

jim bylo občanství navráceno. Podle stěžovatele z logiky těchto

vztahů vyplývá, že větší hodnotou je občanství stále mít, než

občanství nemít, či získat zpět, nebo dostat navráceno. Znamená

to, že ten právní subjekt, jehož kontinuita československého

státního občanství nebyla nijak přerušena, musí být ve vztahu

k ostatním právům, z tohoto občanství vyplývajícím, nejméně ve

stejném postavení jako ten právní subjekt, který byl, byť

i přechodně, občanství zbaven, popřípadě mu tento právní vztah

nebyl přiznáván. Proto právní subjekt, jehož kontinuita občanství

nebyla porušena, se nemůže jakýmkoliv výkladem zákona dostat do

nevýhodnějšího postavení než subjekt, jehož občanství jako právní

vztah k ostatním subjektům neexistoval, nebo neexistoval po

určitou dobu.

Je tedy podle stěžovatele porušením výše zmíněných článků

Listiny základních práv a svobod, jestliže správní orgán,

a následně pak příslušný soud, upírá navrhovateli restituci jeho

majetkových práv jen proto, že byl a je československým (českým)

státním občanem.

Vycházeje z výše uvedené argumentace podal pak stěžovatel ve

smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb. zároveň návrh na zrušení části

zákona ČNR č. 243/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992 takto:

"V § 2 odst. 1 zrušit část věty za čárkou, která zní:

"neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství

podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské

národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání

československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb.,

jímž některé osoby nabývají československého státního občanství,

pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č.

33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob

národnosti německé a maďarské,"

a

v § 11 zrušit část věty první, a to datum "31. prosince

1992".

O výsledku tohoto návrhu se blíže pojednává v závěru tohoto

nálezu.

Vedle uvedených důvodů pro zrušení rozsudku Krajského soudu

v Ostravě pak stěžovatel uvedl svůj právní názor, že k porušení

jeho základního práva došlo i tím, že správní orgán i soud

v napadeném rozsudku použily při řízení o restituci režimu zákona

č. 243/1992 Sb., ačkoliv zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby

bylo použito příslušných zákonných ustanovení zákona č. 229/1991

Sb., zejména pak § 4 odst. 1 a § 6 odst. 2 tohoto zákona. Jednalo

se o restituci majetkových práv, kterých byl původní vlastník

zbaven na podkladě právního (popřípadě protiprávního) aktu

- - konfiskačního výměru ONV ve Fryštátě čj. VIII/a-1933-48, ze

dne 14. 10. 1948, jakož i konfiskačních výměrů ze dne 27. 10.

1948, pod čj. VIII/a-1976-48, kterými bylo rozhodnuto za použití

§ 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž bylo zcela zřejmé, že

k této konfiskaci došlo v době po 25. 2. 1948, po konečném nástupu

komunistického režimu a že vlastnická práva byla takto odňata

československému státnímu občanovi z důvodu politické perzekuce

vůči vlastníkům jakýchkoliv majetků ze strany nového režimu.

Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. byla pak pouhou formální

záminkou, jak tohoto cíle dosáhnout.

S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán

včas a že stěžovatel uplatnil námitky, spočívající v porušení čl.

1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.,

Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

22 Ca 369/94, a Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, čj.

PÚ 2681/R-699/92-Ch, a k ústavní stížnosti též vyjádření účastníka

řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě. Ve svém podání ze dne 11.

12. 1995 zaujal Krajský soud stanovisko, že tvrzení stěžovatele,

že bylo zasaženo do jeho práv podle čl. 11, 1, 3 a 4 Listiny

základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné, protože

restituční nároky nejsou chráněny předpisy ústavního práva.

V zásadě setrval na svých důvodech aplikace zákona č. 243/1992 Sb.

a podotkl, že přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu z doby

před 25. 2. 1948, že správní rozhodnutí o splnění podmínky pro

konfiskaci mělo jen deklaratorní povahu a jeho účinky působily ex

tunc, tj. ke dni účinnosti příslušného dekretu. Podobně judikoval

i Vrchní soud v letech 1993 a 1994. Upozornil dále, že judikatura

z doby před 25. 2. 1948 vycházela zásadně ze závěru, že soud není

oprávněn přezkoumávat výměr správního orgánu o konfiskaci a není

oprávněn řešit ani jako předběžnou otázku, zda jsou u příslušné

osoby dány všechny předpoklady, za nichž zákon vyslovil konfiskaci

majetku, či zda je dána výjimka z konfiskace.

Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů zjistil, že

stěžovatel uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí podle zákona

č. 229/1991 Sb. u Okresního pozemkového úřadu v Karviné svým

podáním ze dne 20. 10. 1992, jež nese prezentační razítko s datem

23. 11. 1992. V něm konstatoval, že nemovitosti, které jsou

v podání uvedeny, přešly na stát v rozhodném období, a to podle

dekretu č. 108/1945 Sb., že jeho otec se neprovinil proti státu,

ani nepozbyl občanství, takže on, jako dědic, je oprávněnou osobou

podle zákona a má nárok na vrácení majetku. Okresní úřad v Karviné

- Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 9. 5. 1994 však dospěl

k závěru, že původní vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje

podmínku oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

a vlastnictví předmětných nemovitostí stěžovateli nepřiznal.

Krajský soud v Ostravě pak svým rozsudkem ohledně tří nemovitostí

rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a ohledně zbývajících

nemovitostí, které jsou též předmětem ústavní stížnosti,

v odůvodnění uvedl, že o nich pozemkový úřad rozhodoval

nadbytečně, protože o nich bylo již pravomocně rozhodnuto

Ministerstvem zemědělství - Ústředním pozemkovým úřadem, že nejsou

majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě.

Ústavní soud se nejprve věnoval zjištění příčin přechodu

majetku stěžovatele na stát. Z podkladů, které jsou k dispozici,

jako výpisy z pozemkové knihy, vyšlo najevo, že u položek, u nichž

bylo vloženo vlastnické právo Š. J., byla následně, vesměs v r.

1946, poznamenána národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. ze

dne 19. 5. 1945 (např. knihovní vložka pozemkové knihy kat. území

N. B. č. 67, 87, 255).

Konfiskace majetku stěžovatele byla provedena až výměry

Okresního národního výboru ve Fryštátě č. VIII/a-1976-48 ze dne

27. září 1948 (knihovní vložka č. 87) a č. VIII/a-1933-49 ze dne

14. 10. 1948 (knihovní vložka č. 67), vydanými s odvoláním na

§ 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, přičemž důvodem

byla spolupráce s nacistickým režimem. Stěžovatel podal proti

těmto konfiskačním výměrům odvolání, které však Krajský národní

výbor v Ostravě dne 26. 6. 1952, pod čj. VIII/1-193.1-26-

-6-1952, ze stejných důvodů zamítl, s odvoláním na to, že se

stěžovatel provinil podle § 1 odst. 1/3 dekretu č. 108/1945 Sb.

Z dalších podkladů však vyplynulo, že případem stěžovatelovy

spolupráce s německým režimem se podrobně zabývala již trestní

komise Okresního národního výboru ve Fryštátě a shledala jej

vinným svým nálezem ze dne 2. 1. 1947, čís. III-5806-1946, podle

§ 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ze dne

27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti.

K jeho odvolání však Zemský národní výbor v Ostravě dne 15. 11.

1947, čj. II/5-9148/1, po přehodnocení jednání stěžovatele v době

od roku 1943, svým výměrem napadený trestní nález zrušil

a stěžovatele osvobodil. Zřejmě v souvislosti se zahájením tohoto

řízení byla v pozemkové knize, týkající se vlastnictví Š. J.,

i poznamenána v r. 1946 národní správa, o jejíž zrušení mohl

stěžovatel, na základě uvedeného výměru, požádat. Učinil tak např.

u vložky č. 87, kdy v r. 1947 byl poznamenán návrh na restituci

vlastnického práva dle zákona č. 128/1946 Sb., když předtím v r.

1946 byla poznámka národní správy vložena. Po 25. únoru 1948

neměla však taková jednání již naději na úspěch, zejména když

prakticky příslušným správním orgánem na téže úrovni byl

stěžovatel zjevně účelově prohlášen za nepřítele Československé

republiky.

Z hlediska uvedených skutečností, týkajících se okolností

přechodu majetku stěžovatele na stát, jak Ústavní soud zjistil

z rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatele proti

zamítavému rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu

v Karviné, je zřejmé, že oba orgány posoudily věc právně shodně,

a to podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

ač stěžovatel se domáhal svého nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.

I když změnu právní kvalifikace žaloby je soud nepochybně oprávněn

provést, opomenul spolehlivé zjištění skutkového stavu věci s tím

spojené, v rozporu zejména s § 6 a § 120 o. s. ř., když přistoupil

na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že neuznal,

že vrací-li se podle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej

pozbyli tím, že byli zbaveni čs. občanství, které potom nabyli

zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství

vracet, protože je vůbec nepozbyli (tak i nálezy Ústavního soudu

ČR sp. zn. II. ÚS 135/93 a II. ÚS 22/94 i III. ÚS 39/95). Takový

postup odporuje zásadám restitučních zákonů, jejichž účelem je

náprava křivd, způsobených občanům tohoto státu, v tomto případě

majetkových křivd, a nikoliv odškodňování za ztrátu občanství.

Nedostatek spolehlivého zjištění skutkového stavu se projevil

i v tom, že krajský soud se nezabýval tím, jaké byly skutečné

právní důvody přechodu předmětných nemovitostí z majetku čs.

občana na stát a spokojil se s formálním hodnocením důkazů, tj.

omezil se na formální existenci konfiskačních výměrů. Zcela

ponechal stranou skutečnost, že důvody konfiskace, které použil

Okresní národní výbor ve Fryštátě v r. 1948 a pak i Krajský

národní výbor v Ostravě v r. 1952, tj. angažování stěžovatele jako

osoby sympatizující s nacismem, byly již předtím projednány

a neuznány Zemským národním výborem v Ostravě, a že tedy o věci

bylo již rozhodnuto v roce 1947 a stěžovatel byl zbaven trestní

odpovědnosti.

Konfiskační správní rozhodnutí se tedy zjevně neoprávněně

odvolávají na dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když

nesprávně poukazují na důvody, jejichž existence nebyla prokázána,

resp. jejich oprávněnost byla odmítnuta. Jestliže dekret č.

108/1945 Sb. stanovil, že konfiskace nastává dnem vyhlášení, tj.

dnem 25. 10. 1945, ale určil, že o splnění podmínek rozhoduje

příslušný okresní, případně zemský, národní výbor a tyto podmínky

byly pak posuzovány rozdílně v r. 1947 avr. 1952, nelze mít za

to, že jde o něco jiného než o politickou perzekuci ve smyslu

§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. a že výměry ze dne

27. 9. 1948 a ze dne 14. 10. 1948 byly aktem této perzekuce, který

se formálně zaštítil dekrety prezidenta republiky v době, kdy

jejich použití po 25. 2. 1948 bylo mocenským nástrojem politického

boje proti osobám, které nebyly, z jakéhokoliv důvodu, po chuti

novému režimu. Navíc i podle ustálené judikatury obecných soudů,

lze k vydání majetku v restituci, např. podle zákona č. 87/1991

Sb., který má obdobná ustanovení v této věci, jakož i zákona č.

229/1991 Sb., přistoupit již tehdy, kdy správní orgán rozhodoval

o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2.

1948, tedy v rozhodném období podle citovaného zákona, což se

projevilo i v tomto případě.

Ústavní soud konečně zjistil, že Krajský soud v Ostravě, když

projednával návrh stěžovatele na přezkum rozhodnutí Okresního

úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, které vedlo k jeho rozsudku

ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 22 Ca 369/94, rozhodoval o žalobě bez

jednání podle ustanovení § 250f o. s. ř. Tak však může učinit jen

v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen

o posouzení právní otázky. Ani jedna z těchto tří podmínek nebyla

v konkrétním případě splněna, protože jak sama ústavní stížnost

ukazuje, jde o velmi složitou skutkovou podstatu, neujasněný

právní přístup k řešení některých restitučních otázek

a nedostatečné vyjasnění postavení stěžovatele. Tímto přístupem

krajského soudu bylo stěžovateli zamezeno, aby se v konečné fázi

sporu zúčastnil jednání ve své věci a činil potřebné procesní

úkony. Tím bylo také porušeno jeho právo vyjádřené v čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (srv. i nálezy Ústavního soudu

ČR, sp. zn. IV. ÚS 51/94, II. ÚS 75/94 a další).

I kdyby soud z jakýchkoliv důvodů nebyl dospěl k tomu, že věc

lze posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně podle § 6

odst. 1 písm. r), mohl dospět ke stejnému výsledku i aplikací

zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje některé otázky spojené se

zákonem o půdě. Jím v napadeném rozsudku použitý výklad, že

oprávněnou osobou není stěžovatel podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č.

243/1992 Sb. proto, že splnil sice tam uvedené podmínky, ale

"nenabyl zpět občanství", protože kontinuita čs. státního

občanství u něho nebyla přerušena, je formální a nepřihlíží

k ustanovení § 1 zákona č. 243/1992 Sb., že účelem zákona je právě

zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých

v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních

předpisů, nebo na základě jiných důvodů, na území České republiky,

a nikoliv pravý opak, k němuž dovádí formální výklad.

Zákon č. 243/1992 Sb., jak již uvedl Ústavní soud ČR ve svém

nálezu sp. zn. III. ÚS 39/95, se vztahuje na občany České

republiky, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období

účinností ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

a jednak jej nabyli zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č.

194/1949 Sb. nebo č. 34/1953 Sb. a resp. jej nabyli zpět již na

základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,

tedy vydáním osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4,

eventuelně podle § 2 důkazem věrnosti ČSR. Jiný výklad by byl

diskriminací těch občanů, u nichž ústavní dekret č. 33/1945 Sb.

vytvořil zákonnou fikci o trvání státního občanství. Je proto

třeba vycházet z toho, že tyto osoby podle ústavního dekretu

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. jednak pozbyly státního

občanství, po určitou dobu nebyly státními občany a poté, na

základě úředního rozhodnutí, toto občanství ke dni účinnosti

tohoto dekretu zpětně nabyly. Kontinuita státního občanství je

zachována, avšak pro účely restituční jsou oprávněnými osobami

podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. O takový případ se jedná

právě u právního předchůdce stěžovatele, tj. Š. J.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadeným rozhodnutím krajského

soudu byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, protože zákonem stanoveným

způsobem nebyla poskytována ochrana právům, jakož i čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, že každý má právo, aby jeho

věc byla projednávána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům,

jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, zajišťující každému právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým

a nestranným soudem.

Ústavní soud neshledal důvodným, aby se zabýval námitkami, že

byly porušeny články 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv

a svobod, protože vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, i když

dospěl k jiným závěrům a vzal za základ porušení jiných ustanovení

této Listiny.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, byl Ústavní soud nucen

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle § 82 zákona č.

182/1993 Sb. nálezem zrušit.

Na příslušném správním orgánu i soudu bude, aby znovu pečlivě

zvážily a zhodnotily všechny důkazy, s přihlédnutím k tomu, co

vyšlo v řízení najevo, a poté znovu rozhodly, zda jsou splněny

podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatele podle

toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému

skutkovému stavu. Ústavní soud, jak již vícekráte zdůraznil, není

další odvolací instancí proti rozsudkům obecných soudů a posuzuje

pouze ústavnost aktů či jednání, která jsou předmětem ústavní

stížnosti. Nerozhoduje o tom, komu majetek, o němž se jedná

v restitučním řízení, náleží či připadne, nebo nebude vydán, či

bude odkázán na finanční náhradu, protože k tomu jsou kompetentní

zákonem stanovené orgány či instituce, které jsou povolány případ

znovu posuzovat, při současné aplikaci závěrů daných tímto

nálezem.

Ústavní soud se věcně nezabýval návrhem stěžovatele, aby výše

uvedená ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. byla zrušena. Stěžovatel

jej podal spolu s ústavní stížností podle § 74 zákona č. 182/1993

Sb., ale vyšlo najevo, že skutečnosti, které se staly předmětem

ústavní stížnosti, nenastaly uplatněním konkrétních ustanovení

zákona č. 243/1992 Sb., ale jen jejich nepřesnou interpretací,

jakož i porušením jiných, zejména procesních, předpisů. Proto byl

tento návrh soudcem zpravodajem samostatným usnesením odmítnut,

neboť jen nesprávná aplikace nebo výklad zákona nejsou důvodem

k postupu podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 18. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru