Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1534/08 #1Nález ÚS ze dne 17.12.2008K povinnosti soudu vypořádat se s včasností uplatněné námitky ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánOBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 6
SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
správní žaloba
Přestupek
správní sankce
lhůta
odpovědnost
občanský průkaz
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 225/51 SbNU 807
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1534.08.1
Datum vyhlášení14.01.2009
Datum podání20.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 71 odst.2, § 103 odst.1 písm.d

328/1999 Sb., § 16a odst.1 písm.b

500/2004 Sb., § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. R. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. prosince 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 9 As 64/2007-101 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, č. j. 1 Ca 5/2006-64. Návrh na zrušení rozhodnutí ÚMČ Praha 6 ze dne 16. 2. 2006 č. j. R240/2006 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 4. 2006 č. j. S-MHMP 91575/2006 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím ÚMČ Praha 6 byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1000 Kč za spáchání přestupku stanoveného v § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Přestupku se měl dopustit tím, že v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě nepožádal o vydání nového občanského průkazu poté, kdy platnost dosavadního občanského průkazu skončila. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Správní žaloba byla zamítnuta stejně jako kasační stížnost. V ústavní stížnosti, stejně jako v řízení před soudy, stěžovatel mj. namítal, že správní orgán I. stupně porušil § 36 odst. 3 správního řádu, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí. Městský soud pak pochybil tím, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud nesplnil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit; nevypořádal se totiž s námitkou stěžovatele, že správní orgán prvního stupně porušil § 36 odst. 3 správního řádu, ani nevysvětlil, proč se touto námitkou nezabýval. Takový postup městského soudu přitom nemohl být zhojen ani tím, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně vysvětlil, že se městský soud nemohl námitkou zabývat, protože nebyla uplatněna v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání správní žaloby, ale až v doplnění žaloby podaném po uplynutí této lhůty.

Postupem soudů tak bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti správním rozhodnutím pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1534/08 ze dne 17. 12. 2008

N 225/51 SbNU 807

K povinnosti soudu vypořádat se s včasností uplatněné námitky ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R. proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 16. února 2006 č. j. R240/2006 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. dubna 2006 č. j. S-MHMP 91575/2006, jimiž byla stěžovateli udělena pokuta za přestupek, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007 č. j. 1 Ca 5/2006-64 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 9 As 64/2007-101, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti výše uvedeným rozhodnutím správních orgánů o uložení pokuty za spáchaný přestupek, vydaný v řízení za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 6 jako účastníků řízení.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 9 As 64/2007-101 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 č. j. 1 Ca 5/2006-64 se zrušují.

II. Ve zbytku se návrh odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 1 Ca 5/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend, ze dne 7. 4. 2006 č. j. S-MHMP 91575/2006 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru evidence obyvatel a osobních dokladů, ze dne 16. 2. 2006 č. j. R 240/2006, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000 Kč za spáchání přestupku stanoveného v § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě nepožádal o vydání nového občanského průkazu poté, kdy platnost jeho dosavadního občanského průkazu skončila v důsledku uplynutí doby v něm vyznačené. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 č. j. 1 Ca 5/2006-64 zamítnuta. Svůj závěr přitom, stejně jako odvolací správní orgán a správní orgán prvního stupně, odůvodnil městský soud zjištěním, že platnost občanského průkazu stěžovatele skončila dne 16. 1. 2005 a že o nový občanský průkaz si stěžovatel požádal až dne 1. 2. 2006. Tím se dopustil přestupku podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o občanských průkazech, který je přestupkem trvajícím, u něhož je dobou spáchání doba, kdy dojde k ukončení, resp. odstranění protiprávního stavu, proto jednoroční lhůta pro projednání přestupku běží až od tohoto okamžiku. Současně konstatoval, že správní orgán nebyl povinen zjišťovat, proč stěžovatel nepožádal o vydání nového občanského průkazu v zákonem stanovené lhůtě. Pokud u stěžovatele byly důvody, které mu ve splnění této povinnosti bránily, měl možnost na ně upozornit správní orgán při jednání provedeném dne 15. 2. 2006. K určení druhu a výměry sankce městský soud uvedl, že byla uložena v zákonné výši vzhledem k charakteru konkrétního jednání a okolnostem případu, přičemž odkázal na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, dle něhož výše pokuty uložená při dolní hranici měla sledovat preventivně výchovný účel. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 9 As 64/2007-101 zamítnuta.

3. Stěžovatel spatřuje vady dosavadního správního a soudního řízení zejména v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu nedostatku jakéhokoliv odůvodnění uložené sankce a její výše a dále z důvodu nezákonnosti rozhodnutí ve vztahu k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím jednoho roku od jeho spáchání. Dle jeho přesvědčení se o trvající přestupek nejedná, neboť je zde pevně stanovena lhůta, kdy je přestupek spáchán, tj. uplynutím patnácti dní od zániku platnosti předchozího občanského průkazu, a z tohoto titulu daný přestupek nemá ani nemůže mít znaky trvajícího přestupku. Pro tyto vady měl odvolací orgán dané rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět k nápravě prvoinstančnímu správnímu orgánu. Odvolací orgán dále porušil ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí, správní orgán dle stěžovatele také nezkoumal otázky vztahující se k druhu a výši sankce. Městský soud v Praze pak pochybil tím, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele, a není zřejmé, na jakých základech založil své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se dle stěžovatele zabýval jeho námitkami spíše po formální stránce a nesprávně nedovodil nepřezkoumatelnost předchozích rozhodnutí. Závěr Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí, které má po formální stránce povinné náležitosti, je správné bez ohledu na jeho úplnost či neúplnost stran vypořádání se s námitkami účastníka, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť to ve svém důsledku znamená, že soud nemusí žádným způsobem reagovat na návrhy a námitky stěžovatele. Tak tomu bylo i v právní věci stěžovatele, kdy se městský soud nevypořádal s velkým množstvím námitek, které byly zcela ignorovány, a není tedy z jeho rozsudku zřejmé, zda tyto námitky vzal v potaz, a v případě, že nikoli, proč tak neučinil. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nepřisvědčil jeho námitce týkající se konstrukce trvajícího přestupku. Za nezákonný považuje stěžovatel také závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého stěžovatel vznesl námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu po zákonné lhůtě. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že způsob, kterým bylo ze strany Úřadu městské části Praha 6 v jeho věci postupováno, hraničí s šikanózním jednáním, neboť motivací pro ukládání pokut za jednání, které jiné městské části řeší domluvou či symbolickou pokutou, může být i výběr pokut do městské pokladny. V takovém postupu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, neboť má za to, že správní orgány nedostály své povinnosti uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Nejvyšší správní soud uvedl, že vycházeje ze související správní judikatury týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, dospěl k tomu, že z výroků napadeného rozsudku městského soudu lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudek neobsahuje výrok, který by byl vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Důvody, pro které městský soud shledal žalobu nedůvodnou, jsou z odůvodnění jeho rozsudku seznatelné; ostatně se závěry městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti sám polemizoval. Nejvyšší správní soud tedy námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal důvodnou. Co se týče nepřihlédnutí k opožděně uplatněné námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu, Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením přezkumným, které je plně ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Je tedy plně v dispozici žalobce, aby v případě, kdy se domáhá ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 odst. 1 soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s."). Rozsah napadení rozhodnutí a žalobní body je přitom nutno vymezit ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.), přičemž takto vymezenými žalobními body je pak soud vázán a v jejich mezích přezkoumává napadené výroky rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Výše uvedené již opakovaně potvrdil i Ústavní soud, z jehož judikatury vyplývá, že práva na soudní ochranu je nezbytné se domáhat stanoveným způsobem (čl. 36 Listiny) a že omezení práva na rozšíření žaloby podle současné právní úpravy (§ 71 odst. 2 s. ř. s.), která je obsahově prakticky shodná s právní úpravou předchozí (§ 250h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002), je interpretovatelné v ústavních mezích. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny po uplynutí lhůty pro podání žaloby, soud nemůže přihlížet. Vzhledem k zásadě dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě a tedy z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám na jeho místě vyhledávat právní vady napadeného aktu. Městský soud tedy postupoval v souladu s ústavně konformní zásadou koncentrace zakotvenou v ustavení § 71 odst. 2 s. ř. s., když k opožděně a zcela formální (nijak blíže věcně nespecifikované) námitce stěžovatele ohledně porušení § 36 odst. 3 správního řádu nepřihlédl. V souvislosti se stěžovatelovým zpochybněním konstrukce přestupku stanoveného v § 16a odst. 1 písm. a) zákona o občanských průkazech jako přestupku trvajícího je třeba poznamenat, že pojem trvajícího deliktu je vytvořen právní naukou; je sice nejčastěji používán v trestním právu, ale obecně jej lze použít i v případě správního trestání. Stejně tak je tomu i v případě deliktu hromadného, jenž spolu trvajícím deliktem představují typické příklady deliktů, které trvají zpravidla delší dobu (srov. např. Červený, Z., Šlauf, V. Přestupkové právo, Praha, Linde, 13. aktualizované vydání, s. 13). Jednání, jehož se stěžovatel dopustil, tj. nepožádání o vydání nového občanského průkazu poté, co uplynula zákonem stanovená patnáctidenní lhůta, tak mělo charakter trvajícího správního deliktu. Stěžovatel svým jednáním vyvolal protiprávní stav, který posléze udržoval. Jeho jednání spočívalo v tom, že po určitou dobu neměl platný občanský průkaz, a tento protiprávní stav udržoval až do doby, než si požádal o vydání nového občanského průkazu. Tímto jednáním stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o občanských průkazech s tím, že lhůta pro jeho projednání počala plynout až dnem 1. 2. 2006, kdy požádal o nový občanský průkaz. Pokud jde o výši uložené pokuty, odkazuje Nejvyšší správní soud především na ustanovení § 16a odst. 3 zákona o občanských průkazech, dle kterého lze za daný přestupek uložit pokutu do 10 000 Kč. Pokuta ve výši 1 000 Kč tedy odpovídala zákonnému rozmezí a ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu nepředstavovala nijak excesivní postih stěžovatele, který na svoji obhajobu neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by mohly být určující pro snížení dané pokuty, již tak uložené při samé dolní hranici zákonné sazby. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě zamítl.

6. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

7. Magistrát hlavního města Prahy odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 9 As 64/2007-101, s nímž se plně ztotožňuje, a navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

8. Úřad městské části Praha 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

9. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovateli a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel v replice uvádí, že Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření pomíjí, že správní řízení trpělo v jeho věci vadami, pro které mělo být zrušeno správní rozhodnutí i bez návrhu. Také v odvolacím řízení pak nebyla vada spočívající v nepřezkoumatelnosti ani odstraněna, ani odůvodněna, Tyto vady, jejichž důsledkem je nezákonnost správních rozhodnutí, neodstranil ani Nejvyšší správní soud. Pokud Nejvyšší správní soud konstatoval, že námitka stěžovatele, že bylo správním orgánem prvního stupně porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, byla pouze formální a blíže nespecifikovaná, nic nebránilo Městskému soudu v Praze vyzvat stěžovatele k jejímu upřesnění. Závěrem stěžovatel opakuje své námitky vztahující se k nepřiměřenosti výše jemu uloženého trestu, které konstatoval již v ústavní stížnosti.

10. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je částečně důvodný, neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele směřující proti postupu správního orgánu prvního stupně, který dle tvrzení stěžovatele porušil ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, v důsledku čehož se nemohl vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí.

12. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ z pozice podústavního práva. V období, kdy nebyl zřízen Ústavou České republiky předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Přitom je však nutno mít na zřeteli, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. V této souvislosti odkazuje Ustavní soud na svou ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" [nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121), nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)]. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního práva nebo ústavního principu; srov. nález sp. zn. II. ÚS 686/02 ze dne 21. 10. 2004 (N 155/35 SbNU 147). Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu; srov. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151). Ve světle výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nedostálo. Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61; rozsudek ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, § 29, dostupné na www.echr.coe.int/echr) přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

13. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí k námitce stěžovatele, že bylo správním orgánem prvního stupně porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, kterou stěžovatel uvedl taktéž v kasační stížnosti, dovodil, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že je rozsudek Městského soudu v Praze z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, neboť napadený rozsudek městského soudu netrpí absencí základních zákonných náležitostí, z nichž je patrné, co je výrok a co odůvodnění, kdo byli účastníci řízení, jak bylo rozhodnuto, kdo byl rozhodnutím zavázán atd. Stejně tak nelze dovodit ani nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť v daném případě je dle Nejvyššího správního soudu rozsudek městského soudu opřen o skutkové okolnosti zjištěné během řízení, jakož i o argumentaci, z níž je patrné, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele a jeho žalobu zamítl. K námitce stěžovatele, že se městský soud nijak nevypořádal s namítaným porušením § 36 odst. 3 správního řádu, konstatoval Nejvyšší správní soud, že tato námitka nebyla v řízení před soudem uplatněna v zákonné lhůtě, a proto se jí městský soud nemohl zabývat. Námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu ze strany správního orgánu stěžovatel uplatnil až svým přípisem ze dne 19. 3. 2007, tedy dlouho po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, proto má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud nebyl danou námitkou vázán a nepochybil, když se tvrzeným porušením § 36 správního řádu nezabýval, byť tuto skutečnost s odkazem na dispoziční a koncentrační zásadu, jež se promítají ve shora citovaných ustanoveních s. ř. s., jistě mohl a měl ve svém rozhodnutí zmínit, jedná se však pouze o dílčí vadu odůvodnění nemající vliv na zákonnost samotného rozhodnutí.

14. Ústavnísoud se s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu neztotožňuje. Stěžovatel nejen v doplnění žaloby ze dne 19. 3. 2007, jak uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud, nýbrž i při ústním jednání před městským soudem dne 20. 3. 2007 namítal porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu ze strany správního orgánu prvního stupně, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl dle svého tvrzení vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí. Jedná se tedy o namítanou procesní vadu, která by mohla ve svém důsledku znamenat nezákonné, a tím i protiústavní rozhodnutí ve věci samé. Městský soud v Praze však v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí tuto námitku stěžovatele nevzal v potaz, ačkoli na str. 3 rozsudku zmínil, že ji stěžovatel v replice uvedl (toto podání stěžovatele ze dne 19. 3. 2007 přitom nebylo replikou, ta je založena na č. listu 43-44 vyžádaného soudního spisu), nezabýval se jí tedy ani z toho hlediska, zda se jedná o námitku uplatněnou v rámci dvouměsíční lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. Stěžovateli tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo Městským soudem v Praze vysvětleno, proč se soud touto jeho žalobní námitkou nezabýval, a byla mu tak vzala možnost, aby se proti právnímu hodnocení (a to i z hlediska včasnosti uplatnění) této námitky případně bránil cestou kasační stížnosti. Takový postup Městského soudu v Praze přitom nemůže být zhojen tím, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně stěžovateli předestřel svůj právní názor, z jakého důvodu nebylo soudem prvního stupně k jeho žalobní námitce přihlíženo. (V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že závěry Nejvyššího správního soudu ohledně otázky koncentrace řízení ve správním soudnictví jsou zcela správné a není tak možno s ohledem na znění § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., podle kterého rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, přisvědčit námitce stěžovatele, který v takovém právním názoru Nejvyššího správního soudu spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv) Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádným způsobem nereagoval ani na další žalobní námitky stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na tvrzení stěžovatele ohledně změn právní úpravy vztahující se k přestupku, kterého se měl dopustit, a dále na námitku stěžovatele, že správní orgán druhého stupně nedostatečným způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele. Takový postup je v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které "není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá" (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005 č. j. 2 Afs 24/2005-44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Nepochybně je povinností soudu vypořádat se nejen se správností námitek žalobce, jak vyplývá z citovaného rozsudku, ale prvotně s včasností jejich uplatnění, a v případě jejich opožděného podání odmítnout je v souladu s příslušnými ustanoveními s. ř. s., nelze je však v odůvodnění rozhodnutí pominout. Postupem Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, který neshledal rozsudek městského soudu po právní stránce závadným, tak bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

15. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze zrušil, ve zbytku pak ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

16. Zrušením napadených rozsudků Nejvyššího správnísoudu a Městského soudu v Praze se stěžovateli otevírá možnost nového projednání věci před obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Jinak řečeno, pokud je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Z téhož důvodu se při zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud již nezabýval námitkami upínajícími se k tvrzené meritorní neprávnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí správních orgánů, neboť bude povinností soudů na všechny tyto námitky adekvátně odůvodněným a ústavně konformním způsobem reagovat.

17. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru