Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1529/19 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkspolečenství vlastníků jednotek
stanovy
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.1529.19.1
Datum podání07.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1529/19 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Petriskiva, Jána Kondáše a Zdeňky Kondášové, zastoupených JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, č. j. 26 Cdo 3231/2018-87, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2018, č. j. 8 Cmo 43/2018-62, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2017, č. j. 8 Cm 165/2017-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků X (dále jen SVJ), ze dne 16. 2. 2017 o povinnosti každého vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku jednotnou částkou v celkové výši odpovídající podílu vlastníka na společných částech domu. Společenství vlastníků přijalo rozhodnutí o tom, že vlastníci nebytové jednotky - garáže jsou povinni přispívat na správu domu a pozemku stejnou částkou jako vlastníci bytových jednotek, tj. částkou 31 Kč za m2 podlahové plochy. Od vzniku společenství v roce 2010 přitom vlastníci garáže přispívali na správu domu a pozemku částkou 10 Kč za m2. Toto ničím neodůvodněné zvýšení představuje nárůst měsíční platby navrhovatelů za garáž o 210%. Stěžovatelé považují za nespravedlivé měnit pravidla původní dohody pouze vůči jediné jednotce - garáži. Již v roce 2009, kdy došlo k převodu vlastnictví jednotek z dosavadního vlastníka na jednotlivé nabyvatele, existoval nepoměr při stanovení kupní ceny. Za byt se platilo 2 000 Kč za m2, přičemž u garáže se platilo 4 662 Kč za m2. Dále stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že tyto nepřihlédly ke způsobu, jakým k přijetí rozhodnutí SVJ došlo - zvýšení příspěvku nebylo na pořadu zasedání SVJ a věc byla projednána v rámci bodu 4, který se týkal "Informace o bytových jednotkách, garážích a výši příspěvku do fondu oprav".

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto tak, že se návrh zamítá (výrok I.) a stěžovatelům byla uložena k tíži náhrada nákladů řízení (výrok II.). Nalézací soud postavil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že navýšení plateb do fondu oprav nelze považovat za zásah do právního postavení vlastníků - pokud se nejedná o zvýšení extrémní. Nalézací soud tak neshledal judikaturou a zákonem požadovaný důležitý důvod pro zrušení rozhodnutí SVJ. Dále soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že v roce 2016 byly přijaty nové stanovy SVJ, v nichž je stanovena povinnost každého vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku částkou odpovídající jeho podílu na společných částech, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bytovou jednotku či nebytovou jednotku.

K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatovali, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval přípustností podaného dovolání. Dovolací soud měl postupovat příliš formalisticky a nepřihlédl k povaze jednání vedlejšího účastníka. V souvislosti s výkladem ustanovení § 1209 o.z. se obecné soudy podle stěžovatelky dopustily svévole. Zmíněné ustanovení je neurčité a ponechává soudům prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, co považují za důležitý důvod, který legitimuje podání návrhu na zrušení rozhodnutí shromáždění SVJ. Účelem uvedeného institutu je přitom ochrana práv těch vlastníků jednotek, kteří byli v rámci shromáždění přehlasováni. Stěžovatelé dále namítli, že zvýšení odvodu do fondu oprav bylo zařazeno předsedou SVJ až v rámci samotné schůze, a to bez toho, aby s tímto postupem byl vysloven souhlas všech členů podle čl. 6 odst. 12 stanov. Obecné soudy nepřihlédly k dohodě z roku 2010, která určovala odlišný poměr výše příspěvku na náklady spojené správou domu a pozemku mezi byty a garáž. Ze strany SVJ došlo ke zneužití postavení majoritních vlastníků bytů ve vztahu k minoritním spoluvlastníkům nebytového prostoru - garáže. Statutárním orgánem předloženou tezi, podle níž je garáž byt, považují stěžovatelé za demagogickou. Závěrem stěžovatelé konstatovali svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, přičemž se nevyjádřily k možnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Stěžovatelé přednáší v ústavní stížnosti řadu námitek, přičemž tyto se dotýkají především podústavního práva a postrádají tak ústavněprávní rozměr. Samotný výklad ustanovení § 1209 o. z., který stanoví podmínky pro ochranu přehlasovaných vlastníků jednotek, je navýsost věcí obecných soudů. Teprve v případě, že by se obecné soudy svojí interpretací dostaly do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, bylo by lze uvažovat o zásahu do základního práva stěžovatelů. To se však v projednávaném případě nestalo. Je sice pravdou, že příspěvek stěžovatelů na správu domu hrazený z nebytových prostor se po přijetí rozhodnutí členské schůze oproti dřívějšímu stavu zvýšil, nicméně nelze přehlížet, že tímto rozhodnutím došlo pouze k realizaci stanov SVJ, které byly přijaty v roce 2016. Rozhodnutím shromáždění tak de facto došlo ke srovnání právního a faktického stavu. Pokud stěžovatelé nesouhlasili s tím, že ve stanovách nebyl v souvislosti s placením příspěvku na správu dobu zohledněn rozdíl mezi bytem a nebytovým prostorem, mohli v zákonné lhůtě takto pojatou formulaci stanov zpochybnit před soudem. To se však nestalo. S ohledem na ustanovení § 1158 odst. 2 o. z. je bezpředmětné, že se ve stanovách v souvislosti s příspěvkem na správu domu hovoří pouze o jednotce, nikoliv o nebytovém prostoru.

Namítají-li stěžovatelé, že rozhodnutí shromáždění SVJ bylo přijato procesním postupem rozporným s platnými stanovami, lze jim dát zapravdu. Na tuto skutečnost poukázal v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci, který i přes uvedené pochybení nedospěl k závěru, že by došlo k naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 1209 o. z. Je tomu tak proto, že podle obecných soudů se s ohledem na okolnosti případu nejednalo o důležitou záležitost, jak to má na mysli ustanovení § 1209 o. z. To však ještě samo o sobě neznamená, že k procesnímu pochybení při přijímání rozhodnutí nedošlo. Z čl. 6 odst. 6 stanov SVJ vyplývají náležitosti pozvánky na zasedání shromáždění - mimo jiné je povinností uvést na pozvánce pořad zasedání. V případě, že má být shromáždění předložena k rozhodnutí věc neobsažená v pozvánce, lze tak učinit jen a pouze způsobem vyplývajícím z čl. 6 odst. 12 stanov - tzn. se souhlasem všech vlastníků jednotek. Pokud se tak nestalo, došlo k zásahu do práv stěžovatelů. Povinnost statutárního orgánu SVJ zahrnout do pozvánky body, o nichž bude v rámci schůze hlasováno, není bezúčelné. Vlastníci jednotek by měli mít možnost se na schůzi připravit, vést diskusi, případně se s ohledem na obsah pozvánky rozhodnout schůze se neúčastnit. Uvedená právní úprava obsažená ve stanovách SVJ má primárně sloužit k ochraně vlastníků jednotek. Tato funkce však v projednávaném případě naplněna nebyla.

S ohledem na shora uvedené je otazné, zda procesní vada při přijímání rozhodnutí SVJ byla natolik zásadní, aby neposkytnutím ochrany ze strany obecných soudů došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Je tomu tak proto, že jak bylo již shora předneseno, napadeným rozhodnutím došlo pouze k faktickému naplnění stanov SVJ. I v případě, že by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, nelze mít za to, že by vzhledem k okolnostem případu došlo ke změně právního postavení stěžovatelů. Jediným faktickým důsledkem takového rozhodnutí pro stěžovatele by bylo navyšování nákladů řízení. Z toho důvodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení.

K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdyby se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019). Vytýkají-li stěžovatelé obecným soudům, že neaplikovaly v jejich případě ustanovení § 150 o. s. ř., nutno uvést, že splnění podmínek pro jeho aplikaci je věcí obecných soudů.

Ústavní soud je toho názoru, že z výše uvedených důvodů lze napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru