Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1535/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1535.16.1
Datum podání13.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89, § 125

40/2009 Sb., § 140 odst.1, § 140 odst.3 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1535/16 ze dne 15. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. N., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Borského 664/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016 č. j. 8 Tdo 50/2016-43, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2015 sp. zn. 8 To 78/2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2015 č. j. 4 T 2/2015-838, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že jako přílohu doložil i usnesení dovolacího soudu a toto rozhodnutí je posledním rozhodnutím v posuzovaném případě, Ústavní soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zamýšlel ústavní stížností napadnout, byť přímo v petitu usnesení nefiguruje. Stěžovatel se domnívá, že shora uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 2/2015 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 4 T 2/2015 uznán vinným, že dne 2. 5. 2014 ve 22:20 hodin jako řidič osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia, na kterém byla umístěna nepříslušná registrační značka, poté, co ve specifikované obci nerespektoval výzvu příslušníků obvodního oddělení policie dávanou za pomoci modrých výstražných světel a světelného signálu "Stop" ze služebního vozidla, začal vysokou rychlostí ujíždět přes čtyři další obce, na křižovatce silnice a místní komunikace nerespektoval donucovací prostředek podle § 52 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů - zahrazení cesty služebním vozidlem obvodního oddělení policie, které mělo zapnutá modrá výstražná světla a světelný signál "Stop", v úmyslu uniknout a vyhnout se dopravní kontrole, vysokou rychlostí pokračoval při změně směru jízdy dále, přičemž v úmyslu usmrtit, přední částí svého automobilu jedoucího rychlostí 69 - 76 km/hod srazil příslušnici Policie ČR (dále též "poškozenou"), oblečenou do služebního stejnokroje a reflexní vesty, která se pohybovala u služebního vozidla, následně havaroval v silničním příkopu na pravé straně vozovky, přičemž v důsledku nárazu vozidla poškozená utrpěla rozsáhlá devastující zranění v rozsudku uvedená, kterým následně po převozu do fakultní nemocnice v důsledku úrazového šoku při mnohočetných poraněních kostry a orgánů dne 3. 5. 2014 zemřela, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že mu byl rozsudkem soudu pro Prahu-východ ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 T 41/2013, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2013, uložen souhrnný trest, mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.

3. Takto popsané jednání stěžovatele soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 9 roků. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody poškozeným.

4. Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak někteří poškození odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 8 To 78/2015 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

5. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 50/2016, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a zmiňuje svou argumentaci v jednotlivých fázích. Stěžovatel takto předně namítal, že zjištěným jednáním nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku zločinu vraždy. Tvrdí, že poškozenou policistku neviděl a vidět nemohl, že ji zaregistroval až při střetu, kdy tělo narazilo do čelního skla auta. Opačný závěr obecných soudů je údajně výsledkem nepodložených spekulací na podporu přísné právní kvalifikace. Nesouhlasil zejména se skutkovým závěrem soudů v tom, že poškozená měla na sobě reflexní vestu. V tomto ohledu rozporoval výpověď svědků Uxové a Papáčka. Upozornil znovu na fakt, že vesta nebyla na místě nehody zadokumentována spolu s ostatními věcmi poškozené, že někteří svědci popsali oblečení poškozené odlišně a že odborná vyjádření ohledně přítomnosti krve a střepů na vestě "vyzněla naprázdno".

8. Provedeným dokazováním tak podle jeho názoru nebylo spolehlivě prokázáno, zda mohl před nehodou poškozenou skutečně vidět, či nikoliv. Připomněl, že k vyvrácení značných pochybností ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty zločinu vraždy nechala obhajoba vypracovat znalecký posudek Ing. Jaroslavem Hromjákem, který údajně uvedl, s odkazem na odbornou literaturu, že řidič vozidla je schopen sledovat pouze dva body v terénu (v tomto případě auto svědkyně Uxové a policejní vozidlo tvořící zátaras). Poškozená policistka bez reflexní vesty, jak tvrdí obhajoba, tak byla pro stěžovatele do posledního momentu neviditelná.

9. Stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem státního zastupitelství k dovolání v tom smyslu, že pokud stěžovatel před sebou viděl zátaras s poškozenou vyřešil situaci tak, že svým vozidlem namířil do prostoru, kde stála poškozená, neboť se jednalo o jediné místo, kde bylo možné zátaras objet a uvádí svou verzi.

10. Uvádí dále, že v době přípravného řízení byla kauza medializována a ministr vnitra se měl údajně v této době vyjádřit ve smyslu, že trest odnětí svobody v délce šestnácti let je pro stěžovatele nepřiměřeně mírný.

11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.

13. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. ř.) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v jeho trestní větvi.

14. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 200, U 22/38 SbNU 579) vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Uplatněnou argumentací stěžovatel míří do třetí základní skupiny vad důkazního řízení zahrnující situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. situaci, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, N 127/65 SbNU 645, nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012, N 110/65 SbNU 491, nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011, N 114/61 SbNU 669, nález sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011, N 47/60 SbNU 547, nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, N 43/56 SbNU 479, a další).

15. Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty, jimiž je odůvodňován tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry z nich vyvozenými, neobstojí. Lze připomenout, že obdobné námitky stěžovatel uplatnil v obhajobě a že obecné soudy se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat skutkový závěr, že jednání stěžovatele naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zločinu kladeného mu za vinu. Skutkové závěry o protiprávním chování stěžovatele, které vyvrcholilo usmrcením poškozené, soud prvého stupně opřel o svědecké výpovědi a závěry znalců a odborných expertíz. Z výpovědi svědka Papáčka, kolegy poškozené, a předně z výpovědi svědkyně Uxové, která k jasně označenému policejnímu zátarasu autem přijela před stěžovatelem a není na věci nijak zainteresována, soud jednoznačně dovodil, že poškozená policistka měla v době, kdy do ní stěžovatel vrazil autem, na sobě žlutou reflexní vestu. Závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku soud podrobně rozebral (č. l. 20, 21, 25 a 26 rozsudku) a označil je za nevěrohodné. Kritické úvahy vyslovil i k osobě znalce Ing. Tyla zapsaného v seznamu znalců u Městského soudu v Praze. Verzi stěžovatele soud považoval za vyvrácenou mnoha přímými i nepřímými důkazy. I ze závěrů vyšetřovacího pokusu jasně vyplývá, že poškozená pro stěžovatele byla viditelná (a to i kdyby reflexní vestu neměla oblečenou).

16. Soud prvého stupně se rovněž zabýval subjektivní stránkou trestného činu a vyložil na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že je na tomto místě netřeba opakovat (č. l. 27 a 28 rozsudku). K opakovaným námitkám Ústavní soud odkazuje na další rozvedení právních závěrů obsažených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího (č. l. 4 a 5) a dovolacího (č. l. 8 a 9) soudu.

17. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokazována na základě přímých a nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Z jejich hodnocení vyplývá, že se doplňují a na sebe navazují tak, že příslušné rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno. Podle Ústavního soudu přezkoumávaná hodnocení nevykazují znaky libovůle, mají vnitřní logiku, vycházejí ze vzájemných souvislostí a jsou založena na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele o jednostranném hodnocení provedených důkazů nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu. Právní názory ohledně viny a trestu jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž ani případný mediální tlak v obecné rovině nezakládá důvod zpochybňovat nezávislost a nestrannost konkrétního soudu. Není-li prokázána souvislost mezi výroky v médiích a rozhodnutím soudu, je potřeba vycházet z objektivity a nestrannosti soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1418/12 ze dne 14. 10. 2014, odst. 24). Ústavní soud ve věci žádné známky neobjektivního přístupu neshledal a stěžovatel je v ústavní stížnosti ani netvrdí.

18. Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru