Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1537/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Habartov
Dotčený orgánSOUD - OS Sokolov
SOUDNÍ EXEKUTOR - Luhan Ivo
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1537.15.1
Datum podání22.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

jiný právní předpis; 177/1996 Sb. ; vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 14b

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1537/15 ze dne 2. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Habartov, s adresou pro doručování Habartov, nám. Přátelství 112, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 4. 2015 č. j. 28 EXE 2614/2010-22 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana ze dne 13. 1. 2015 č. j. 099 EX 9826/14-9, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v té jeho části, která zaručuje, že jsou si všichni účastníci řízení rovni, tedy jeho práva podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce bylo rozhodnuto o tom, že povinný je stěžovateli jako oprávněnému povinen nahradit náklady exekuce, a to ve výši 484 Kč. Soudní exekutor vycházel při svém rozhodování z ustanovení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově byly zamítnuty námitky stěžovatele proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce. Okresní soud uvedl, že napadené ustanovení nezakládá nerovnost účastníků, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce. S ohledem na jednoduchost úkonů spojených s exekucí pak je nerozhodné, jakou povahu a obtížnost měly úkony v nalézacím řízení.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle čl. 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Podle ustanovení § 270 odst. 3 stejného zákona, oprávněný má nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí. Se závěry okresního soudu stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že právní úprava umožňuje, aby povinnému byly v případě jeho úspěchu nahrazeny náklady ve vyšší výši. Pokud jde o návrh na zrušení napadeného ustanovení vyhlášky, pak stěžovatel poukazuje na to, že by obecný soud účelnost vynaložených nákladů měl posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který je v tomto ohledu ústavně nekonformní.

4. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů v částce 484 Kč, kterou lze (i s ohledem na požadovanou částku) ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů (srov. § 202 odst. 2 o.s.ř.) do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo a odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§ 157 o. s. ř.), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky, i když spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na jeho zrušení. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru